Lumen de Lumine

P. M. Hamon: Sv. František obrací heretiky

 

Čtyřicetihodinová pobožnost v Annemasse

Zatímco apoštol bojoval slovem i perem na obranu Církve, podařilo se konečně biskupu de Granier zajistit mu pomocníky. Byli to nám již známí otec Cherubín z Marienne a otec Esprit z Baume, oba světcovi přátelé, dále to byl otec Saunier, jezuita, který pracoval v oblasti Ternier.

28. července vyrazili tři misionáři spolu do Annemasse, jednoho z předměstí Ženevy, vzdáleného od města dvě míle, kde si obyvatelé uchovali nenarušenou víru svých předků. Tam se setkali s Františkem i kanovníkem Ludvíkem Saleským, místním farářem Baltazarem Maniglierem a baronem de Viry. Dalšího dne se všichni sešli na poradě o společných prostředcích, které by urychlily úspěch misie. Usnesli se, že obnoví své prosby u knížete ve věci důchodů pro duchovní, žádost o uvedení jezuitů do Thononu a další majetkové a organizační záležitosti. Za posla byl vybrán otec Cherubín, který se těšil u dvora velké vážnosti. Ten se vypravil za sabaudským knížetem, který v té době válčil proti hraběti Lesdiguières v okolí Milána. Vyslanec splnil svůj úkol velmi dobře, ale se splněním některých záležitostí bylo nutno počkat, aby to nedráždilo protestanty před koncem války. Otec Cherubín požádal také knížete o povolení uspořádat v Annemasse čtyřicetihodinovou pobožnost, na které se František dohodl s ženevským biskupem. Sám biskup slíbil svou účast. Kníže a nuncius záměr nejen schválili, ale slíbili finanční příspěvek na jeho uskutečnění. Nuncius věnoval 200 dukátů a kníže 500. Půjčil také všechno stříbro ze své kaple na výzdobu oltáře, na kterém měla být vystavena Nejsvětější svátost. Nařídil také úředníkům, aby se přičinili a podpořili okázalost celé pobožnosti. Jelikož se kníže ani při nejlepší vůli sám zúčastnit nemohl, pověřil gubernátora Sabaudie, aby ho na této slavnosti zastupoval.

Konečně aby vyhověl přání biskupa de Graniera a současně vynahradil apoštolovi z Chablais jeho neúnavnou činnost pro dobro Církve, jmenoval Františka sufragánem ženevského biskupa.

Biskup Klaudius de Granier už totiž klesal pod tíží let a jeho síly už nestačily jeho horlivosti, s jakou usiloval o dobro duší a Boží slávu. Věděl, že bez sufragána se již neobejde, a prosil horoucně Boha, aby mu pomohl najít vhodného kněze pro tuto odpovědnou funkci. Měl u sebe synovce, kněze de Chissé, který se vyznačoval vzděláním i svatostí, jevil se jako nejlépe připravený pro biskupský úřad a již nějaký čas zastával funkci generálního vikáře. Ale biskupovi to nestačilo a chtěl z vhodných vybrat nejvhodnějšího. Proto se po mnoha modlitbách bez ohledu na příbuzenské svazky rozhodl označit za sufragána Františka Saleského.

Protože však věděl, že člověk nikdy neztratí, když se radí s moudrými, zvláště v záležitosti tak vážné, předložil volbu důvěryhodným osobnostem a ti všichni schválili jeho záměr. I biskupův vikář měl z volby radost, a tak nejlépe ukázal, že je důstojným synovcem svého strýce. Jediný František byl opačného názoru, ale to všechny utvrzovalo v tom, že je tím nejvhodnějším kandidátem. Biskup nyní využil cesty otce Cherubína, aby předložil knížeti svou touhu. Jeho Vysokost Karel Emanuel už dávno toužil po tom, aby v případě smrti biskupa de Graniera nastoupil na jeho místo právě František. Přijal proto návrh s nejvyšším uznáním a ihned vyhotovil knížecí diplom, kterým jmenoval Františka sufragánem ženevského biskupa. Současně žádal papeže, aby mu udělil biskupské svěcení, a zdůvodňoval svou žádost apoštolskou horlivostí, vysokým stupněm vzdělání a svatostí života velkého misionáře. Biskup de Granier měl z listin velkou radost, ale nikomu je neukázal, ani Františkovi, a čekal na vhodnou příležitost, kdy bude moci vyjít s celou záležitostí na světlo denní.

