Co s pastýřem, který nepase?
»Každý den se modlím za papeže Františka a téměř každý den papež vysloví papež nějaké zjištění, ze kterého odvozuji, že neschvaluje takové katolíky, jako jsem já a se mnou tisíce a tisíce dalších katolíků. Plísní mě za to, že vyznávám pravdy, kterým církev vždy věřila a učila.“
Kolik je těch, kteří by podepsali tato slova? Myslím, že velmi mnoho, a přitom to nejsou moje slova, ale slova, kterými začíná jedna kniha. Má titul „Ztracený pastýř“ a napsal ji Philip Laeler, velmi vážený americký katolík. Založil v roce 1996 první on-line noviny Catholic World News, a Catholic Cultur. Byl prvním laickým šéfredaktorem diecézních novin v Bostonu, kandidoval do senátu, napsal pět knih a spolupracuje s třemi americkými velkými deníky; rozhodně to není žádný papírový katolík.
Nyní napsal knihu a v ní to, co velmi mnoho katolíků pociťuje: rostoucí rozpaky nad slovy, chováním a jednáním vrcholné církve. Napsal: Miliony bylo těch, kteří byli uchváceni efektem „František“, nadšeni jeho zjevem, ale jak plynul čas, zmocňovala se jich nevole. Po měsících mé práce, reportáží a každodenních zpráv z Vatikánu učinil jsem to, co jsem pokládal za nejlepší: upozornil jsem své čtenáře a především sám sebe: přes všechny jeho komentáře, někdy alarmující jsem dospěl k závěru, že s ním není něco v pořádku.“
Proč však mluvit o knize, která kdoví, zda bude brzy přeložena. Shodl jsem se s mnoha věcmi, které obsahuje. S mnoha dalšími se shoduji v přesvědčení, že římský papež by měl být především ohniskem jednoty v církvi. Bohužel, stal se zdrojem rozdělení. Jsou zde dva důvody tohoto nešťastného stavu: Římský papež nemůže jednat jako osamělý potentát, a jako leader kolegia biskupů nemůže provokovat nestabilitu v církvi. Věřící jsou přiváděni do stavu, že musí začít pochybovat sami o sobě a o své víře. Hledali v Římě vůdce, a místo něho našli jen další sporné otázky a ještě větší zmatek. Bůh pomáhej nám i jemu, aby se našel.
Marco Tosatti, Stilum Curiae
