Don Luigi Villa 8. část
Dopis Dona Villy kardinálům
Nejdůstojnější Eminence,
četl jsme v tisku, že 11. prosince kardinálové a biskupové zdolali horský štít teologů a vyslovili „ano“ k blahořečení Pavla VI., a to i přesto, že za celý svůj život se nikdy netěšil pověsti svatosti a byl navíc odpovědný za všechny škody v současné církvi, pokud neřekneme přímo, že výsledek jeho pontifikátu je skutečně katastrofální.
Budiž mi tedy dovoleno přidat své slovo k tomu co napsalo „Avvenire" 19. března 1999 na str. 17 velkými písmeny: Ruini načrtl profil papeže, který změnil církev.
Opravdu!... Jak ji změnil, to jsme ukázali v naší „Trilogia montiniana“, která není ani vymyšlena, ani zfalšována ani vyvratitelná mými protivníky: Ti se omezují na pouliční drby a triviální útoky, ale nikdy neuvedou argumenty, „jak“, „kde“ a „proč“ jsou naše dokumenty v rozporu s pravdou.
Jistě, říci „pravdu“ není nikdy urážkou, a to ani pro osobu Pavla VI., který již vstoupil do dějin a jehož život není mystifikace, ale objekt studia bez svatozáře kolem hlavy, protože tato svatozář by náležela také oné revoluci, kterou způsobila masonerie skrze něho a ve jménu II. vatikánského koncilu.
Je tedy naší povinností ukázat schéma jeho domnělých ctností nezbytných pro jeho „blahořečení“. Kardinál Ruini ve své promluvě na závěr diecézního procesu řekl: „Jeho víra prozařuje jeho osobnost, září z jeho slov. V roce 1967 dal vznik Roku víry. V roce 1968 vyhlásil na Náměstí Svatého Petra Krédo Božího lidu, víru založenou na Nicejském krédu“.
Tuto svou domnělou víru, kterou kardinál, nazývá přímo vášnivou, popírá sám Pavel VI. ve své slavné promluvě o sebedemolici církve, ve které řekl: „Církev se nachází v hodině inkvizice, sebekritiky, mohli bychom přímo říct v sebedemolici. Je to církev, která jakoby zasazovala ránu sama sobě. Všichni očekávají od papeže gesta jasná a rozhodující. Ale papež má zato, že nemůže sledovat jinou linii, než linii důvěry v Ježíše Krista, kterému svěřuje svou církev více než kdokoliv druhý. Bude to on, kdo utiší tuto bouři“.
Ale tato slova znějí jako zrada povinnosti Kristova náměstka, který pro obranu víry používá vždy víru svých předchůdců počínaje ihned svatým Petrem, jeho prvním náměstkem na zemi. Proto rozhodné odmítnutí Pavla VI. bránit sám víru, je otevřeným odmítnutím vykonat to, co je jeho nejzákladnější povinnost. Proto jeho politika nezasahování byla odmítnutím oficiální povinnosti zasáhnout právě proti sebedestrukci církve, kterou on sám vyvolal. Odmítnutí představuje tedy autentický „hřích opomenutí“.
Jak tedy můžeme myslet na to, že postavíme věřícím na oltář k uctívání papeže, který tak těžce selhal ve své základní povinnosti a tou je hájit poklad víry?
Pavel VI. to odmítl a nesplnil základní povinnost Hlavy katolické církve, aby se míto toho postavil do služeb Lidstva a smířil všechny víry všech kultů do jediného univerzálního náboženství. Ale když snil o tom, že se stane velkým sjednotitelem národů, obětoval katolickou církev, Tradici, instituce a samotné věřící, aby vytvořil duchovní hnutí Democrazia Universale, která měla sloužit všem církvím světa.
Pavel VI. tak již nerozlišoval Kristovu církev, která je jen jedna a ne dvě nebo více, byl prvním papežem, který ve svém zahajovacím projevu třetího zasedání koncilu 14. září 1964 vyvolával schizmatická a heretická náboženská sdružení, když říkal:
„Ó církve vzdálené a nám tak blízké!... Ó církve, které jste předmětem našeho upřímného myšlení! Ó církve, naše ustavičné touhy! Církve našich slzí! ...“ a ohlašoval, a několikrát to pak opakoval, vzájemné odpuštění za vzájemné viny.
Dále pak jeho ustavičná ekumenická propaganda vedla jen k uznání jiných křesťanských společenství a nikoliv pravých společenství spásy.