Ženevský biskup pak nařídil, aby bylo ve všech farnostech oznámeno z kazatelny, že ve dnech 7., 8. a 9. září se bude v Annemassee konat čtyřicetihodinová pobožnost, na kterou zve všechny věřící. František přišel s podnětem, jak by bylo možno na slavnost přitáhnout co nevíce lidí. Tehdy bylo obyčejem představit scénicky některá hlavní tajemství víry nebo událost z Písma svatého a tehdejší lid sledoval takovou podívanou s nemenším zájmem, s jakým dnes lidé sledují divadelní představení. Taková podívaná nejen uspokojovala diváky, ale měla také velký vliv na duše, proto se apoštol rozhodl, že podívanou připraví, a očekával její velký úspěch.

Ludvík Saleský dostal za úkol připravit drama na téma Abrahámovy oběti. Hra byl úspěšně připravena a Františkovi připadla nejzávažnější – role Boha Otce.

Na náměstí Annemasse bylo zbudováno pódium. Kolem byly postaveny stany pro případ nepříznivého počasí.

Zpráva o pobožnosti a inscenaci mystéria se rozšířila rychle po celém kraji. Ve stanovený den se zdálo, že se v místě schází celá Sabaudie. Všechny cesty se hemžily poutníky, takže Ženev-ští překvapeni přívalem katolíků vyslali dokonce vojsko, aby zabránilo případnému vniknutí katolíků na území republiky.

Mezi lidmi to vyvolalo znepokojení. Vznikly obavy, aby nedošlo ke střetnutí mezi ženevskými vojáky a katolíky, což by mohlo mít tragické následky. Když to řekli Františkovi, ten se pro uklidnění znepokojených myslí rozhodl, že sám dá všem příklad odvahy. Měl v úmyslu uspořádat velké procesí z Thononu až do Annemasse, vzdáleného více než sedm kilometrů. Sám chtěl jít v jeho čele za křížem, aby tak veřejně vynahradil Pánu Ježíši Ukřižovanému všechnu neúctu, jaké se dostávalo znaku jeho umučení po celou dobu vlády heretiků v kraji. Nejdříve sdělil svůj záměr veliteli pevnosti Alligens panu Lampertovi, který nejenže souhlasil, ale slíbil, že sám se procesí zúčastní. Pak sdělil svůj záměr katolíkům v Thononu, kteří sice schvalovali jeho úmysl, ale neskrývali své obavy, že heretici jsou schopni je cestou napadnout.

Věděli dobře, že sektáře naplňuje vztekem pohled na velké množství katolíků, kteří ponesou poprvé triumfálně znak kříže. Navíc připouštěli, že pohotovost ženevských vojáků jim může dodávat odvahy.

Ale zůstalo při tom, že šestého září se všichni účastníci procesí shromáždí časně ráno v kostele svatého Hippolyta a po mši svaté František zahájí pochod. Především bylo třeba najít někoho, kdo ponese
v čele kříž. Nikdo se toho nechtěl ujmout, tak velké byly obavy z heretiků. František tedy uložil svému sluhovi Jiřímu Rolandovi, aby vzal do svých rukou kříž. A když i on, neméně ustrašený, projevoval neochotu, světec mu s úsměvem řekl:

„Neboj se, budu u tebe. Kdyby ti chtěl někdo ublížit, potká mne stejný osud. A kdybychom měli zemřít, umřeme spolu.“

Po vyřešení všech obtíží zazpívali hymnus Vexilla regis, pak litanie ke všem svatým a průvod se vydal na cestu. Jiří Roland kráčel v čele a za ním šli všichni, kteří měli dost sil, aby pouť vykonali. František v rochetě a štóle průvod uzavíral. Jak průvod procházel vesnicemi, nově obrácení věřící se připojovali k poutníkům, takže brzy byl zástup za apoštolem stejně velký jako před ním. Cesta byla nerovná a blátivá, ale lidé vytrvale zpívali litanie a žalmy, až dorazili do Annemasse. Když tak došli, sdělili Františkovi, že přichází také bratrstvo Svatého Kříže z Annecy. Vyšel jim ihned naproti s četným doprovodem. Poutníci v černých hábitech kráčeli v dlouhých řadách, převážně bosí, s růžencem v rukou a zpívali litanie o umučení Páně. Ludvík Saleský jako zástupce převora kráčel poslední. Obě spojená procesí uvedl František se slzami v očích do chrámu, kde sbor zpíval píseň k Panně Marii. Pak se všichni rozešli, protože se už smrákalo.

