Don Elia: Símě vzchází a vzrůstá...
17. 1. 2017
»Co myslíte, že jsme dělali v semináři?« Tentokrát se, přes všechno zdání, nejedná o stydlivou vytáčku. Je to ryzí vyznání mladého kněze, jehož biskup mu hrozil, že ho suspenduje, pokud bude riskovat a sloužit mši ve starém ritu. »Vy sloužíte tradiční mši, otče?« A odpověď byla okamžitá: »Jistě, naučil jsem se ji během studia. Co myslíte, že jsme dělali v semináři?«
Velkolepé! Máme zde podzemní hnutí, které mezi seminaristy a mladými kněžími tiše narůstá, před nosem oné mocenské nomenklatury, která před čtyřmi roky rychle změnila svou orientaci. Bohu není možno odporovat. To jsou pravá znamení doby, že jsme se přejedli starých refrénů, které už nikdo nechce slyšet. Je ať si lámou hlavy, jak je to možné, že mladí opouštějí farnosti, sotva přijali svátosti.
Zhotovili jsme si nové „křesťanství“, snadné a líbivé, v souladu s krokem doby, citlivé na témata moderního světa a na očekávání současného člověka, bez pravidel, bez obětí, odříkání a pokání, bez dědictví temného středověku, v úplném protikladu k evangeliu; veselé hlásání osvobození, pokoje, lásky a všeobecného bratrství, které zůstalo zanedbávané téměř dvě tisíciletí. … Konečně se utopie stává skutečností; Církev našla svou pravou identitu v neformální síti malých autokratických společenství, liturgie rozkvetla improvizační tvořivostí, Ježíš může znovu přijít mezi lid se svým osvobozujícím slovem a všichni, pravoslavní, protestanti, židé, muslimové, buddhisté, hinduisté, ateisté i animisté byli promováni na naše bratry. Eschatologické očekávání se zázračně naplnilo: „království“ je nyní mezi námi, stačí se o tom přesvědčit a dát to na vědomí ostatním.
Nad tím, co nešlo v církvi nebo ve světě, je třeba zavřít oči; jestliže to není možné, řešení se najde v tom, že se přesune do oblasti slabosti nebo anomálie to, co bylo dosud pokládáno za hřích; přístup ke katolické morálce se „zdnešnil“ ve světle posledních údajů psychologie a sociologie. Ten, kdo nevzal na vědomí příchod této mesiánské doby, se stal objektem soucitu jako někdo, kdo nepochopil pravdu a komu je to třeba vysvětlit, protože se mýlí. Víra nyní splynula se správnými ideami zaručujícími spásu zcela pozemskou, naplňující se ve vágním psychickém blahobytu jako důsledku překonání současných odcizení. Jak se zdá, nikdo si neuvědomil, že tato odcizení vyplývají právě z opuštění přijaté víry a tradičních způsobů, jak ji vyjadřovat a jak se nasytit.
Jaký div, že toto „křesťanství“ v nové verzi nikomu nic neříká? Jaký div, že tento umělý elaborát se stává stále více iritující a nudný, pokud ne přímo předmětem ironie a opovržení? Naprázdno jsme užívali Boží jméno, abychom rouhavě učinili víru irelevantní. To, co nic nestojí, to, co by mělo přicházet samo dříve, než je o tom řeč, to se těší minimálnímu zájmu s výjimkou těch, kteří si svobodně zvolili žít v iluzích a nahradit realitu výplody fantazie nezralých osobností. Farnosti zbavené těch nemnoha individualit s dobrou vůlí a upřímnou angažovaností, ale často zmatených neustále opakovanou ideologií, překypují lidmi, kteří se snaží, aby se vyznamenali na ubohé scéně „kreativní pastorace“ nebo při realizaci projektů zrozených v pokřivené mysli diecézní kurie.
