Don Luigi Villa 5. část
Benelli, Casaroli, Ruini
Mons. Giovanni Benelli byl nejdříve státním prosekretářem, pak od roku 1977 biskupem ve Florencii a hned nato se stal kardinálem. Po smrti Pavla VI. se pokoušel dosáhnout papežského stolce, ale konkláve zvolilo kardinála Siriho. Nehoráznými hrozbami dosáhl Benelli toho, že Siri abdikoval. Jako kompromisní kandidát byl pak zvolen kardinál Luciani a přijal jméno Jan Pavel I.
Po 33 dnech pontifikátu byl však zavražděn. Byl to sám Don Luigi Villa, který požádal kardinála Palazziniho, aby dal provést obdukci, a rozšířil v tisku podezření z vraždy papeže. Kardinál dal ihned provést trojí vyšetření, která se uskutečnila jako „lékařské návštěvy“. Výsledek všech tří byl shodný: „Vražda“.
Zveřejnění Pecorelliho seznamu vyloučilo z okruhu kandidátů Casaroliho. Po druhém střetu mezi Benellim a Sirim byl zvolen kardinál Karol Wojtyla jako předurčený a vyvolený kandidát zednářů.
Po smrti kardinála Benelliho 1982 se stal Casaroli nejmocnějším mužem Vatikánu.
Ale Chiesa viva měla nadále své platné a odvážné spolupracovníky, kteří neopustili bitevní pole, a byly mezi nimi také osobnosti s vysokým postavením, které otevřeně spolupracovaly v časopisem a bránily Dona Villu.
Jednou z nich byl Mons. Nicolino Sarale, který pracoval na Státním sekretariátu v letech 1978–1995. Toho roku zemřel.
Mons. Nicolino Sarale
Mons. Sarale psal pro Chiesa viva knihy a připravil čtyři kompletní cykly homilií pro kněze. V posledních letech svého života vedl rubriku „Osservatore Romano“, ve které demonstroval rostoucí vnitřní krizi církve.
Mons. Sarale byl nejen spolupracovník, ale také „exponent“ Dona Villy na Státním sekretariátě. Psal dlouhé listy o nejdelikátnějších a ožehavých otázkách církve. Byl to člověk upřímný a odvážný, každý měsíc obdržel 50 exemplářů Chiesa viva, které šířil také na sekretariátě. Měl odvahu bránit Dona Villu i proti vysokým prelátům, dokonce proti papeži.
Několik dní po smrti tohoto velmi drahého přítele si Don Luigi srovnal některé věty, které slyšel od tohoto kněze, a některé články z tisku, a přišel, aby mě upozornil na zvláštní okolnosti smrti Mons. Sarale, která nastala 27. září 1995.
Don Villa mi vyprávěl o své návštěvě u Mons. Sarale, který mluvil o svém zdraví a o nemoci svých kolen, kterou mu lékař léčil injekcemi v této části těla. Vzal si od něho obal těchto injekcí a ukázal ho svému lékaři, který se podivil nad tím, že by tyto injekce měly sloužit při onom neduhu kolen, a dodal: „Tyto injekce vyvolávají rakovinu!“
Mons. Sarale zemřel při operaci, která ho měla zachránit od rakoviny žaludku. Nemoc se objevila náhle a s neuvěřitelnou prudkostí. Po jeho smrti propukl v tisku skandál týkající se lékaře Jana Pavla II., který se dostal na toto místo bez jakéhokoli výběru. Po tomto skandálu se lékař náhle ztratil ze scény. Nebyl to tentýž lékař, který aplikoval podezřelé injekce na kolena Mons. Sarale?
90. léta byla svědkem sestupu kardinála Agostino Casaroliho a kardinála Ugo Polettiho, předsedy italské biskupské konference a vikáře Jeho Svatosti, a současně vzestupu Mons. Camilla Ruiniho.
Kardinálové Casaroli a Poletti figurovali v Lista Pecorelli i s datem své zednářské iniciace a se svým krycím jménem.
Kardinál Casaroli byl praporečník prokomunistické politiky Pavla VI. zvané „Ostpolitik“ a od svého nástupu do funkce státního sekretáře po boku Jana Pavla II. byl nejmocnějším mužem Vatikánu, který podobně jako kardinál Ugo Poletti udělal skvělou kariéru za Pavla VI. ze zcela zvláštních důvodů.
Když se totiž stal Montini milánským arcibiskupem, rozhodl se přemístit jinam „Il Popolo d´Italia“, dobře konsolidovaný list, který vydávala diecéze Novara. Tamní arcibiskup Vincenzo Gremigni protestoval, protože takový akt nebyl v jurisdikci Montiniho. V prvních dnech ledna 1963, pouhých šest měsíců před jeho volbou papežem, poslal Montini arcibiskupovi v Novaře dopis takového obsahu, že při jeho četbě dostal Gremigni srdeční záchvat a zemřel. Dopis našel pomocný biskup Mons. Ugo Poletti a schoval si ho. Když se Montini stal papežem, pronásledoval ho stín Mons. Gremigniho v osobě Mons. Polettiho. V roce 1967 dostal italský tisk náhle zprávu, že smrt Mons. Gremigniho měla co do činění s novým papežem.