Další den v 10 hodin slavil biskup pontifikální mši svatou na zahájení čtyřicetihodinové pobožnosti. Po evangeliu pronesl František kázání plné citu a apoštolského zápalu. Po mši svaté se konalo krásné procesí, při kterém nesl biskup monstranci se Spasitelem triumfálně na místo, kde pak byla vystavena na připraveném trůně. Otec Cherubín pronesl povzbuzující kázání. Ihned nato zahájilo bratrstvo Svatého Kříže veřejnou adoraci, ve které je pak vystřídaly další skupiny ze Sabaudie v tom pořadí, v jakém přišly na místo. Příklad věřících z Chablais tak zapůsobil, že procesí přicházela jedno za druhým. Adorace každé skupiny trvala hodinu. Začínala promluvou, kterou pronesl František a jeho spolupracovníci. Cílem katecheze bylo vzbudit úmysl, oživit víru a zapálit srdce k ochotě složit hold Pánu Ježíši přítomnému v Nejsvětější svátosti.

Při té příležitosti se konal ještě další obřad. U lesní cesty vedoucí z Annemasse stál kdysi kamenný kříž s mramorovým tělem Krista a sochou Panny Marie, který heretici strhli a roztloukli. Věřící ho nahradili dřevěným křížem, protože na dražší neměli prostředky, a toužili, aby kříž byl na místě zasazen v první den čtyřicetihodinové pobožnosti. František s radostí souhlasil. V neděli ráno kříž posvětil a dal na něj umístit tabulku s těmi slovy:

„Katolíku, neuctívej dřevo ani kámen, ze kterého je kříž zhotoven, ale Toho, který byl na kříži umučen pro naši spásu.“

Večer toho dne bratrstvo Svatého Kříže z Annecy pod vedením biskupa odešlo na místo, kde byl kříž položen. Vzali jej na ramena a za zpěvu Vexilla regis nesli kříž v procesí za velké účasti na místo určení. Tam s radostí, že mohou vztyčit kříž přímo u bran Ženevy, kříž zasadili a důkladně upevnili. Otec Esprit pronesl nadšenou promluvu o Kříži jako znamení nekonečné lásky Boha, který na něm prolil svou krev a kterému musíme vzdávat nejvyšší úctu. Kazatel mluvil s takovým zápalem, že strhl k úctě nejen katolíky, ale i protestanty, kteří přišli ze zvědavosti, ale pak se bili se v prsa a vzývali Boží milosrdenství. Po kázání byly rozdány tištěné texty o úctě Svatého Kříže, které napsal zbožný kapucín.

Tak skončil první den čtyřicetihodinové pobožnosti, den pro víru skutečně požehnaný. Za zvláštní projev Boží ochrany pokládali všichni skutečnost, že ženevští protestanti se chovali klidně a nezpůsobili katolíkům žádné nepříjemnosti. Neméně potěšující byl i následující den (8. září). Poutníci přišli do Annemasse ve vzorném pořádku a jejich zpěvy i celé chování bylo prodchnuto velkou zbožností. Zvláště velkou pozornost vyvolával sedmitisícový zástup z okresu Ternier, v němž se nacházelo sedm set konvertitů. Bylo to ovoce tříleté práce dominikánů a jezuitů. Pohled na tak velký zástup přímo elektrizoval otce Cherubína. Přednesl nadšené kázání, které udělalo na všechny hluboký dojem. Nejvíce na posluchače zapůsobilo, když kazatel po jasném představení katolické nauky zvolal:

