Don Luigi Villa (2)
Tajný agent
Po všechna tato léta pracoval don Luigi Villa jako tajný agent kardinála Ottavianiho. Specializoval se na dokumentaci příslušnosti vysokých prelátů katolické církve k zednářským lóžím a zajímal se o určité delikátní záležitosti církve.
Tato role učinila z dona Luigiho muže, který byl jako doma v kancelářích policie a vyšetřovacích a speciálních úřadů.
Mino Pecorelli
Když se v září 1978 během krátkého pontifikátu papeže Lucianiho objevil v Osservatore Politico seznam zednářů od advokáta Mino Pecorelliho, nebylo pro dona Villu překvapením, že zde našel jména mnoha z osob, na které již upozornil posvátné Officium jako na členy zednářských lóží.
Jedním z nich byl významný kardinál Léon-Joseph Suenens, který byl odvolán ze svého stolce v Bruselu, protože byl zednář a měl syna jménem Pavel!
Léon-Joseph kardinál Suenens
Jiným „bolestným“ případem byl kardinál Achille Lienart. Když don Luigi v Paříži čekal v blízkosti sídla zednářské lóže na muže, který mu měl potvrdit Lienartovu příslušnost k lóži, spatřil, jak k němu běží mladík, který ho „ocelovou“ pěstí udeřil do tváře a zvolal: „Existuje ďábel na této zemi!“ Don Luigi se uchýlil do jedné lékárny s ústy plnými krve, zlomenou čelistí a vyraženými zuby.
Achile kardinál Lienart
Také na Haiti jednou riskoval život. Odejel sem ve věci zvláštního poslání. Zatkli ho vojáci a odvlekli na jedno místo, kde měl být zastřelen. Ale don Villa zachoval duchapřítomnost. Požádal důstojníka, který ho střežil, aby směl nejdříve promluvit se superiorem místního semináře. Důstojník vystrašený touto žádostí obrátil se na své představené, a když se vrátil, řekl: „Zmýlili jsme si osobu“, a propustil ho.
K delikátním záležitostem, kterými ho pověřil kardinál Ottaviani, bylo setkání se sestrou Lucií z Fatimy. Jednoho dne řekl kardinál Ottaviani donu Luigimu: „Potřebuji tě poslat do Fatimy, abys promluvil přímo se sestrou Lucií.“
Don Luigi přijal tento úkol s radostí. Provázel ho jeden průmyslník, pan Pagnossin, konvertita P. Pia, který mu nabídl dopravu a ubytování v Portugalsku. Kardinál Ottaviani ho vybavil zvláštním osobním dopisem, který podepsal jako prefekt posvátného Officia a adresoval biskupovi v Coimbře. Dříve než mu biskup dovolil setkání s vizionářkou, vzal telefon a spojil se s Vatikánem. Odpověděl mu Mons. Giovanni Benelli, který dříve než dal odpověď, chtěl slyšet Pavla VI., protože rozhovor s Lucií byl povolen jen královské rodině a kardinálům. Mons. Benelli předal biskupovi v Coimbře zákaz Pavla VI. k rozhovoru se sestrou Lucií. Naléhání dona Villly, že má pověření od prefekta posvátného Officia, bylo bezpředmětné. Zůstal nicméně v Portugalsku s úmyslem překonat biskupův odpor. Po deseti dnech se svého záměru museli vzdát. Biskup mu pouze povolil, že smí celebrovat v klauzuře kláštera.
Giovanni kardinál Benelli
Po návratu do Itálie zašel ihned za kardinálem Ottavianim. Kardinál se cítil dotčen jednáním Pavla VI. a napsal mu protestní list. Když Villa opět přijel do Říma, Ottaviani mu řekl, že Pavel VI. se mu omluvil s tím, že toto rozhodnutí učinil kardinál Benelli. Kardinál však zdůraznil, že to byla obvyklá metoda a dvojí hra Pavla VI.
Dokud žil Pius XII., byl Vatikán vůči donu Villovi mnohem přátelštější. Kromě kontaktů, které přímo souvisely s jeho činností agenta, obědval nebo večeřel nejméně padesátkrát s kardinály a biskupy. Ale když se dostal k moci Pavel VI., cítil se vyloučen z veškeré pohostinnosti i z možnosti podnikat akce na ochranu katolické víry.
Záměrné nezdary
Don Villa zavdal podnět k řadě prospěšných děl, která však i za Pia XII. byla odsouzena k zániku.
