Menu


Dobrovolná oběť za současný svět v agonii

 
 
 
 
Luigina Sinapi se narodila  jako první z pěti dětí 8. září 1916 v Itri. (Italie, Lazio) Již jako malé dítě často říkala, že si hraje s Ježíškem.

Její matka byla tak znepokojena nadpřirozenými jevy, které provázely její život, že se s ní odebrala k otci Piovi z Pietrelciny pro radu a pro požehnání. Otec Pio jí položil ruku na hlavu a řekl: „Bůh skrze ni projeví svou vůli.“

Pod matčiným vedením obdržela velmi dobrou křesťanskou výchovu, absolvovala gymnázium a tušila, že ji čeká zvláštní poslání. Řekla, že již jako pětiletá složila Ježíši slib čistoty. Její první svaté přijímání bylo počátkem její horoucí lásky k Ježíši. Denně navštěvovala mši svatou a přistupovala k svatému přijímání a setrvávala dlouho v díkůčinění. Chovala také velkou lásku k Panně Marii a mnoho času věnovala modlitbě bolestného růžence s rozjímáním o Pánově utrpení. K Panně Marii měla neomezenou důvěru; známí za ní přicházeli se žádostmi, aby jim vyprosila zvláštní pomoc, a nejednou se děly neuvěřitelné věci. V listopadu 1931 prožila první velkou bolest, když jí ve věku 44 let zemřela maminka. To byl počátek její „křížové cesty“, kterou provázely také mimořádné a hluboké duchovní radosti.

Chceš být obětí?

V 17 letech vstoupila k sestrám sv. Pavla a zcela se zasvětila Bohu. Jejím duchovním vůdcem byl dnes blahoslavený Timoteo Giaccardo. Ale křehké zdraví jí znemožnilo stát se řeholnicí.

P. Giaccardo se jí zeptal: „Chceš se z lásky k Ježíši obětovat jako oběť za spásu duší?“ Luiginina odpověď byla: „Ano.“ Zpovědník jí řekl, že její povolání ji posílá jinam. Brzy začala cítit prudké bolesti v pánevní oblasti. Byl to nádor.

Dva roky strávila v Itri na lůžku v modlitbách a obětech za svoji maminku a bratry. 15. srpna 1935 přijala svátosti umírajících a stal se zázrak. Luigina spatřila Ježíše a jeho Matku, kteří se jí zeptali: „Chceš odejít s námi do ráje, nebo zůstat na zemi a obětovat se za církev a za kněze?“ V tom okamžiku spatřila Luigina nebezpečí odpadlictví v budoucích letech. Přijala druhou nabídku a zůstala naživu jako dobrovolná oběť.

Ježíš jí řekl: »Jako obyčejná žena budeš skrytá před zrakem světa. Nebudou tě chápat, budeš mnoho trpět a zemřeš opuštěná jako já. Budeš podle svého jména jako hořčičné zrno (= senape) v římské brázdě. Budeš prožívat mimořádné v řádném. Přenechám ti svoji matku. Ta tě povede. Neboj se!«

V tom okamžiku se zcela uzdravila. Ještě neměla dvacet let. Aby se vyhnula všemu zbytečnému vzruchu ve svém prostředí, poslal ji otec ke strýcům do Říma. Těm začalo brzy vadit, že chodí denně na mši svatou, že se často zpovídá a věnuje se apoštolátu.

Našla si práci v jedné dobré rodině, kde jí věnovali pokojík a zde se modlila a přijímala mladé lidi, kteří si k ní chodili pro radu a modlitbu. Vedla rozhovory s nebem, s Pannou Marií a se světci jako sv. Františkem z Assisi, sv. Filipem Neri, s Terezičkou a Gemmou Galgani. Viděla neviditelné věci a konala skutky lidem nedostupné. Od roku 1936 pracovala ve Statistickém institutu, který jí opatřil byt. Věnovala se eucharistické adoraci, drobnému apoštolátu, ale také „velkému“, když ji Ježíš posílal v bilokaci k biskupům a kněžím ve Východní Evropě a Rusku, kteří nemohli vykonávat své povolání.