A ejhle, právě to, co bylo nezvratně vyhlášeno za projev krutého, zaostalého, odcizeného a obskurního náboženství, krůček za krůčkem vyplouvá bez hluku na povrch. Nejsou to nostalgici ani fundamentalisté, ale mladíci, kteří objevují, že existuje něco opravdového, čemu stojí zato se zcela zasvětit. To, co stojí oběti, musí mít svou hodnotu a život chce žít pro něco, co hodnotu opravdu má. Hasnoucí aktuální nihilismus nelze přičítat jen na adresu filozofů modernismu, ale také skutečnosti, že celá jedna generace kněží a řeholníků mu dokořán otevřela brány církve. Z pohledu historika se to dá pochopit vzhledem k existenciálním těžkostem v epoše poznamenané velkými politickými, kulturními a ekonomickými zvraty, ale podle výsledků není možno říct, že jejich volby byly šťastné. Bylo by na čase to konečně přiznat.
….aby se o vás nemuselo říct, že se stavíte proti Bohu (Sk 5,39). Proč velcí experti Slova vynakládají tolik úsilí, aby aktualizovali to, co se jich týká? Snad proto, aby je to nepřimělo k obrácení? Vždyť přece všichni se musíme objevit před Kristovým soudem (2 Kor 5, 10) a nepomůže nám vysvětlovat, že to byly jen pedagogické demytizace. Je potěšující konstatovat, že pro mnohé současné seminaristy jsou Bultmann, Rahner, Teilhard de Chardin a spol. slavní neznámí, nebo nanejvýš temná jména, se kterými se setkávají v knihách. Podzimní vítr odnáší suché listí. A pak pod pokrývkou sněhu semeno zaseté do země skrytě klíčí a roste, a nutně musí vyrazit a rozvinout se až do doby žní. Pohleďte na pole, už jsou bílá ke žním (Jan 4,35).
K tomu, abychom je spatřili, je třeba mít oči, které nejsou zaslepeny ideologiemi, ale projasněny Duchem. Mladí milovníci tradice nejsou rigidní nebo nejistí, ale jsou to osoby, které se právě osvobozují z odcizení navozených zvrácenou kulturou, jejíž rezonanční skříní je „nová církev“. Když se stanou nedostatky padlé lidské přirozenosti – nebo co horšího – patologie choré společnosti pod vlivem psychoanalýzy integrální součástí lidské činnosti, vzniká velké riziko, že se zaprodá tomu nejhoršímu. Když slyšíme, jak v semináři nebo konviktu je možné nejen rozvíjet sexuální aktivity, ale že nečistota a perverze zobecněly, sotva zde bude možné pěstovat čistotu, leda že si někdo z mimořádné osobní milosti těchto hanebností vůbec nevšímá. Vzepřít se proti manipulaci není znamením mentální rigidity, ale vnitřní svobody a vědomí hrozícího nebezpečí.
A proto vpřed a beze strachu. Vaši páni se bojí mladých, kteří se probudili a už se nedají nachytat. Vědí dobře, že kdyby se Summorum Pontificum aplikovalo, situace by se jim zcela vymkla z rukou: věrnost pravé mši rozpouští sugesci totalitního systému zavedeného kolosální kolektivní manipulací, jejímž nástrojem je Novus ordo. Kdo slaví nebo asistuje božské oběti ve formě, která nám byla předána a nikoli vynalezena u stolu, abychom se zalíbili protestantům a zednářům, začne se cítit jako král, který získal zpět své panství. Čím více je tato účast obtížná a riskantní, tím hojnější jsou její duchovní plody.
Proto adresuji seminaristům a mladým kněžím výzvu: slavte ji, třeba ve skrytu, ale slavte. Je to paradoxní, že se musím takto vyjadřovat, ale co chcete: všechno se obrátilo. Především zasvěťte sebe a své komunity Neposkvrněnému Srdci Panny Marie: ona rozdrtí tento systém, jak to udělala se sovětským impériem, ale k tomu si poslouží také vámi.
Don Elia, Chiesa e postconcilio