„Neříkáme zde, nejmilejší bratři, ani jediného slova, které bychom nebyli ochotni opakovat kdykoliv jindy a bránit jeho pravdu před všemi pastory. Kolikrát jsme jim navrhovali disputace o sporných otázkách! Pokaždé jsme s radostí přijali jejich výzvu a čekali jsme jen na listinu zaručující bezpečnost, abychom mohli přijít do Ženevy bez ohrožení vlastního života. Ale taková žádost byla odmítnuta. Nyní ve vaší přítomnosti bereme Boha za svědka, že rádi souhlasíme s každou rozpravou, abychom mohli nad slunce jasněji ukázat, že jste byli svedeni a odtrženi od pravého ovčince k vašemu neštěstí.“

Mnoho posluchačů nemohlo opanovat dojetí a litovali, že tak dlouho setrvávali v bludu. Děkovali Bohu, že jim konečně otevřel oči pro světlo pravé víry.

Je snadné si domyslet, že promluvy kazatelů a radost, která vyzařovala z tváří konvertitů, byla nejlepším svědectvím o tom, jakou útěchu prožívá duše, která opět nalezla ztracenou pravdu, a to všechno působilo na heretiky v Annemasse. Sám nápis na obnoveném kříži mluvil výmluvně. Nejednou bylo slyšet hlasy:

„Podívejte se, jak nestoudně nás pastoři klamali, když nám tvrdili, že katolíci vzdávají čest kamenům a dřevu. Přece ten nápis mluví o něčem jiném: pod obrazem kříže uctívají samotného Ježíše Krista.“

Pravda zazářila v duších a je třeba přiznat, že nezavíraly oči před světlem, protože většina se obrátila a čtyřicetihodinová pobožnost přinesla nejlepší ovoce, jaké bylo možno očekávat.

Pastoři zaskočeni triumfem katolicismu a nespokojeni s tím, jak nepokrytě odhalil otec Cherubín jejich neochotu k disputacím, přesvědčili radní v Ženevě, aby obvinili papežence a zvláště kapucíny u vlády v Bernu. Obviňovali je, že pracují na zrušení traktátu a vytlačení protestantismu z obvodů Thonon a Ternier. Bernští ihned napsali stížnost gubernátorovi v Alligens a sabaudskému knížeti a hrozili vypovězením války. Gubernátor radil kapucínům, aby se vrátili do svých klášterů. Ale otec Cherubín se nedal zastrašit. Napsal papeži a nunciovi v Turíně a především sabaudskému knížeti, že by bylo nedůstojné katolického panovníka, aby se dal zastrašit pohrůžkami pastorů. Kníže dal otci Cherubínovi za pravdu, blahopřál misionářům k dosaženým úspěchům a povzbudil je, aby s nemenší horlivostí pracovali dále.

Po skončení pobožnosti v úterý se František odpoledne vrátil do Thononu. 16. září pak přijeli i oba otcové kapucíni. Byl to právě den třetího výročí jeho příjezdu do Thononu. Byli teď čtyři, ale jak dosvědčil sám světec, jejich horlivost nahrazovala jejich počet.

Vypráví se, že biskup měl v noci sen. Zdálo se mu, že smečka vlků napadá jeho ovčinec. Snažil se je všemožně zahnat, ale protože byl sám, nestačil na to a viděl, jak vlci roztrhali několik ovcí. Z velké bolesti začal hlasitě ze sna křičet: Pomoc, pomoc! Kněz, který spal ve vedlejším pokoji, rychle přiběhl a ptal se pastýře, co se mu stalo. Biskup potřeboval nějaký čas, aby se vzpamatoval z prožité hrůzy, a konečně vyprávěl svůj zážitek.

„Je to skutečně tak, že vlci útočí na moje ubohé ovečky. Kde najdu posilu proti tolika nepřátelům?“

Kněz se ho snažil uklidnit a řekl, že jeho diecéze se nyní nachází v kvetoucím stavu, že je v ní řada vzorných kněží a mezi nimi vyniká zvláště apoštol ze Chablais.