Ďábel se staral o to, aby jí nikdy nescházelo utrpení. Když válka vstoupila do Itálie, opustila Řím a založila v Itri dílo lásky pro potřebné děti a staré ženy. I když ji volali zpět do Říma, setrvala u těchto služeb lásky a individuálního apoštolátu.

Pius XII. a P. Pio

Jednoho dubnového rána byla blízko opatství U tří fontán a došla až k blízké jeskyni, o které nevěděla, že je to nechvalně známé místo, kam lidé házeli to, čeho se chtěli zbavit. Také polámané kříže a kompromitující materiály. … Najednou stála před ní Panna Maria a sdělila jí: „Přesně za deset let se vrátím na toto místo. Posloužím si jedním člověkem, který nyní pronásleduje církev a chce zabít papeže... Běž nyní na náměstí Sv. Petra a potkáš tam ženu oblečenou tak a tak a vyřídíš jí moje poselství... Z tohoto místa upevním v Římě trůn mé slávy. Kromě toho řekneš kardinálovi, že brzy bude novým papežem.“

Luigina šla na náměstí Sv. Petra a brzy potkala markýzu Pacelli, která jí zprostředkovala, že se mohla setkat s kardinálem státním sekretářem Evženem Pacellim. Tento důstojný muž církve plně uvěřil 21leté dívce jakožto Boží vyslankyni. V sobotu in Albis 12. dubna 1947 se zjevila Panna Maria Bruno Cornacchiolovi a jeho třem dětem a odvrátila ho od jeho smutných záměrů. Když Bruno přijde na setkání s papežem, Pius XII. už bude o všem informován.

Maria ji často osvěcovala svými poselstvími: »Na všechny rodiny, kde se modlí moji invokaci: „Maria, spas nás“, vztáhnu svou ruku a budou kráčet s radostí i skrze protivenství.« »Tvoje víra ať je bez hranic. Modli se, trp a obětuj z lásky k Ježíši a ke mně až do úplného vyčerpání.« »Chci tě mít jako lucernu v temné noci, abys zahnala temnoty, které ďábel rozsévá v této době, zvláště proti církvi. Buď světlem v papežových hořkostech, a pro zbloudilé zasvěcené osoby, pro mládež v nástrahách skrze tisk, nevhodnou podívanou a tajné sekty a svody, které připravují křesťany o čistotu.« »Sděluj ta slova kněžím, aby z nich učinili svůj poklad.«

Když Pius XII. viděl, že se uskutečnila její předpověď, že se stane papežem, velice si jí vážil. Jejich styky se uskutečňovaly v častých audiencích a vzájemně si telefonovali. Velká část těchto kontaktů zůstane skryta, ale něco z toho je známo. Jednoho dne, když přišla na audienci celá pobledlá v důsledku soužení, které jí působil ďábel, daroval jí papež ostatky Sv. Kříže se slovy: „Nos je stále u sebe, ochrání tě před Satanem.“

Když se blížil Svatý rok 1950, Pius XII. pomýšlel na vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie a Luigina mu řekla jménem Matky Boží: »Svatý otče, klidně pokračuj. Maminka Maria je v nebi i s tělem!«

V červnu 1950, když navštěvovala čtyři baziliky, aby získala jubilejní odpustky, provázel ji díky bilokaci P. Pio jako obyčejný poutník. Když vstoupili do baziliky Sv. Petra, P. Pio jí řekl: „Nyní jdi k papeži a popros ho, aby mi poslal požehnání“. Luigina rychle vystoupila k Piu XII., který si všiml, že její tvář je jako změněná: „Ale co se ti stalo?“ Odpověděla: „V bazilice byl se mnou otec Pio.“ „A proč jsi ho nepřivedla sem?“ V tom okamžiku spatřili mezi sebou P. Pia. Pius XII. to komentoval: „Já jsem zástupce Ježíše Krista, ale on je živý Ježíš“.

