Progresisté a jejich strategie
Strana teologů
Práce biskupů na koncilu se odehrávala ve dvou různých oblastech: v generálním shromáždění a v komisích. Ráno ve všední den se scházela shromaždění všech koncilních otců v bazilice Svatého Petra. Kdo chtěl promluvit, musel se zapsat do pořadové listiny. Na prvním místě byli kardinálové, pak patriarchové, arcibiskupové a nakonec biskupové. Uvnitř jednotlivých skupin rozhodoval o pořadí věk. Odpoledne se činnost přenesla do komisí, což se týkalo jen jedné třetiny biskupů. Odpoledne se také konala neformální setkání biskupů a spolupracovníků.
Koncilním otcům stáli po boku tzv. experti, nazývaní oficiálně „periti“. Ti se účastnili generálních shromáždění bez hlasovacího práva jako soukromí poradci, které si biskupové přizvali. Soukromě mohli tito poradci sloužit i několika biskupům. Měli za úkol redigovat a přepracovávat schémata a často připravovali vystoupení a zásahy otců. Experti se často neomezovali na tuto roli, ale pokoušeli se svými texty, činnostmi v komisích a šířením článků mimo shromáždění ovlivňovat koncilní otce. Na začátku koncilu jmenoval Jan XXIII. 201 peritů, na konci koncilu jich bylo více než 500. Mnozí z těchto teologů figurovali za pontifikátu Pia XII. na listině podezřelých z nepravověrnosti. Patřili mezi ně Lubac, Congar, Daniélou, Härring, Küng. Rahner, Schillebeeckx. Ti všichni uplatňovali na koncilu velký vliv. Congar si např, napsal do svého deníku: Jsem uchvácen rolí, jakou sehrávají teologové. Na prvním vatikánském koncilu žádnou roli nehráli.
Je pochopitelné, že pro progresisty byla římská kurie nepřítel č. 1. jako zdroj jejich odsouzení. Uzavírali proto s koncilními otci strategickou alianci, aby rozbili kongregaci pod vedením kardinála Ottavianiho, která představovala baštu pravověrnosti. Alberigo zaznamenal: Spolupráce mezi biskupy a teology sledovala na koncilu také cíl vymanit se z kontroly Ottavianiho. Aktivní křídlo progresivistů mělo úderný oddíl v německých teolozích, kterým stáli v čele Karl Rahner z TJ a mladší teologové Hans Küng a Joseph Ratzinger. Rahner byl poradce kardinála Königa z Vídně, Küng biskupa Leiprechta z Řezna a Ratzinger kardinála Fringse z Kolína. K nim se družil Otto Semmelroth, teolog míšenského biskupa Hermanna Volka, který byl silně spojen s Rahnerem. Tato skupina kritizovala římskou teologii, která pracuje s přesnými pojmy, nazývali ji pohrdavě Denzingerova teologie a prosazovali „teologii existence“, která chtěla stavět na poznání života a zážitcích víry.
Rahner se narodil 1904, 1922 vstoupil k jezuitům a představení ho poslali do Freiburgu, aby získal doktorát filozofie. Jeho vedoucí profesor Martin Honecker odmítl jeho doktorskou práci Duch světa, která pak přesto vyšla v roce 1939. Rahner byl silně ovlivněn Josefem Maréchalem a filozofem Heideggerem.
Rahner se stal známý tím, že zpochybnil panenství Panny Marie. Jeho Mariologie nedostala v řádu Nihil obstat a jeho názory na koncelebrování Mnoho mší a jedna oběť narazily na kritiku Pia XII. „Předběžná cenzura“ kterou vyvolaly jeho neortodoxní názory, byla však odvolána na protest kardinálů Döpfnera, Fringse a Königa. Vídeňská nunciatura ho naopak označila za nejlepšího rakouského teologa a kardinál König si ho pozval na koncil jako teologického experta.
Hans Küng byl 34-letým profesorem dogmatické teologie na univerzitě v Tübingenu a viděl v Rahnerovi spíše spojence než učitele: Kuli jsme tehdy plány, jak zkřížit kuriální strategii. Küng převáděl Rahnerovy téze do logických důsledků, zatímco Ratzinger opakoval spíše ekleziologické koncepty Lubaca a Hanse Urs von Balthasara.
V pokoncilních letech se tito teologové rozešli: Küng zabředl do bludů a vystoupil z církve, zatímco Ratzinger se snažil najít opět roli tradice a římských institucí. Rahner, jejich společný učitel, chtěl po svém dokázat, jak je možno být úspěšný tam, kde modernismus zatím neuspěl, a učinil svým hlavním úkolem změnit nauku církve, ale zůstat přitom v církvi. Jak zdůraznil Alberigo, měl se stát vedoucím a směr určujícím teologem II. vatikánského koncilu (Vittstadt, Alla vigilia del consilio, in SCV sv. I s. 513).