Potvrzením toho byla jeho návštěva v Ekumenické radě církví 10. června 1969, kde ho přijaly 234 náboženské společnosti. Zde přijal jejich mluvu a přímo se účastnil na schizmatu potvrzením křesťanského bratrství... mezi církvemi, které patří k Ekumenické radě církví a mezi katolickou církví, a ignoroval přitom, že není možno mluvit o bratrství mezi katolickou církví a disidenty. Naopak, on sám vyzvedal tuto myšlenku, když řekl: Katolická církev by se měla stát členem Ekumenické rady a pak řekl: Nedomníváme se, že otázka účasti katolické církve v Ekumenické radě dozrála do té míry, že by mohla a měla zaznít pozitivní odpověď. Otázka zůstává ještě na poli hypotéz, těžkých implikací a dlouhé namáhavé cesty.
Ale to byla taková jeho „sonda“, protože už už měl na rtech „ano“. Zkoušel to těmito slovy: „Duch zdravého ekumenismu, který oživuje a spojuje jedny s druhými...vyžaduje jako první podmínku každého zdravého styku s různými vyznáními, aby každý vyznával věrně vlastní víru.“ A zde Pavel VI. vyzval, abychom uznali pozitivní hodnoty křesťanů, které se nacházejí v jiných vyznáních, a otevřeli se tak každé možnosti spolupráce na poli charity a hledání míru mezi národy.
Padla zde otázka, zda se spása nalézá také v jiných z oněch 234 „církví“, členů ERC. Zatímco nauka katolické církve odpovídá vždy negativně, Pavel VI. naopak odpověděl souhlasně! Tato jeho idea se pak projevovala ve způsobu, jakým přijímal židy, muslimy, buddhisty, aby pak praktikoval při svých „apoštolských cestách“ „dialog“.
Před Pavlem VI. nikdy žádný papež nemluvil o víře v množném čísle. Pavel VI. však mluví o tom, že „víry“ si vzdávají navzájem úctu.
Během cesty do Ugandy mluvil Pavel VI. o „ugandských mučednících. Šel navštívit tyto „katolické mučedníky“, ale smíchal je bez rozdílu s muslimy i s protestanty, protože podle něho zemřeli v ekumenickém duchu všichni spojeni vně dogmatických konfliktů. V Bombaji (kde mu hinduisté darovali malou modlu a buddhisté Buddhu) nerozlišoval Pavel VI. vůbec světová náboženství od náboženství katolického.
Mohl bych na téma víry dlouho pokračovat. Stačí připomenout ono skandální gesto, když předal Tukům s omluvným listem standarty ukořistěné u Lepanta, jakoby se jim omlouval, že jim nebylo dovoleno okupovat katolickou Evropu a přivést ji k islámu.
Pokud jde o Krédo Božího lidu, které podle kardinála Ruiniho má být „vyznáním non plus ultra“, je třeba poznamenat, že tomuto vyznání předcházela papežova poznámka: Chystáme se pronést vyznání víry, které není dogmatickou definicí, ani není odpovědí na duchovní požadavky dnešní doby!
Tím však odňal našemu katolickému Krédu punc neomylnosti, charakter, že se jedná o „zjevené pravdy“ božské víry a víry katolické, dosvědčené Písmem svatým a Tradicí.
U Svatého Petra můžeme číst: „Inde oritur unitas sacerdotii“ – odtud vychází jednota kněží – čili papež musí být poutem lásky, tedy jednoty. Pavel VI. naopak ctil a upřednostňoval „ty, kteří jsou vzdálení“, více než ty, kteří jsou si blízcí ve Víře a dával najevo často chladné přátelství, obdivoval řeč, náboženské rity a tradice těch „druhých“, ale pronásledoval ty, kteří náleží ke starobylé katolické tradici. Dveře jeho domu byly vždy otevřeny pro teology dobrodruhy, pro agitátory, pro ty, kteří šíří skandály a hereze, a nijak nezakrýval svůj odpor k tradicionalistům a integristům, kteří bránili to, co on chtěl bořit. Neexkomunikoval je, protože neměl k tomu kanonické odůvodnění, ale pečlivě dbal o to, aby se s nimi nemusel vůbec přímo setkat. To je více než exkomunikace, protože je to vyškrtnutí, dialektické potlačení protivníka, který, jako zde podepsaný, nikdy se nesnížil k bláznovstvím, vrtochům, extravagancím jako mnoho progresivních kněží, je poslušný jako Don Abbondio. Jak to řekl kardinál Garrone, je to odmítání druhé strany. O mnoha projevech této falešné Carità můžete číst v mých třech knihách o Pavlu VI., o jeho sektářství které má nádech schizmatu. Ano schizmatu, protože toto jeho odlučování určité části věřících od církve nám dává právo definovat jeho jednání jako hřích proti lásce, vedené vírou a nadějí; to v sobě nutně obsahuje také nenávist vůči Božímu království, vůči církvi, aby ji oslabil, aby ji vyrval duše skrze své rozkoly a hereze.