„Je to skutečný poklad, který nám daroval Bůh. On bude tvým spolupracovníkem, jak titulem, tak činem.“

„Dej Bůh,“ zvolal biskup, „aby souhlasil! Můj synu Františku, kde jsi? Smiluj se nad mými šedinami.“

Kněz se vrátil do svého pokoje a biskup zbytek noci přemýšlel, jak by přiměl Františka, aby souhlasil. Sotva se rozednilo, poslal pro Františka, aby ihned přišel. Světec netušil, o co se jedná, a okamžitě se vypravil k biskupovi. Jakmile ho biskup uviděl, vyšel mu naproti, srdečně ho objal a stiskl a zapřísahal ho, aby pro Boží slávu a pro dobro církve mu přišel na pomoc.

„Ale s největší ochotou,“ řekl František, netuše, o co se jedná.

„Nuže prosím tě, aby ses stal mým sufragánem,“ řekl biskup.

„Pastýři, nevyhýbám se práci, ale tvoje přítulnost ke mně tě klame. Nemám vlastnosti, které jsou potřebné pro takovou hodnost. Máš v diecézi mnoho kněží, kteří se vyznačují urozeností, věděním i ctnostmi, mnohem schopnějších zvedat taková břemena. Neměj mi za zlé, ale nemohu přijmout tvůj návrh.“

Zbytečně biskup opakoval žádost a naléhal. František měl na všechno svou odpověď, rozloučil se s biskupem a vrátil se na rodinný zámek.

První nezdar biskupa neodradil. Poprosil katedrálního kanovníka o modlitbu a sám se odebral na zámek Thorens, aby s celou rodinou Saleských zahájil nový útok na srdce horlivého apoštola. Použil k tomu všechny prostředky, ale ani zásahy otce a naléhání matky, ani prosby celé rodiny nevedly k žádoucímu cíli.

Aby konečně Františka přesvědčil, poslal za ním kněze Petra Critaina, svého nejlepšího duchovního. Petr přijel navečer do zámku Sales a neprozradil, s jakým poselstvím přichází. Ráno požádal Františka, aby se s ním pomodlil breviář. Po modlitbě se zeptal, zda se domýšlí, jaký je cíl jeho návštěvy.
„Asi ano,“ odpověděl světec.

„Tak tedy prosím, abyste vzal na vědomí, že mě pan biskup posílá, abych Vaši Důstojnost ujistil o nezbytnosti jmenovat vás svým sufragánem, a že žádá o vaše poslední rozhodnutí v této věci. On sám prosil Vaši Důstojnost, aby vás přiměl k souhlasu, a využil i prostřednictví jiných, ale stále se mu dostává jen odmítnutí. Je z toho velmi smutný, proto dnes promlouvám k vašemu svědomí a chci vás varovat, abyste se neprotivil Boží vůli. Zamyslete se tedy nad tím, jakou odpověď mám přinést biskupovi?“

„Oznamte našemu nejdůstojnějšímu panu biskupovi, že k němu chovám nejhlubší úctu. Jeho dobrota mě hluboce dojímá. Ale úřad, který mi nabízí, o mnoho překračuje moje zásluhy. Dodejte ještě laskavě, že pokud se stanu sufragánem, bude mi muset ustoupit část svého důchodu, který už tak sotva postačí na jeho potřeby. Bylo by mi velmi nemilé, kdyby měl kvůli mně trpět nedostatkem. Splním všechny příkazy pana biskupa. Jsem ochoten psát traktáty, hlásat kázání, jezdit po misiích, ale o biskupském úřadu nemůže být řeči, protože nejsem stvořený k tomu, abych vydával příkazy.“

Pater Critain odpověděl: „Domnívám se, že Vaše Důstojnost nemá v úmyslu zpěčovat se Boží vůli. Volba pana biskupa nese ty nejzřejmější známky této nejsvětější vůle. Pastýř nesleduje při tom hlas krve, kdyby tomu tak bylo, vyzvedl by k hodnosti sufragána někoho ze své rodiny. Nepostupoval ve spěchu, nýbrž dlouho přemýšlel o svém záměru. Nedůvěřoval vlastnímu rozumu, ale sáhl k radě svých nejosvědčenějších přátel z řad známých, světských duchovních i řeholníků a všichni souhlasili s jeho volbou. Není taková jednomyslnost jasným znamením Boží vůle? Zde je diplom sabaudského knížete, který volbu s radostí potvrzuje. Mám také list kardinála de Medicis. Prohlašuje, že se s největší ochotou obrací na Svatý stolec se žádostí o jmenování Vaší Důstojnosti na úřad biskupa. Jaký důkaz Boží vůle bychom mohli ještě požadovat?“

Po těchto slovech František hluboce povzdechl. Nic neodpověděl a chodil zamyšlen sálem s rukama založenýma. Na jedné straně ho biskupova vůle lekala, na druhé straně se nechtěl protivit Boží vůli. V tomto rozporu se jediným východiskem jevila modlitba.

