Český patron jako vzor dnešku
Latinský životopis svatého Václava napsal biskup Gumbold na podkladě již existujících písemností až v italské Mantově 50 let po mučedníkově smrti.(viz) Tehdy byla geneze psaných zpráv spíše opačná než dnes. Veřejné mínění se neutvářelo tím, co bylo napsáno, spíše to, co bylo napsáno, bylo ohlasem veřejného mínění. V době, která prakticky neznala masmédia a kdy dovednost číst byla výsadou pro několik málo vyvolených, se zprávy světem šířily jinak, než je tomu dnes. Šířily se ponejvíce, tak říkajíc, od úst k ústům a to znamenalo, že jak ty, kteří zvěsti předávali, tak i ty, kteří je přejímali, musel předmět zprávy osobně zajímat. A to platí i o pověsti svatosti našeho knížete a mučedníka.
V prastarých legendách a spisech o svatém Václavu velkou plochu zaujímá vždy jeho mučednická smrt. Ale k tomu, aby se tato smrt stala předmětem tak obecné pozornosti, nestačí jen sám fakt, že to byla smrt násilná, ale rozhodující bylo, že u chrámových vrat byl úkladně zavražděn mladý člověk, muž, který byl nejen na tu dobu neobvyklým vladařem, ale že to byl právě někdo, koho již za života obestírala pověst svatosti. Rozhodující pro jeho hodnocení nebylo tedy to, co ho postihlo zvenčí, ale co sám vykonal pro sebe i pro druhé. A to je i pro současnou dobu podivuhodně aktuální už jen proto, že evangelium je dokonale nadčasové a jeho důsledné praktikování je pro každou dobu stejně důležité, ba nezbytné.
Ačkoliv se rozhodně nedá říct, že by český národ byl v tomto směru věrným následovníkem odkazu svého prvního světce, jisté je, že si na něho znovu vzpomene především tehdy, když mu už teče do bot. S tím je spojena i lidová legenda o rytířích, se kterými přijde svatý Václav svému národu na pomoc, až mu bude nejhůře. Bedřich Smetana se nám v romantickém vlasteneckém opojení sice snaží namluvit, jako by Blaničtí rytíři byli vlastně spící „boží bojovníci“, jenže ti měli blíže k militantnímu islámu než k ideálům prvního českého dokonale mírumilovného mučedníka. Od Žižky ani od Husa si národ svou záchranu neslibuje. U pomníku na Staroměstském náměstí se schází davy především v době sebevědomého a pyšného opojení. Když však cítí, že je mu úzko, zamíří lid raději k soše svatého Václava na náměstí, které si netroufali přejmenovat ani vyznavači vědeckého a historického materialismu. Roli ochránce a zachránce nemohou tedy lidé přiřknout komukoliv, může na ni aspirovat jen ten, kdo si ji vysloužil svou pověstí, jakou má nejen u lidí, ale především u Boha. A svatý Václav si ji vysloužil nikoliv bojovností a válečnými úspěchy, ale vytrvalým úsilím o lásku a pokoj mezi všemi lidmi.
Co mohou jiní pouze tušit, to by nám věřícím katolíkům mělo být zcela jasné. Svatý Václav je neobyčejný, jak v prostředí, které tomu nijak nepřálo, docenil krásu Ježíšova poselství a učinil z něho nejvyšší hodnotu a normu svého osobního i veřejného života.
Je obdivuhodné, jak člověk, jehož posláním bylo vládnout, pronikl hluboce k samé podstatě evangelia a pochopil, že jako Ježíšův učedník musí především sloužit. Sloužit Bohu, člověku, a tím sloužit životu. To dnešní společnosti bohužel chybí. Jak daleko mají dnes k úkolu sloužit především vládnoucí reprezentace, které skutečnou službu „věci veřejné“ i lidem jen populisticky předstírají, ale ve skutečnosti sledují především svůj osobní i stranický prospěch a zisk! Dnešní vládcové dávno nejsou v prvé řadě služebníky obecného blaha, ale exponenty nejrůznějších lobbistických skupin, které utkaly kolem sebe síť tak dokonale nepřehlednou, že občan vůbec neví, kdo mu vlastně doopravdy vládne, a v roli voliče se často ocitá před psychologicky nejtěžším a často marným rozhodováním, jak vybrat nejmenší možné zlo.
To, že se svatý Václav svou ušlechtilostí a opravdovou lidumilností tak výrazně odlišoval od svého prostředí, bylo tím, že byl doslova uchvácen Ježíšem Kristem a jeho evangeliem, takže se pro něho stala samozřejmostí láska k Bohu a ke každému člověku. Naopak dnešní neskrývaná a dokonce oslavovaná zvrácenost tzv. pokrokového světa je důsledkem tragického odporu k jedinému Zdroji všeho skutečného dobra, pravdy a krásy. Zatím jsme si situaci, kdy bude „českému národu nejhůře“, představovali především jako pohromu cizáckého útisku zvenčí, ale kdo má oči otevřené, nemůže se ubránit dojmu, že českému národu může být ještě hůře z vlastního dopuštění, když se zřekne svých vlastních kořenů a zakládá si na zpohanštění, které je proti někdejšímu pohanství o to horší, že se apriori jakémukoliv „obrácení“ tvrdošíjně uzavírá. Tomu, kdo trochu sleduje americkou kampaň před prezidentskými volbami, jistě neuniklo, že oba kandidáti pečlivě zvažují, jak si zajistit početné hlasy věřících. Takové starosti by u nás neměli a museli by usilovat naopak o přízeň většiny, které na Bohu a náboženství nijak nezáleží.