Proto Pavel VI. nemůže nikdy pronášet své voláni:
CHARITAS CHRISTI URGET NOS!
Po tom, co jsem napsal o Pavlu VI., jsem povinen zveřejnit velké tajemství smýšlení Pavla VI., modernisty skrze fakta a výroky, protože ony představují důvod mé reakce a mého velkého utrpení.
Račte, prosím, Eminence vzít na vědomí tuto moji práci a výraz mé hluboké úcty a mé modlitby.
Kněz Luigi Villa
Příloha dopisu:
Seznam faktů a slov z „trilogie“ Dona Villy o Pavlu VI.
PAVEL VI. A DVOJÍ ČERNÁ MŠE
Volba kardinála Montiniho na papežský stolec (21. června 1963) se uskutečnila na intervenci několika reprezentantů Alta Massoneria Ebraica B’nai B’rith.
29. června 1963, osm dnů po volbě Pavla VI., byla slavena v Capella Paolina ve Vatikánu a v kapli Charlestone (Jižní Karolina) dvojí černá mše s intronizací Lucifera v samém srdci katolicismu. Na závěr této svatokrádežné mše účastníci přísahali, že
budou dobrovolným nástrojem, spolupracovníky a zakladateli „Domu Člověka na zemi“; budou formovat „Novou éru Člověka“; zřídí na světě „Univerzální církev Člověka“.
Co následovalo v 15 letech pontifikátu:
Od své cesty do Svaté země v roce 1964 začal Pavel VI. nosit EFOD, symbol popírající božství Ježíše Krista.
V roce 1964 za přítomnosti 2000 biskupů odložil na oltář definitivně tiáru, zřekl se tak trojí papežské moci a dal najevo, že nechce dále církev řídit.
- zavedl nové křesťanství sňaté z kříže;
- nahradil „kult Boha“ „kultem Člověka, nadpřirozené prvenstvím přirozeného a časného;
- nahradil prvenství „Božího zákona“ „prvenstvím svědomí“;
- nahradil prvenství „Království Božího“ a „věčného života“ prvenstvím „světa“, „míru“ a „ráje na zemi“;
- učinil z Krista „osvoboditele“ nikoliv od hříchu, ale od utrpení a zotročení;
- vynalezl evangelium smíšené s „Chartou lidských práv“ a dal je do služeb „sociální spravedlnosti“;
- redukoval evangelizaci z nadpřirozeného hlásání na „dialog“, který nesměřuje k obrácení;
- vynalezl křesťanství, které zbožňuje člověka a vyhlašuje „náboženskou svobodu“ za absolutní právo člověka.
Na falešné lásce k člověku založil své Náboženství Člověka:
„Musíme zajistit pro cestu církve nový způsob myšlení, chtění a chování“;
„Náboženství se musí renovovat“;
„Už nejde o to přitahovat duše a budit jejich zájem o „vyšší věci“;
„Nepracujeme pro církev, ale pro Lidstvo“;
„Náš Humanismus se stane křesťanstvím a naše křesťanství se stane teocentrickým tak, abychom mohli říct: k tomu, abychom poznali Boha, musíme poznat člověka!“;
„Člověk se nám zjevuje jako gigant. Jeví se nám božsky. Zjevuje se nám jako božský nikoliv však v sobě, ale v principu svého určení. Sláva člověku, sláva jeho důstojnosti, jeho duchu, jeho životu“! Sláva člověku, sláva jeho myšlení! Sláva vědě!... Sláva člověku, Králi země, nyní také Knížeti nebes“ (po letu člověka na Měsíc!)
7. prosince 1965 pronesl před koncilním shromážděním projev, kterým vyhlásil KULT ČLOVĚKA:
„Abychom poznali Boha, musíme poznat člověka“
Všechno naukové bohatství koncilu směřuje jen k jediné věc: sloužit člověku“.
„Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, který se stal Bohem. Nemáme již žádný jiný kult, MÁME KULT ČLOVĚKA!“
Pavel VI. jako zednář
Mons. Montini řekl P. Felixi A. Morlionovi, OP: „Nepomine ani jedna generace a mezi dvěma společnostmi (církví a zednářstvím) bude uzavřen mír.
