Conchita Armida a peklo
Conchia Armida, velká mystiička z Mexika, slyšela ve svém životě opakovaně tato Ježíšova slova: „Ty zatarasíš cestu do pekla mnoha duším. Jsi můj Kříž, a můj kříž zatarasí peklo... Dceruško, zachráníš mnoho duší...
V roce 1894 a v dalším období měla Conchita zážitky týkající se pekla. „Včera navečer kolem 4 hodin se mi přihodilo toto: V tu dobu jsem v některých okamžicích podřimovala, ale to, o čem vyprávím, si pamatuji velmi dobře a při vzpomínce se mi duše třese hrůzou. Náhle jsem se ocitla v pekle, cítila jsem přítomnost mnoha ďáblů, kteří mě 
napadali z pravé strany a divoce útočili proti mně a jakoby z pomsty mě týrali. Poznala jsem je a jen tak tak jsem mohla uchopit svůj kříž a zvolat: „Ježíši, pomoz, pomoz mi!“ Probudila jsem se strašně vylekaná takovou návštěvou, kterou jsem ze všeho nejméně očekávala. Jak je strašné být v pekle a v moci těchto krutých nepřátel...! Třesu se, třesu, jen když na to pomyslím a působí mi strašná muka, když si vzpomenu, co mi Ježíš pověděl v neděli, že tisíce duší padá denně do tohoto místa trápení!“
Později slyšela Ježíše, který si bolestně stěžoval na nečinnost kněží: „A moji kněží spí, nechávají satana, aby sklízel na mém poli.“ Nedá se vypovědět ani pochopit, co se v této žalostné věci děje na světě každý okamžik. „Vím, jak se plní peklo nešťastnými dušemi, které nenašly mezi samotnými křesťany nikoho, kdo by jim dal dobrou radu, aby se zastavili na této své cestě záhuby.“ Podle toho, co nám sděluje ctihodná Conchita, je úkolem všech křesťanů a zvláště kněží, aby zadrželi duše, které jsou „na cestě záhuby“.
Služebnice Boží nám sděluje také jiná slova, která slyšela z Pánových úst a která obsahují pohled na povahu pekla: „Peklo spočívá z velké části na nenávisti vůči mně a vůči těm, kteří byli příčinou toho, že se tyto duše nacházejí ve stavu zavržení. Tak jako v nebi kraluje láska, tak v hloubi pekla panuje zlořečená vášeň nenávisti v té největší míře. Je to nenávist, pekelná vášeň, která přivádí nebo strhává duše k tomuto nešťastnému konci. Srdce, které nenávidí, nemůže být milováno, protože nenávist má v sobě vlastnost, kterou mu předal démon. A protože on mě nemiluje, nenávidí Mě a ten, kdo nenávidí, se Mě zříká a jeho věčné zatracení je jisté. Vášeň nenávisti je hroznější, než je si možno vůbec přestavit. Již před samotným slovem by se člověk měl třást. Nešťastná duše, která ji v sobě chová. Je to znamení odsouzení, jestliže se někdo z nenávisti nesnaží radikálně vyléčit. Zrádce, odpadlík, sektář a hříšník ji nosí v sobě, nešťastníci. Je to pekelná nenávist ke Mně. Prostopášník, který miluje uspokojovat všechny své nezřízené choutky, smyslný člověk Mě nenávidí, protože volky nevolky, svědomí je krutá jistota, která ho hryže, že porušuje Boží a mravní zákon.
Srdce satana tone v nenávisti vůči mně, ta v něm žije věčně, stále více od sebe vzdaluje lásku, tuto božskou lásku, kterou zná a kterou se sám mohl stravovat; ale v jeho věčném zavržení se zvrátila do nenávisti: zoufá si a usiluje o pomstu tím, že přivádí do záhuby člověka, kterému předává své otrávené vášně.“
K tématu o podstatě pekla přidává Conchita také to, co v nitru slyšela: „Je to nenávist vůči Mně, která válčí v satanovi proti jeho přesvědčení o mé moci a o mé velikosti, protože nemůže nevědět, jak velice jsem hoden lásky a veškeré chvály, a proto jsem příčinou jeho největších muk. (…) Satan mě nemůže milovat, a to je jeho trvalé trápení, a protože Mě nemiluje, tak Mě nenávidí a snaží se ponořit do pýchy, aby se zbavil tohoto věčného trestu, ale marně. Toto je zvláštní pekelné trápení, které v sobě nosí odbojný anděl.
Satan si zachovává své duchovní kvality, jeho inteligence má rozsah, jaký člověk není schopen ani změřit. Má v rukou prostředky neznámé lidské inteligenci a je velmi bystrý a tak obratný, že si to člověk nedokáže vůbec ani představit. Satan osnuje a chystá své léčky duším, aby je přivedl k pádu. Budoucnost nezná, ale předvídá. Velice miluje duchovní bojiště, protože právě to Mi přináší nejvíce slávy. Jeho věčná pomsta vůči Mně spočívá v dychtivosti připravit Mě o lásku a slávu. V jeho černém srdci zápasí nenávist a láska, a protože pro lásku uzavřel v sobě všechny prameny, je odhodlaný změnit ji v pomstu proti Mně a všechno to, co mělo v něm být láskou, soustřeďuje v nenávisti a averzi. Všechno stvoření, všechno, co vyšlo z rukou nekonečné Boží všemohoucnosti, směřuje k vděčnosti, lásce, k chvále Stvořitele; a satan, více než kdokoliv jiný chápe a zakouší v sobě tuto nevyhnutelnou nutnost, ale protože chvála, vděčnost a láska jsou pro něho vyloučeny, skřípá zuby a v zoufalství přenáší tento trest na ty, kteří Mě oslavují proti své vůli; protože podstata jejich zoufalství je proti Mně, Bytosti která je stvořila. (…) Tato muka představují peklo v jeho podstatě, kromě jiného trápení, v němž se nacházejí duše, a později duše i těla, a to navěky. (…) Toto není odveta Spravedlnosti, protože v Bohu nemůže být ani její stín. Toto věčné trápení je oslava potupené Spravedlnosti a je to trest Pýchy. Tak boj satana s tím, co ví o Pánu - „příčině jeho největšího trápení“, tento boj nenávisti proti lásce, která Pánu náleží, stává se dědictvím pekla. To je frustrace přirozeného sklonu k Pánu, který se nachází v každém tvoru.
Toto všechno je shrnuto ve slovech, která Conchita slyšela od Pána v roce 1928: Dcero, láska je všechno, všechno obsahuje, všechno objímá a spojuje zemi s nebem. I samotné peklo, kdyby tam byla láska, nebylo by peklem; to co činí peklo peklem je právě nepřítomnost lásky, která se změnila v nenávist.“
(http://www.miliziadisanmichelearcangelo.org/content/view/2985/90/lang,it/)