Ale svatý český kníže, který svou krví svlažil svou rodnou zem, spolu s ostatními svatými patrony je jistě připraven překonat i takovou bariéru. I on ví, co je to být věřící a dokonce nežádoucí menšinou. Záleží na nás, zda jsme připraveni řídit se důsledně příkladem jeho trvalé, velmi podnětné svatosti.
Sotva kdo by očekával, že svatý český kníže má co říci i k otázce dnes tak aktuální, jakou je aktivní účast laiků na bohoslužbě. V našich podmínkách se rozmohlo přesvědčení, jako by se k Bohu nejvíce přibližoval ten, kdo nejvíce pronikne i do oblasti, která byla dosud vyhrazena posvěceným osobám. Ačkoliv takové termíny, jako „actuosa participacio“ (živá, zaujatá účast na liturgickém dění), v době Václavově nebyly na přetřesu, světec správně vycítil, že taková účast spočívá především v hluboké úctě a živém zaujetí pro to, co se děje na oltáři. Cítil neodolatelnou potřebu nikoliv dělat něco z toho, co dělá kněz, ale připojit svou vlastní osobní oběť k oběti, která se uskutečňuje na oltáři.
Svatý Václav, který se s úctou a láskou i v zimě a v noci klaněl svátostnému Spasiteli před zavřenými chrámovými dveřmi, by si sotva dovolil bavit se volně s druhými uvnitř chrámu před bohoslužbou a po ní přímo před trůnem Nejvyššího. Prodlévat ve skutečné blízkosti Ježíše skutečně přítomného v Eucharistii bylo pro něho nejvzácnější příležitostí obracet se nikoliv na lidi, ale k samotnému Bohu. Jeho účast byla účastí živé víry, úžasu a klanění. Kéž by nám předal tuto svou hlubokou úctu.
Podobnou úctu k posvátnu měl podle přání Benedikta XVI. znovu oživit tradiční římský ritus. Jenže věřící, kteří poznali jen Novus ordo, při kterém se stále něco hlasitě mluví nebo koná, jsou často na rozpacích, co mají dělat při tradičním obřadu, kdy se jim zdá, jako by jim kněz nevěnoval pozornost. Jenže právě tehdy se kněz i jejich jménem zcela osobně obrací k Bohu. Posvátnost této liturgie spočívá také v tom, že některé části jsou jakoby zahaleny rouškou tajemství: nepředstavují se nápadně ani zraku ani sluchu přítomných. Pro věřícího je však důležité, aby ve své víře pronikal k podstatě toho, co se na oltáři děje a co ho má svým vznešeným a nekonečným obsahem a podstatou uchvacovat a naplňovat úžasem a úctou, aby tak byl i on uveden a vytržen do zcela osobního setkání s Ježíšem Kristem ve společenství andělů a svatých.
Důležitější než příruční misálky a brožury s mešním textem je proto pro každého potřebný takový výkladový materiál, který mu vysvětluje a objasňuje obsah, smysl a význam všeho, co se u oltáře a na oltáři děje. Misálky a podobné texty nejsou tedy určeny k tomu, aby z nich věřící slovo za slovem sledoval, co kněz říká, nýbrž aby se předem seznámil s obsahem posvátných textů a dal se jimi nadchnout a uchvátit. Úcta k obřadu nevyplývá z toho, že do toho mohu mluvit nebo vstupovat, ale z vděčně pokorného hlubokého vědomí, že mohu být přítomen něčemu tak velikému, jako je reálné zpřítomnění kalvárské oběti. To živé vědomí a přesvědčení ovšem předpokládá a vyžaduje dobrou a nadšenou osobní katechezi, která zatím zcela schází.
S překotným a unáhleným odstraňováním funkčních balustrád, které odedávna oddělovaly kněžiště od chrámové lodi, se rozmělnil i rozdíl mezi Bohem posvěcenými osobami a laiky a vytratila se hranice toho, co je vznešené, posvátné, a proto nedotknutelné. To, že se i neposvěcené ruce mohou dotýkat Nejsvětějšího, že při jeho přijímání mohou věřící zůstat stát, však nepředstavuje zvýšení jejich důstojnosti, ale pouze snížení důstojnosti Nejsvětějšího. Chceme-li však účinně nastoupit proti neúctě, kterou svět chová k Bohu, musíme začít především u sebe s obnovou a evidentním prohloubením naší úcty k němu i v projevech vnějšího chování a postojů. Kdykoliv prosíme svatého Václava, aby nedal zahynout nám ani budoucím, prosme ho o jeden z účinných prostředků naší záchrany: o jeho hlubokou a opravdovou víru a úctu k svátostnému Spasiteli.
-lš-
