Dogma o Nanebevzetí - výraz církevní tradice
»Bylo nutné, aby ta, která si při porodu zachovala panenství bez úhony, také po smrti zachovala své tělo bez jakéhokoli poškození. Bylo nutné, aby ona, která ve svém lůně nosila Stvořitele, který se stal dítětem, přebývala v božských stáncích. Bylo nutné, aby Otcova nevěsta přebývala v nebeských komnatách. Bylo nutné, aby ta, která viděla svého Syna na kříži, přijala ve svém srdci meč bolesti, proti kterému byla imunní při porodu, rozjímala o něm, jak sedí po pravici Otce. Bylo nutné, aby Matka Boží vlastnila to, co patří Synovi, a aby byla všemi tvory ctěna jako Matka a Boží služebnice«, tak prohlašuje církevní Otec sv. Jan Damascénský (po 650–750).
Bylo nutné...neboť katolická víra je vždy náboženstvím logiky, náboženstvím rozumu, nikoli sentimentality. Věřící člověk na Zemi však nikdy nedosáhne „dokonalé vědeckosti“ Víry, protože ta je vyhrazena pouze pro Vševědoucího Stvořitele a pro člověka zůstane vždy z části Tajemstvím. Jinak čím by byla Víra?
Ježíš řekl nevěřícímu svatému Tomáši:„Protože jsi mě viděl, uvěřil jsi: blahoslavení ti, kteří neviděli, a uvěřili!“ (Jan 20, 29). Milosrdný Soudce odmění ty, kteří zůstali sebejistí a věrní učení vtěleného slova, aniž by se ho dotkli rukou. Ve skutečnosti v onom životě Víra a Naděje zmizí, protože tyto teologické ctnosti již nebudou nutné, neboť byly vyřešeny dokonalým naplněním sebe sama v Kristu. Zůstane pouze Láska. Víra v tradici církve je zde logickým i nepostradatelným faktem, jinak to není autentická katolická Víra.
Papež Pius XII., ve své apoštolské konstituci Muneficentissimus Deus, ze dne 1. listopadu svatého roku 1950, kde předkládá dogma o Nejsvětější Marii a jejím Nanebevzetí do nebe s tělem i duší jako dogma víry, dokonale zapadá do zlaté šňůry církevní tradice, která je schopná odolat vlnám lidských dějin. Historie spásy vede velmi odlišnou cestou od lidských sklonů, většinou připravených jednat i proti vůli Boží; zásah božské Prozřetelnosti však navzdory všemu proniká do samotné lidské historie a je silnější než démonická temnota, která ji neustále ohrožuje, jako řvoucí lvi a vlci převlečení se za ovce, jak je tomu v průběhu individuálního i kolektivního života. Sám papež otevírá mariánskou konstituci v těchto termínech: „Nejmocnější Bůh, který může všechno a jehož prozřetelnost spočívá v moudrostí a lásce, ve svých nevyzpytatelných plánech uvažuje o bolestech iradostecj v životě národů i jednotlivých lidí. aby různým způsobem vše mohlo spolupracovat k dobru těch , kteří ho milují (srov. Řím 8,28) ».
Slovy, která odkazují na úvahy dokonale sladěné s naší současností, kde se projevují „velmi vážné pohromy a odklon mnohých od pravdy a ctnosti“, papež vytváří dokonalé spojení mezi dogmatem Neposkvrněného početí a jejího Nanebevzetí: Kristus svou smrtí zvítězil nad hříchem a smrtí a nad jedním a druhým zvítězili vítězně a dokonce i ti, kteří byli díky Kristu nadpřirozeně regenerováni křtem, získávají vítězství. «Ale podle obecných zákonů Bůh nechce dopřát spravedlivému plný účinek tohoto vítězství nad smrtí, dokud nepřijde konec času. Těla spravedlivých se proto také po smrti rozloží a teprve poslední den se každý znovu spojí se svou vlastní slavnou duší. Ale Bůh,chtěl aby od tohoto obecného zákona byla požehnaná Panna Maria osvobozena. Zcela jedinečnou výsadou přemohla hřích svým neposkvrněným početím; nepodléhala proto zákonu setrvání v porušenosti v hrobě, ani nemusela čekat na vykoupení svého těla až na konci světa “.
Kromě otců a učitelů církve pojímá papež Pacelli jako základ dogmatu Nanebevzetí Panny Marie také liturgii. Rozhodně palčivé téma v našich časech, v němž revoluce jako taková odvedla dramatické dílo a pomohla podkopat nauku. Pius XII. cituje (nesmíme zapomínat, že ji napsal v roce 1950) jako zdroj, aby potvrdil krédo o Nanebevzetí Panny Marie, jak liturgii Východu, tak Západu, a zatímco první z nich nepřestává omítat jakoukoliv změnu, víra Západu byla na konci šedesátých let dvacátého století zpřevrácena a otrávena.
Čerpat ze zdroje posvátné liturgie zajišťuje neodolatelnou vitalitu pravdivosti nauky věřené i praktikované, což představuje také vyznávání nebeských pravd pod nejvyšším magisteriem Církve, které může nabídnout a poskytovat argumenty a svědectví nemalého významu pro určení kteréhokoliv konkrétního bodu křesťanské nauky"(Mediátor Dei:AAS 39 (1947), s. 541; EE 6/475).