„Pojďme do kostela v Thorensu,“ řekl Pater Critain, „tam každý z nás odslouží mši svatou k Duchu Svatému, budeme si navzájem sloužit, a pak uděláme, co nám vnukne Duch Svatý.“

Nejdříve sloužil mši svatou kněz Critain, po něm celebroval František. Pak poklekl na oltářní stupeň a zůstal tak dlouho bez hnutí, jen jeho zrak byl upřen na svatostánek. Poté s rozjasněnou tváří vyšel z kostela.

„Co tedy mám odpovědět svému pastýři, jaké vnuknutí ti Bůh dal?“ zeptal se Pater Critain.

Apoštol odpověděl: „Vyřiďte, prosím svému pastýři, že jsem se vždy lekal stavu biskupa. Ale jestliže to přikazuje, jsem připraven zachovat poslušnost. Pokud se mi podaří v tomto postavení vykonat něco dobrého, bude to jedině pro jeho modlitby. Zachovejte v tajnosti vše, co se mezi námi odehrálo.“

Pater Critain blahopřál Františkovi k jeho vítězství nad sebou samým a slíbil, že o tom nikomu neřekne ani slova. Ihned se vydal na zpáteční cestu, ale zastavil se ještě u pánů de Boi a informoval kanovníka Ludvíka o šťastném výsledku celé záležitosti, protože soudil, že před ním nemusí zachovávat tajemství. Když přišel k biskupovi, našel ho v početné společnosti. Přistoupil k němu a zprávu mu pošeptal do ucha.

„Buď Bohu nejvyššímu chvála a dík!“ zvolal biskup hlasitě a v radosti dodal: „Do této chvíle jsem nebyl schopen udělat nic, co by stálo za to, ale nyní, když se mi podařilo získal svého syna Saleského za sufragána, mám nástupce a mohu říct, že moje práce nebyla marná a že jsem pro svou diecézi vykonal mnoho dobrého!“

Biskup měl z Františkova souhlasu nesmírnou radost, ale záhy ji zkalila skutečnost, že František onemocněl a musel ulehnout. Horečka vážně ohrožovala jeho život a musel nedobrovolně odpočívat téměř pět měsíců.

Zatímco v provincii Chablais velká většina projevovala ochotu vrátit se do katolické církve, v samotném Thononu byla situace opačná. Většina se uzavírala před pravdou a nejrůznějším způsobem kladla překážky obrácení. V otci Cherubínovi viděli protestanti velkého protivníka, a byl to skutečně velmi dobrý a výmluvný kazatel se silným hlasem a neúnavný apoštol. Nedal se ničím zastrašit. Vyzýval pastora Vireta tak dlouho k veřejné k disputaci, až mu nezbylo, než aby s ní souhlasil. Pastor však odešel z tohoto klání hanebně poražen.

V postní dobu kázal otec Cherubín v Thononu. Jeho hlas byl tak zvučný, že ho bylo slyšet nejen v kostele, ale i v sousedních domech. Protestanti, kteří ještě neměli odvahu jít do kostela na jeho kázání, chodili do těchto domů, aby si ho ze zvědavosti vyslechli. Jeho slova tak postupně pronikala do lidských srdcí. Navíc velmi na ně zapůsobila veřejná disputace, kterou uskutečnil otec Cherubín s pastorem Lignari-usem, původem z Německa, který byl profesorem teologie v Ženevě. Pastoři, kteří se několikrát vyhnuli takovým setkáním, se nakonec styděli za svoji zbabělost. Domnívali se, že Františkova nepřítomnost jim dává velkou šanci na úspěch. Utkali se s kapucíny 14. března. Předmětem diskuse byla otázka o pravém významu Písma svatého. Jedna i druhá strana mluvila velmi umírněně. Sekretáři pilně zapisovali námitky i odpovědi. Po několikahodinové diskusi byla rozprava přerušena a odložena na další den. Ale pastor se už neukázal. Cítil se první den natolik poražen, že odejel do Ženevy. Marně ho znovu zvali, ústně i plakáty. Dostal dokonce dopis od samého knížete, ale nic to nepomohlo. Baron ďAvully tedy v tisku oznámil výsledek prvního dne rozpravy.