Mons. Ugo Poletti
Ihned nato začala obdivuhodná kariéra Mons. Polettiho, o kterou se přičinil Pavel VI.: Poletti se stal biskupem ve Spoleto, viceregentem Říma, tedy nejtěsnějším spolupracovníkem kardinála Angela Dell´Acquy, státního sekretáře a papežova zástupce (1969), a předsedou Italské biskupské konference (CEI, 1985). A již 1986 se stal Mons. Camillo Ruini chráněncem kardinála Polettiho. Nejdříve sekretář CEI a dále v roce 1991 byl Mons. Ruini navrhován na vysoká místa ve Vatikánu, a to v rychlém postupu: byl jmenován kardinálem, papežovým vikářem a předsedou CEI a tyto funkce zastával po mnoho let. V roce 1991 se stal kardinál Camillo Ruini nejmocnějším mužem Vatikánu.
Mons. Camillo kardinál Ruini
Ve stejném roce 1991 začal Don Villa publikovat v Chiesa viva dlouhou sérii článků o neokatechumenálním hnutí, až byly tyto články vydány souhrnně v knize Bludy nauky neokatechumenálního hnutí, dokumentující 18 bludů tohoto hnutí, které vedl Francesco Argüello, zvaný „Kiko", a jeho družka, bývalá řeholnice Carmen Hernandezová. Tyto útoky se však velmi nelíbily kardinálu Ruinimu, který byl oficiálním protektorem tohoto heretického hnutí.
Další hrozba smrti a „proces“
V 248. čísle Chiesa viva z února 1994 byl článek pod titulem: „PDS - vyložme karty“, (PDS - postkomunistická levicová strana) jehož jsem byl autorem. Byl to úrok na komunismus a odhalení jeho zednářského původu, lépe řečeno dokazoval, že komunismus není nic jiného než politická verze tajného satanského programu Řádu iluminátů z Bavorska na zničení katolické církve a křesťanské civilizace. Tento článek chtěl Don Villa vydat také jako samostatný separát a rozšířit ho po všech italských městech.
26. února 1994 jsme ho rozdávali v piemontském městečku Ivrea. Problém byl v tom, že v separátu byla také Lista Pecorelli o příslušnosti některých prelátů k zednářským lóžím, a mezi ně patřil také Mons. Luigi Bettazzi, biskup v Ivrei. Ten se rozkatil a oznámil, že podává žalobu na autory publikace. Pak změnil názor a žaloval pouze Dona Villu.
Mons. Luigi Bettazzi
V Brescii to vřelo. Mnozí kněží si mysleli, že konečně přišel den, kdy bude umlčen Don Villa, který „útočí“ na biskupy, jako je Bettazzi, právě v posledních číslech Chiesa viva č. 247 a 249, kde byl publikován také velmi kritický článek o rozhovoru s milánským kardinálem arcibiskupem Maria Martinim z The Sunday Times z 26. dubna 1993.
Mnozí s netrpělivostí čekali, kdy konečně přijde ke slovu „spravedlnost“!
Jakoby na tom nebylo dosti, v Chiesa viva č. 254 a 255 ze září a října 1995 publikoval Don Villa další kritický rozbor interview kardinála Martiniho v „Le Monde“ 4. ledna 1994.
Mons. Carlo Maria kardinál Martini
V Brescii bylo živo. Sám biskup Bettazzi soptěl a 30. listopadu 1994 napsal Donu Villovi velmi ostrý dopis, ve kterém mimo jiné požadoval „satisfakci a náhradu způsobených škod“ a ujišťoval, že „požene věc až do krajnosti“.
Osudový 31. leden však přešel, a nic se nedělo! Kněží v Brescii byli šokovaní a neuměli si vysvětlit, jak mohl proces tolik očekávaný a probíraný v tisku skončit překvapivě a s takovým zklamáním.
Vzpomínán si, že koncem roku 1994 mě Don Villa požádal, abych mu napsal dopis adresovaný státnímu sekretáři kardinálovi Angelu Sodanovi, ve kterém mimo jiné byla věta, že „neměl v úmyslu dát se „zasebevraždit“, a proto všechna jména kardinálů…
Ihned nato kontaktoval advokáta Dona Luigiho advokát biskupa z Ivrei a sděloval, že biskup Bettazzi žádá naléhavě Dona Villu o přijetí.
K setkání došlo v prvních lednových dnech. Sotva biskup Bettazzi vstoupil do kanceláře Dona Luigiho, žádal, aby souhlasil se stažením žaloby. Rozhovor trval asi hodinu.
Následoval dopis z 9. ledna 1995, ve kterém Mons. Bettazzi děkoval Donu Villovi za jeho přijetí a ujišťoval, že je „přesvědčen o jeho dobré víře“ a připojil větu: „... pokládám za vhodné udělat to, co jsem chtěl udělal hned, totiž stáhnout žalobu...“ Dopis končil slovy: „… a na shledanou v ráji, kde se konečně prokáže, že k mým hříchům absolutně nepatří hřích mého členství v zednářské lóži“.
Ale Don Villa ještě nebyl v ráji, a proto napsal 28. března 1995 státnímu sekretáři kardinálu Angelu Sodanovi dopis, ve kterém ho žádal, aby byl Mons. Bettazzi odvolán z diecéze Ivrea, uvedl k tomu 11 závažných důvodů a připojil doklady o členství tohoto biskupa v lóži. Poukázal, že Mons. Bettazzi jako prezident „Pax Christi International“ se účastní satanského plánu, který se dnes nazývá New Age a který směřuje ke zničení katolické církve a křesťanské civilizace.
Vždy jsem si kladl otázku, zda onen „proces – fraška“ Mons. Bettazziho měl něco společného s články Dona Villy o dvou interview kardinála Martiniho. Jednoho dne mi Don Villa ukázal knížku, ze které vysvítalo, že kdyby se kardinál Martini stal papežem, státním sekretářem by byl okamžitě jmenován Mons. Bettazzi…