V byzantské liturgii je tělesné nanebevzetí Marie Nejsvětější opakovaně spojováno jako předpoklad nejen s její důstojností jako Matky Boží, ale také s její dalšími výsadami, zejména s jejím panenským mateřstvím, předem stanoveným nebeským plánem: "Tobě Bůh, Král vesmíru, udělil věci, které jsou nad přírodou; protože stejně jako při porodu tě zachoval pannou, taktéž v hrobce zachoval tělo v neporušené a oslavil je božským přemístěním"(Menaei totius anni).
Na rozdíl od mnoha dlouhotrvajících dokumentů současné Církve, které prostřednictvím dialektických mechanismů potvrzují někdy věci nejednoznačné a někdy zjevné chyby a názory zjevně nesouvisejícími s její tradicí, předkoncilní magisterium vždy používalo, podle příkladu učení Ježíše a evangelií, střízlivý jazyk, který se přidržoval logiky a jasnosti. I v tomto případě v Muneficentissimus Deus autor rezolutně tvrdí, že "liturgie Církve katolickou víru, nevytváří ale předpokládá ji, a z toho vyplývá, že plody ze stromu, praktiky kultu, svatí otcové a velcí učitelé ve svých homiliích a v rozpravách adresovaných lidem u příležitosti této slavnost z něj jako z prvního zdroje nevyvozovaly doktrínu; avšak hovořili o ní jako o něčem známém, co věřící přijímají; lépe to vyjasňovali; specifikovali a prohlubovali jeho význam a předmět a deklarovali zejména to, o čem se liturgické knihy často zmiňovaly jen letmo: to znamená, že předmětem svátku nebyla jen neporušenost těla Blahoslavené Panny Marie, ale také její triumf nad smrtí a její nebeská "oslava", podobně jako u jejího jednorozeného Ježíše Krista.
Zázrak jediného pravého náboženství na světě –Extra Ecclesiam nulla salus, - výraz, který se odvoláva na to, co řekl sám Kristus: Ten, kdo není se mnou, je proti mně (Mt 12:30), ten, kdo není proti nám, je pro nás (Mk 9:40) a k tomu, co řekl první papež: "Tento Ježíš je kámen, který jste vy, stavitelé, odhodili, na který se stal kvádre nárožním. V nikom jiném není spásy, neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Skutky 4:11-12) – spočívá právě nejen v jasnosti jeho zásad, ale také v jeho tradici, bez níž zůstává jen nepokoj, neštěstí, neklid a zkáza.
Do této tradice je dokonale zasazeno jako drahokam dogma o Nanebevzetí Panny Marie, na kterou teologicky reagovali učitelé Církve, jako je svatý Albert Veliký, učitel svatého Tomáše Akvinského, který poté, co shromáždil důkazy,,různé argumenty, opírající se o Písmo svaté, církevní Otce a o posvátné liturgii, aby dokázal tuto pravdu, uzavírá: "Z těchto důvodů a autority a mnoha dalších je zřejmé, ženejsvětější Matka Boží byla přijaja s tělem i duši nad sbory andělů. A to věříme, jakožto naprostou pravdu“ (Mariale sive quaestiones super Evang. "Paní est", q. 132.); navíc v promluvě ke dni Zvěstování při výkladu pozdravu anděla Gabriela: "Zdrávas, milostiplná..", univerzální učitel srovnává Blahoslavenou Pannu Evou: Maria byla zcela imunní vůči čtyřnásobné kletbě, která postihla Evu.
Velký jezuita a kardinál svatý Robert Bellarmin zvolal: "A kdo by, prosím, mohl uvěřit, že archa svatosti, sídlo Slova, chrám Ducha svatého, padla? Hnusí se mé duši jen pomyslet, že toto panenské tělo, které Boha počalo, porodilo ho a krmilo, bylo proměněno v popel nebo bylo skrmeno červy" (Conciones habitae Lovanii, concio 40:De Assumptione B. Mariae Virginis).Stejně tak svatý František z Saleský, který klade svým sladkým způsobem otázku: "Kdo je takový syn, který, kdyby mohl, by nepovolal svou matku zpět k životu a nevzal ji po smrti s sebou do nebe?" (Oeuvres de St François de Sales, Sermon autographe pour la fete de l'Assomption).
Se stejnou logickou přísností biskup sv. Alfons Maria de Liguori píše: "Ježíš uchránil Mariino tělo před zkázou, protože by bylo nedůstojné, aby propadlo hnilobě to, do čeho se již oděl" (Slávy Mariiny, část II, odst. . 1. 28).
Zato svatý Petr Canisius nepoužívá žádné opisy, ale míří rovnou proti mylnému smýšlení všech těch, kteří nevěří v oslavení nejen duše, ale i těla Matky Boží, když říká: "Toto přesvědčení ... je natolik zakotveno v duši zbožných věřících, a tak přijímáno celou církví, že ti, kdo popírají, že tělo Marie bylo vzato do nebe, by neměli být ani trpělivě vyslechnuti, ale rovnou vypískáni jako příliš drzí, nebo zcela lehkomyslní a živeni duchem, který již vůbec není katolický, ale kacířský" ( De Maria Virgine ), jak to vidíme na protestantech, kteří nevěří ani v Neposkvrněné početí, ani ve věčné panenství, ani v Nanebevzetí Panny Marie. Ale oloupit Ianua caeli o tyto božské dary znamená vylučovat její mateřskou, královskou a mocnou přímluvu, které se v Srdci Ježíšově nic nevyrovná.
Corrispondenza Romana – Cristina Siccardi