Tento úspěch tak povzbudil kapucíny i barona, že se rozhodli uspořádat čtyřicetihodinovou pobožnost také v Thononu, podobně jako loni v Annemasse. Biskup napsal papeži a probošt nunciovi. Otec Cherubín se rozhodl, že celý projekt projedná osobně s biskupem. Cestou do Annecy se zastavil na zámku Sales, aby navštívil Františka, který prodělával rekonvalescenci a čekal na chvíli, kdy se bude moci vypravit do Říma. Františkova nemoc jednak posílila jeho trpělivost a odevzdanost Bohu, jednak ukázala, jak mnoho lásky a úcty chovali k němu biskup, kanovníci i celé město.

Ale v prvních lednových dnech nastoupila recidiva a nemocný se celý týden nacházel v povážlivém stavu mezi životem a smrtí. Františkova matka neodcházela od jeho lůžka ani na chvíli. Přivolaná porada dvou lékařů dospěla k neradostným závěrům. Jeden lékař měl za to, že není naděje na uzdravení a že smrt je otázkou několika dnů, druhý soudil, že jde o nevyléčitelnou chorobu, která bude velmi dlouhá. Pověřili tedy Františkovu matku, aby varovala nemocného, že je třeba se připravit na smrt. Zbožná matka splnila tento úkol s nadlidskou silou.

První pocit, jaký to u Františka vzbudilo, byla litost nad hříchy, které podle jeho názoru náležitě neodčinil. I ta nejlehčí provinění mu vyvstávala v paměti a naplňovala jeho duši velkými obavami. Ustavičně opakoval slova Písma svatého, modliteb oficiálních i modlitby vlastního srdce: „Dimitte me, Domine, ut plagam paululum dolorem meum antequam vadam et non revertar ad terram tenebrosam et opertam mortis caligine. Heu mihi, Domine, quia peccavi nimis in vita mea.Ubi me abscondam a vultu irae tuae? Commissa mea paveo et ante te rubesco. – Dovol mi, Pane, abych trochu oplakal svou bolest. Dříve než odejdu, a nevrátím se, do země temné a pokryté mlhou smrti. Běda mi, Pane, neboť jsem příliš hřešil ve svém životě. Budu mluvit v hořkosti své duše: Kam se skryji před tváří tvého hněvu? Lekám se svých hříchů a stydím se před tebou.“ Hořce plakal a měl tak silnou horečku, že se mu jazyk lepil na patro, těžce oddechoval a jeho tvář pokrývala smrtelná bledost.

Konečně zápas skončil, nemocný získal svobodu rozumu. Namísto bázně nastoupila důvěra a světec se zcela odevzdal Boží vůli a byl ochoten přijmout z jeho ruky jak život, tak smrt.

V celé Annecy panoval velký smutek. Biskup a zvláště kanovníci byli velmi zarmouceni. Biskup se ze smutku a starostí roznemohl a kanovníci se šli rozloučit se svým představeným Františkem Saleským. Prosili ho o požehnání a o několik slov. František hluboce vzrušený jim tiskl ruce, děkoval jim za návštěvu a pro útěchu jim řekl, že jim zde zanechává Toho, který je pravým Pastýřem. Jen v Něho ať skládají naději a nespoléhají na tvory. Mluvil pak o marnosti tohoto světa, o nejistotě lidského života, o pobídkách, jaké je mají často přivádět k myšlence na smrt, a o způsobu, jak se na ni připravit. Ta slova na ně udělala velký dojem. Nejednou ho slyšeli na kazatelně, ale nikdy nepostřehli v jeho výkladu tolik lásky k Bohu i bližním a tolik sladkosti i síly současně. Každý z nich chtěl s ním mluvit osobně a získat od něho cennou radu. Rád jim vyhověl a každému řekl, co má napravit ve svém chování. Když už se všichni vystřídali, vrhli se všichni na kolena a prosili o požehnání. Světec jim ho udělil s velkým vzrušením, ještě jednou jim poděkoval a prosil je o modlitbu. Odešli v mlčení s krvácejícím srdcem.