Její spojení s P. Piem bylo intenzivní po několik let. Luigina si našla zaměstnání jako pokladní v jednom obchodě. Po nějaké době byla obviněna, že zpronevěřila peníze. Obrátila se na P. Pia o radu a pomoc. P. Pio ji zcela uklidnil a potvrdil její poslání jako apoštola a oběti za církev. Po návratu do Říma byla spolupracovnicí prof. Enrico Mediho, dalšího „světce“ té doby. Když se její zdravotní stav zhoršil, Pius XII. povolil zřídit v jejím bytě kapli, kde kněz denně slavil mši svatou s malou skupinkou věřících. Tam před Nejsvětější Svátostí žila až do svého konečného odchodu k Bohu.

Když se Pius XII. obrátil s promluvou k nemocným, aby je posílil a vyzval k zhodnocení jejich utrpení, řekl: »Jsou duše, které dokonce pozitivně vyhledávají utrpení. Jedna z nich dosud žije a stravuje se jako lampa před trůnem Boží spravedlnosti a lásky. Má na tváři úsměv a v duši si uchovává klid a radost«.

Luigina měla ve skutečnosti zde na zemi dva výjimečné vůdce: papeže Pia XII. a P. Pia, dva giganty církve všech dob. Jejich jméno označuje první z ctností: zbožnost - adoraci a poslušnost vůči Bohu, a to ve století, které je v dějinách to nejbezbožnější, zapírá Boha a vypíná se pyšným „náboženstvím člověka“. Po smrti Pia XII. její styky s P. Piem ještě zintenzivnily, jednak skrze bilokaci, jednak jejími návštěvami v San Giovanni Rotondo. Chtěla být Ježíšovou obětí jako otec Pio: trpět a obětovat se ve spojení s Ukřižovaným, to byl nyní její život.

Ježíš dopřává privilegovaným a mystikům, aby se sjednotili s jeho umučením a smrtí. Její bolesti především v pátek bývaly velmi kruté, ale Luigina chtěla, aby zůstaly skryté před množstvím osob, které za ní přicházely se svými problémy, za které prosila Pannu Marii, aby jim dodala světla a odvahy a hlubší smysl křesťanského života. Dovedla číst v duších a viděla jejich budoucnost. Nikdo nikdy nespočítá, kolik duší zachránila. Jen Bůh zná tyto příběhy lásky, které spřádala spolu s ním.

Nikdy nepostrádá kříže a opakuje se sv. Pavlem: „Znám jen Krista Ukřižovaného“. Není větší milosti než být společníkem Ježíšova utrpení. Ve svém deníku napsala jako syntézu svého života: »Již léta si nevzpomínám ani na pět minut úlevy.« …. »Současně se vrací žízeň po duších a spolu s ní žízeň po utrpení a oběti. Duše byly zaplaceny Kristovou Krví a já mohu k tomu přidat málo nebo nic. Jako znamení lásky Ježíšovy ke mně žádám o utrpení«.

Na církev dopadají temné mraky. Luigina je si toho vědoma. Svěřuje se: „Po koncilu je třeba překonávat mnoho obtíží, ale nakonec z nich vyjde Církev znovu posílená.“ S odvoláním na Marii píše: „Přijde doba, kdy mysli nakažené pýchou budou odmítat evangelium. To je tragédie „nové teologie“ a „nové exegeze“, které odsoudil již Pius XII. v Humani generis (12. srpna 1950) a které se všude šíří a bourají katolické Krédo a působí zmatek a záhubu duší.

‚Hořčičné zrnko‘ zraněné bolestí a obětí spolu s Ukřižovaným, i když vskrytu, šíří všude božský život milosti, i mezi kněžími, aby se konečně stali velkým stromem. Na otázky: Kdy skončí tvoje utrpení?“ s úsměvem odpovídá: „Staňme se svatými... Já čekám, já čekám...“

Její čekání skončilo 17. dubna 1978, kdy odešla na setkání se svým Ženichem a jistě i s se „svým“ papežem Piem XII., který 19. března 1958 prorokoval: „Po kruté zimě – nejkrásnější jaro!“

Pokračování

Paolo Risso, Santi e beati


















Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010