Stejně výbojně organizovaní jako německá skupina byli i teologové z Francie, představitelé Nouvelle theologie, kterou Pius XII. odsoudil. Patří sem především dominikáni Congar a Chenu a jezuité Daniélou a Lubac.
Congara a Lubaca povolal Jan XXIII. za poradce přípravné komise koncilu. Mons. Marcel Lefebvre napsal kardinálu Ottavianimu: Jména otců Lubaca a Congara jsou jména úplné opozice k církevnímu myšlení a zvláště k encyklice Humani generis. Jak mohli být jmenováni teologové s tak modernistickým zaměřením? Na to se Vás ptáme. (TROMP, Diarium, 8125).
Síť vztahů
Progresivní biskupové a teologové upevňovali od samého začátku síť svých vzájemných vztahů.
Domus Mariae byl sídlem brazilských biskupů. 29. října 1962 zde promluvil Küng a zeptal se svého protestantského kolegy z Tübingenu: Kdyby Luther dnes žil, pokládal by za potřebné opustit katolickou církev a pokračovat v reformaci, nebo by se pokusil provést reformu církve zevnitř? Těmito slovy byl potěšen biskup Helder Câmara z Brazílie, který byl nadšen plánem protestantizace církve a od prvních dnů organizoval spolupráci s evropskými progresisty. Požádal Suenense, aby se postavil do čela progresistů a organizoval tajnou skupinu, která se později nazývala „ekumenická“. Suenens se ho zeptal: Všichni znají vaše přátelství s Montinim. Proč myslíte při vedoucí roli na mne a nikoliv na něho? Câmarta odpověděl: Já se cítím u Jana XXIII. v sedmém nebi. Ale myslím, že on uvidí konec koncilu už z nebe. Musíme si zajistit Montiniho jako jeho nástupce. Suenens odpověděl: Jsem dokonale stejného mínění (Câmara, Lettres concilliares Sv. I, s. 65 -66).
Suenens prohlásil o Câmarovi: Náš vztah se rozvíjel od prvního dne koncilu. Ten muž hrál prvořadou roli v zákulisí, i když během koncilu nehovořil. Od té doby tvořil tandem Suenens - Câmara hybnou sílu koncilních shromáždění. Câmara byl viceprezidentem sdružení latinsko amerických biskupských konferencí, (CELAM), ve kterém bylo sdruženo 600 biskupů, tedy značný počet hlasů.
Boloňská dílna
V Belgické koleji v Římě se z iniciativy Paula Gauthiera na pozvání biskupa Himmera z Tournai scházeli biskupové a teologové, kteří měli zájem o obnovení praxe „dělnických kněží“. Jedním z účastníků byl boloňský arcibiskup kardinál Lercaro a jeho „soukromý teolog“ Giuseppe Dosetti, který úzce spolupracoval s Giuseppe Alberigem. Jak poznamenal Lubac, oba během studia v Římě uzavřeli hlubokou známost s Montinim a zůstali s ním těsně spojeni.
Dosetti měl podobnou roli jako Rahner, ale nikoliv na poli teologie, nýbrž na poli práva. 1962 zaznamenal Chenu tuto větu Dosettiho: „Rozhodující boj se odehrává na poli způsobu jednání. Na této cestě jsme vždy dosáhl vítězství“ (Chenu, Notes, 99) 10. listopadu vedl Chenu s Dosettim živý rozhovor o ústavě italského episkopátu. Dosetti mu prozradil, že až na 4 nebo 5 biskupů (Lercaro, Montini, Guano a Bartoletti) všechny ovládá předseda biskupské konference Siri. Mons. Ronca však svěřil Castro Mayerovi, že rozhodující slovo má nikoliv Siri, ale Montini, Urbani a Lercaro.
Dosetti a Alberigo požádali Chenueho a Congara, aby jim pomohli získat italský episkopát pro progresismus. Zatím si Italové dělají z modernistů žerty a říkají jim „romantičtí fantastové“. 9. prosince si Congar napsal do deníku: Myslím si, že když se podaří obrátit Itálii od politického, eklesiologického a bibli věrného ultramontanismu, získáme tím celou církev. Zahájil jsem v tom směru četné kroky (L´officina bolognese 1953 – 2003).
Tato teologická diverze byla však ihned odhalena a neměla úspěch. Tituly, od hyperpapežských ubožáků až po kretény, jakými jednotlivé Italy častoval Congar, je lépe zamlčet. Nejsmrtelnější dávka této ekleziologie byla podle něho na Lateránské univerzitě. Viděl své poslání v boji proti „římské škole“.