Dlouhý rozhovor nemocného velmi vyčerpal. Upadl do mdlob, které trvaly skoro hodinu. Žádnými prostředky ho nemohli přivést k vědomí. Chvílemi se zdálo, že zemřel. Jeho mysl však nespala, naopak, bojovala s velkým pokušením, které na něho dotíralo. Byla to jakási pochybnost o skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti, se kterou se nedokázal vypořádat. Odpověď našel později, až po svém uzdravení.

Aby zvítězil nad pokušením, vzbuzoval úkon víry v neomylnost učitelského úřadu církve, která nás o této přítomnosti poučuje. Často vzýval jméno Ježíš, činil znamení kříže, až vyšel z tohoto pokušení vítězně. Nikomu o tom neřekl, jen svému bratru Ludvíkovi, kterého zavázal mlčením. Obával se, že by problém této otázky mohl být pro jiné nebezpečný.

Další den po této události navštívili nemocného členové katedrálního orchestru, aby ho potěšili. Přinesli s sebou různé nástroje a zeptali se, jaká skladba by ho nejvíce potěšila. Poukázal na chrámový hymnus o Marii Magdaléně, ve kterém kajícnice vyznává horoucí lásku ke Kristu Pánu a touží po spojení s ním: Ardens est cor meum videre Dominum. Pak prosil o žalm Jako jelen touží po prameni vod, tak touží má duše po tobě, Bože.. Na konci každé strofy hluboce vzdychal a po odchodu zpěváků se obrátil ke stěně a modlil se žalm Miserere.

Když se pak otočil, spatřil mezi osobami, které ho obklopovaly, také jednoho z lékařů, který něco míchal. Zeptal se ho, co to dělá. Quod ego facio, tu nescis modo, scies autem postea, řekl lékař, který použil Kristova slova k Petrovi při umývání nohou.

„Profanuješ Písmo svaté, když je používáš na časné věci,“ řekl mu František. „Křesťan má tato slova používat jen k svatým věcem a vyslovovat je s velkou úctou.“

Lék, který mu doktor přinesl, byl v té době znám jako „zlatý nápoj“. Tehdejší lékaři ho pokládali za prostředek vyvolávající pot a za velmi spolehlivý. Je-li tomu tak, není jisté, ale je pravda, že po jeho požití se nemocný brzy začal cítit opravdu lépe a 14. ledna se cítil natolik silný, že mohl napsat dopisy o záležitosti kostelů v Chablais jak nunciovi, tak knížeti.

Po Velikonocích, které toho roku připadly již na 22. březen, odešel František na zámek Sales. Krátce nato vypukla v Annecy epidemie, která způsobila mnoho úmrtí. Měšťané hromadně opouštěli město, ale biskup chtěl zůstat se svými diecezány. Také dva jeho kněží příkladně sloužili nemocným. Když se to František dověděl, chtěl se k nim připojit, ale biskup Granier mu to nedovolil a přikázal mu, aby odešel do Thononu. Těsně před odchodem ho navštívil otec Cherubín,který mu vyprávěl o všem, co se událo v Chablais, i o své disputaci s Lignariem. Oba rozmlouvali o dalších plánech a o zajištění čtyřicetihodinové pobožnosti a nezbytnosti diecézní tiskárny a dalších záležitostech ve prospěch duší.

10. dubna napsal František nunciovi: „Jedu do Thononu, kde budu nějakou dobu potřebný. Připravím tam seznam osob, které v posledních třech letech vstoupily do katolické církve, a pošlu jej Vaší Excelenci. Ať přispějí k tomu, abyste nám získal od Jeho Svatosti další pomoc.“

(Pokračování)