Již v roce 1953, brzy po své inkardinaci v diecézi Ferrara plánoval založení velkého misijního hnutí tvořeného převážně techniky. S označením I.M.I (Istituto Missionario Internazionale). Ale ihned mu v tom zabránili.
21. dubna 1957 založil don Villa Euro – afro – azijské hnutí, které bylo spojeno s jinou jeho revue, která měla stejný titul, a pro které měl již řádné schválení svého biskupa Gianbattisty Bosia. Ale i ono mělo krátký život a brzy mu je zakázali.
Stalo se tak po prvním vydání jiné jeho revue zvané: „Východo – západní kolokvium“. Zakázali mu také založit „Centrum teologů pro potírání modernismu a progresismu“ v církvi. Zákaz přišel přímo od Jeho Excelence Mons. Benelliho, druhého sekretáře Pavla VI. Ve stejném období mu zednář sekretář Benelli zakázal pořádání Kongresů trvalého studia. Stačil uskutečnit jen první tři:
1. Ortodoxie a ortopraxe, Řím 1. - 4. října 1974.
2. Žena ve světle katolické teologie, Florencie 16. - 18. září 1975.
3. Křesťanství a ateistický komunismus, Řím, 20. - 22. září 1977.
Zatímco u prvních dvou kongresů v Římě účast kardinálů znemožnila Benellimu v zásahu, v případě florentského kongresu dostal kardinál Florit z Říma příkaz zabránit účasti všeho florentského kléru. Kardinál znechucený takovým příkazem ihned oznámil donu Villovi, že zajistí předsednictví jednoho biskupa po celou dobu trvání kongresu. Tak se také stalo.
K jiným iniciativám, které musely padnout, patří „třetí větev“ řeholníků – laiků přidružených k různým misijním institutům jak zdroj povolání ke kněžství. Iniciativu pak napodobily různé misijní instituty, ale jeho počáteční projekt skončil tím, že se sekularizoval.
Don Villa osobně zajistil misijním seminářům kolem padesátky hochů, ze kterých se stali misijní kněží.
Bylo z toho všeho zřejmé, že mu není dovoleno udělat ani krok, uskutečnit žádnou ideu na obranu katolické víry.
Z toho důvodu byl don Villa nucen odmítnout také nabídky přátel i nepřátel. Odmítl totiž některé nabídky budov a velké částky peněz. Dokonce jeden kardinál mu chtěl odkázat svůj vlastní majetek: dvě velké školy, základní a střední, které byly v provozu, dvě vily s 60 ha oliv a kostel.
Giuseppe kardinál Siri
Také kardinál Siri mu nabídl konvent benediktinů. Don Luigi však všechno odmítl, protože již předvídal bouři, která by se v církvi zvedla, a proto dal přednost tomu zůstat chudobný, nebýt svázán s žádnými ekonomickými záležitostmi, ale především zůstat svobodný a zabývat se posláním, které přijal od P. Pia a Pia XII., a pomáhat církvi v uzdravení z temnoty, v jaké se nacházela díky útokům církevního zednářství.
Z toho důvodu řekl „ne“ také dvěma velmi zámožným Američanům, kteří mu nabízeli miliardy, pokud upustí od vydávání revue Chiesa viva.
Měl také miliardovou nabídku od jednoho amerického advokáta, který byl ochoten platit plně hnutí zaměřené na likvidaci tradiční církve a založení „nové, triumfující“ církve.
Don Villa byla velmi aktivní také jako kněz a usiloval o spásu duší. Zvláštní případ se stal v roce 1957, když se setkal s velkým spisovatelem Curzio Malaparte. Ten byl nejdříve spjat s fašismem a v závěru života s komunismem. Na konci života ležel na římské klinice s rakovinou.
Curzio Malaparte
Jeho pokoj střežil pověstný komunistický rváč Secchia, aby zabránil ve vstupu každému, kdo nepatřil k levici. Chtěl zabránit ve vstupu i don Villovi, ale Malaparte se usmál a řekl: „To je charakter. Musí bojovat!“ Jindy když ho don Villa navštívil, mluvil s ním o svém novém projektu a Malaparte byl tak nadšený, že mu slíbil autorskou podporu, pokud se uzdraví. Naposled mu Malaparte řekl, že po mnohém uvažování mu daruje vilu na Capri jako první sídlo jeho díla, které chce založit. Ale nedošlo k tomu, protože v dalších dnech obsadili pokoj různí komunisté z periodika „Vie Nuove“, kterým se podařilo získat slibovanou vilu. (jak, to se don Villa nikdy nedověděl!)