Moje práce je nežádoucí, protože oni to dobře vědí, že je zaměřena na to, dát do oběhu právě ty ideje, které oni především v posledních 100 letech usilovali vymýtit. Ale je to moje povolání ve jménu evangelia a tradice (Congar, Journal, sv. II, 80).
Koncil se odehrával i v debatách, v novinách a přednáškách, hráli přitom roli i protestantští pozorovatelé, kteří se neomezili jen na pozorování, ale jednalo se o „neformální setkání“ a ta tvořila podle Königa „kostru koncilu“. V zákulisí se šířily rozmnožené dokumenty „Církev a psychoanalýza“, teologové a psychologové zaváděli do církve nové nauky. Média přitom tvořila paralelní učitelský úřad. Hlavními referenty byli Rahner, Küng. Chenu, Congar. Lubac a Danielou. I když to nebylo zjevné, existenční boj byl v plném proudu. Mons. J. C. Fenton, nejlepší spolupracovník kardinála Ottavianiho, si zapsal: Podle mého názoru bude církev koncilem těžce postižena. Vyjde na světlo protiklad mezi liberály a věřícími katolíky.
Konference ve Fuldě a Rahner
Národní biskupské konference se staly institucí, kde se připravovaly debaty o koncilních schématech. 125 Amerických biskupů se sešlo v srpnu 1963 v Chicagu jihoameričtí v Buenos Aires, italští v Římě a španělští v Madridu. Němečtí preláti se sešli již v únoru v Mnichově, ale nejvýznamnější byl a konference ve Fuldě, kterou zorganizovali kardinálové König, Döpfner a Frings v srpnu. Pozvání se rozšířilo i na Švýcarsko skandinávské země. Na pořadu bylo 12 schémat, která Jan XXIII. schválil v dubnu. Zasedání zahájil 26. srpna kardinál Frings. Bylo přítomno 70 biskupů a čtyři kardinálové. Zastoupena byla i Francie, Holandsko a Belgie. Wilgten k tomu poznamenal: Postoj německy mluvících biskupů přejímala zpravidla celá aliance a stanovisko této aliance přejímal koncil. Jediný teolog tak mohl dosáhnout toho, že jeho názory přijímal celý koncil. Tímto teologem byl Karl Rahner. (WILGTEN, 80).
Výstižněji ani nebylo možné popsat vliv, jaký Rahner uplatňoval na koncilní otce. Frings ho v jednom soukromém rozhovoru označil za největšího teologa století. Na jeho roli spoléhali i jiní experti, jak poznamenal Chenu: Kéž jeho vliv přispěje k tomu, aby koncil dostal pravou tvář a dospěl ke svému cíli. List Time uveřejnil Rahnerovu fotografii a vychvaloval jeho svatou smělost. Uvedl, že pro mnohé je živým místem koncilu nikoliv Sv. Petr, ale pokoj ve třetím poschodí koleje Germanicum, kde bydlí nejzasvěcenější současný teolog.
Teoreticky byl Rahner teologem kardinála Königa. Ve skutečnosti byl nejvlivnější hlavou konference ve Fuldě. Rahner spolu s Ratzingerem, Grillmeierem a Semmelrothem revidovali tři schémata: o Zjevení, o Církvi a o Panně Marii. Konference pak převzala Rahnerovy korektury a Döpfner nesl dokumenty do Říma. Tisku tato aktivita neušla a psal o spiknutí proti římské kurii. O své návštěvě papeže v Castel Gandolfo Döpfner poznamenal: Bylo pro mě velkým ulehčením, když jsem viděl, že Jeho Svatost zprávy v italském tisku nebrala příliš vážně.
Grémium moderátorů
Na radu kardinála Suenense jmenoval Pavel VI. čtyřčlenné grémium moderátorů koncilu. Návrh této instituce vypracovali Suenens, Döpfner a Lercaro, kteří se stali členy grémia. K těmto třem připojil Pavel VI. kuriálního kardinála Agagianiana, který byl pokládán za konzervativního, ale byl pověstný svým vytrvalým mlčením v koncilní aule. Za sekretáře navrhl Lercaro Dosettiho.
Dosetti využívalů svých známostí s tiskem a dával do oběhu i důvěrné informace. Když vypustil na veřejnost informace z materiálu o kolegialitě a jáhnech dříve, než je obdrželi otcové, pobouřilo to Pavla VI. a muselo být spáleno 3000 exmplářů, které dal vytisknout kardinál Lercaro. Nato musel Dosetti funkci sekretáře moderátorů složit.
Evropská aliance dosáhla toho, že ovládala 30% koncilního předsednictva, 50% koordinačních komisí a 75% kardinálů moderátorů
Podle R. De Mattei: Das Zweite Vatikanische Konzil, (240 – 256; 340-344)
