Co si počít s člověkem, který muví z cesty?
7. 1. 2019
Stefano Fontana v Nuova Bussola Quotidiana píše:
»Františkova mluva je evidentně cílevědomě nepřesná a matoucí. Během několika málo dnů vyslovil např. tři tvrzení, jejichž obsah je velmi problematický. Především prohlásil, že Panna Maria se nenarodila jako svatá, protože »nikdo se nerodí jako svatý, nýbrž svatým se stává. To platí pro všechny«. Pak prohlásil, že křesťanství je revoluční. A do třetice podle něho je lepší být bezvěrcem, než chodit do kostela a chovat se špatně.
První tvrzení představuje zcela bludné pojetí Neposkvrněného početí. Druhé je v rozporu s naukou mnoha papežů a hlásá neslučitelnost mezi revolucí a křesťanskou vírou. Revoluční křesťanství není nic jiného než Bergogliův ideologický výklad. Třetí jeho specialita je záměrná změť závažných teologických a pastoračních otázek, které vyžadují přesné vymezení a exegezi, kterou sám věřící není schopen vykonat. Z toho plynou konfliktní výklady a zmatek mnoha věřících, kteří již šestý rok marně očekávají od papeže jasná a jednoznačná slova.
Třetí Bergogliovo prohlášení o ateistech a hříšných návštěvnících bohoslužeb je dokonce v rozporu s jeho vlastním učením. Jak v Evangelii gaudium tak v Amoris laetitia (pozn. 351) figuruje jeho známá věta, že „Eucharistie není odměnou pro dokonalé, ale pomocí pro slabé“. Je-li tomu tak, pak je nepochopitelné, proč by mělo být lepší být bezvěrcem, než chybujícím křesťanem. To jsou vyslovené interpretační konflikty, které zavádějí evidentní teologický zmatek. Být ateistou, znamená záměrně odmítat existenci Boha. Bergoglio tak docela neomaleně vytváří mentalitu, jakoby Bohu byla milejší zásadní a důsledná nevěra ateisty než věřící, který hřeší.«
Až potud Stefano Fontana.
Co s tím? Nejsou to první případy toho druhu a nesporně budeme svědky ještě dalších a dochází k nim za velmi podobných okolností: Řečník odtrhne svůj zrak od připraveného papíru a začne tak říkajíc „od srdce“, a tak mu ústy přetéká, čeho je plné.
Všechny jeho podobné absurdity však mají společný kořen právě v onom „srdci“. Proč to konečně neřísct otevřeně? Bergogliův ‚světový názor‘ nemá nic společného s katolickou vírou a evangeliem, ale je to spíše marxisticky pojatá černobílá ideologie, s evidentním cílovým proticírkevním zaměřením. To je onen svět, ve kterém je doma. To také vysvětluje jeho nápadné bratření s úhlavními nepřáteli církve, jako je Ema Bonino, Marco Panella, Eugenio Scalfari a celý štáb církvi nepřátelských podvratných „odborníků“ pod Sorondovým velením, o jihoamerických levičáckých pohlavárech obojího pohlaví ani nemluvě.
Z toho ovšem plyne jedna kardinální otázka, kterou je třeba jasně vyslovit: Co pohledává takový Lutherův a Marxův nohsled na místě Kristova náměstka na zemi? Takové absurdum církev dosud nezažila, což se evidentně projevuje i v bezradnosti, pasivitě nebo opičení celého štábu prelátů. Nejpřiléhavější vysvětlení bude zřejmě toto: Vstupujeme do Antikristova období.
-vu-