20. března 1965 přijal Pavel VI. vedoucí činitele „Rotary Clubu“, zednářské organizace, a řekl jim: „Forma sdružení této parazednářské organizace je dobrá, a protože je dobrá její metoda, budou dobré také její cíle“.
Roku 1965 přijal Pavel VI. ve Vatikánu Velmistra lóže P2 Licio Gelliho a udělil mu „Rád Rytíře svatého papeže Silvestra“.
K pohřbu velmistra Paláce Giustinianiu Giordana Gamberiniho napsal Pavel VI. promluvu, která byla zveřejněna v La Rivista Massonica.
Tohoto velmistra Velké lóže Orientu Itálie , jednoho ze zakladatelů a biskupa „Gnostické církve“, což je pokračování satanské církve založené 1888 ve Francii, chtěl mít Pavel VI. ve Výboru pro jednotnou bibli.
Hrabě Léon Poncins prohlásil, že „ s Pavlem VI, zednářství dosáhlo vítězství“
Vysoký hodnostář Marsaudon o Montinim prohlásil:„ Můžeme mluvit o skutečné revoluci, která vzešla z našich zednářských lóží a rozrostla se velkolepě až nad baziliku Svatého Petra.“
Pavel VI. zrušil cenzuru týkající se zednářství, takže velmistr Lino Salvini mohl prohlásit: „Naše vztahy s Vatikánem jsou velmi dobré!“
Za pontifikátu Pavla VI. prošly v italském parlamentu zednářské zákony o potratu, rozvodu a odloučení církve od státu, o degradaci seminářů a řeholních společností.
Při návštěvě OSNvstoupil také do zednářské meditační svatyně, kde je „oltář Boha bez tváře“.
Svou berlu a prsten daroval Pavel VI. buddhistovi a zednáři U´Thantovi, sekretáři OSN.
23. března 1966 vložil Pavel VI. dr. Ramseyovi, laikovi a zednáři na prst „nový prsten smíru“ a udělil spolu s ním přítomným požehnání.
V roce 1971 přijal na zvláštní audienci členy zednářské lóže B´nai Brith a oslovil je „ Moji drazí přátelé!.Podle expertů byl zasvěcen právě v této lóži.Potvrzuje to vysoký mexický velmistr Carlos Vasques Rangel, podle kterého byl zde zasvěcen i kardinál Roncalli.
Všichni jeho hlavní a nejmocnější spolupracovníci byli zednáři. Patří k nim např:
- Mons. Pasquale Macchi, osobní sekretář 1967 – 1978;
- kardinál Jean Villot, státní sekretář Pavla VI.;
- kardinál Agostino Casaroli, muž, kterému svěřil „východní politiku“;
- kardinál Ugo Poletti, jeho vikář v diecézi Řím;
- kardinál Sebastiano Baggio, prefekt Kongregace pro biskupy;
- kardinál Joseph Suenens, vedoucí muž koncilu a volby Pavla VI.;
- Mons. Anibale Bugnini, pověřenec Pavla VI,. pro změnu liturgie;
- kardinál Franz König, vídeňský arcibiskup;
- kardinál Achile Liénart;
- Mons. Paolo Marcinkus, prezident vatikánské banky, spojený s mafií.
Další znamení příslušnosti k masonerii jsou:
Plocha č. 12 na bronzové bráně baziliky Svaté Petra, kde vystupuje do popředí „pěticípá hvězda v kruhu“ na levé ruce postavy Pavla VI.
Pomník Pavla VI. na Sacro Monte Varese, který oslavuje trojí zradu Pavla VI.: zradu Krista, církve a dějin.
Zvláštní podpis Pavla VI. na oficiálním portrétu, kde obrácený zřetelně znázorňuje číslo 666, které je nejen číslo Šelmy a Antikrista, ale poukazuje na Pavla VI. jako na druhou Šelmu z Apokalypsy, t. j. na Svrchovanou Hlavu Řádu bavorských iluminátů.
Na náhrobku Giuditty Alghisi (židovské matky Montiniho, zemřela 1943) na hřbitově Verolavechia (kraj Brescia) jsou zobrazeny velmi výrazně zednářské symboly, které určoval sám Mons. Montini. Tyto symboly označují geometrii satanského rouhání a trojí zednářskou trojici, hluboké tajemství, které přísně střeží utajení nejvyšší představení masonerie. Význam těchto symbolů na náhrobku nemůže být jiný, než predestinace Mons. Montiniho jako budoucího Patriarchy Světa a budoucí Svrchované Hlavy Řádu bavorským iluminátů.
(pokračování)
