C. M. Viganò o církevní podpoře LGBT+
Rozhovor LifeSiteNews, s Carlo Maria Viganò o LGBT+ v církvi
Viriliter agite, et confortetur cor vestrum - Vzmužte se a posilněte svá srdce!
Žalm 31, 25
Co si myslíte o podpoře papeže Františka otci Jamesi Martinovi?
Ideologie LGBTQ+ a gender-teorie, kterou předpokládá jako svůj postulát, představují smrtelnou hrozbu pro celou společnost, rodinu, osobu a zjevně také pro církev, protože rozpouští sociální tělo, vztahy mezi jeho členy a koncept biologické reality pohlaví se libovolně posouvá k spornému a proměnlivému subjektivnímu vnímání sebe sama. Mnozí si neuvědomují chaos, který to všechno působí nejen v civilní a rodinné oblasti, ale také v oblasti náboženské, jakmile uznání hnutí LGBTQ+ nevyhnutelně povede k nutnosti přivítat do farností lidi a komunity s nově vymezenou pohlavní definicí. Příznačným příkladem může být případ muže vysvěceného na kněze, který je od určitého dne přesvědčen, že se dokáže ztotožnit s ženským pohlavím: měli bychom se připravit na možnost vidět mše celebrované transsexuály nebo transvestity? A jak sladit stálost mužského chromozomu - který bezchybně definuje záležitost v řádu svátostného svěcení – s vlastnostmi ženy? Co soudit o případu jeptišky, která se počíná vnímat jako muž a prohlašuje, že chce být přesazena do řeholního společenství mužů, a možná že poté bude požadovat kněžské svěcení? Toto blouznění, jehož důsledky jsou absurdní a šokující v civilní sféře, aplikováno na sféru náboženskou by zasadilo smrtelnou ránu již tak trýzněnému tělu církve.
Bylo by třeba zvážit důvody, které vedly k tomu, aby osoba jako James Martin SJ [ viz ] se těšila takové proslulosti a okázalosti v církevní sféře a dokonce i v římských institucích. Přijal jmenování poradce v dikasteriu pro sdělovací prostředky. Vlastnoruční dopis od Bergoglia je možno chápat jako závazek k působení v pansexualistickém hnutí a představuje preventivní a nekritický souhlas s neomezenou řadou nejrůznějších sexuálních zvráceností. Tato apriorní adheze není žalostným excesem jednoho jezuity, ale představuje plánovanou akci ideologického předvoje, který se již dnes ukazuje jako nekontrolovatelný a schopný řízení „magistéria“ Bergoglia a jeho dvoru.
Ideologie LGBTQ+ představuje nové morální paradigma nezřetelného globalistického náboženství s jasnou gnostickou a luciferskou matricí. Absence nadpřirozeně zjevených dogmat figuruje jako premise post-humánního superdogmatu, v němž je Víra zvrácena na bezpodmínečné přijímání jakékoli hereze a zkaženosti. Naděje se rozpouští v absurdním již zaručeném tvrzení spásy hic et nunc a Láska je zdeformovaná na solidaritu postrádající svůj nejzákladnější a nejvyšší důvod v Bohu. Aktivismus jezuity Martina předznamenává duhovou službu z věku Vodnáře, náboženství Antikrista, uctívání idolů a démonů, špinavou Pachamamou počínaje.
Z tohoto důvodu je krajně nepříslušné a skandální bergogliánské schvalování scestných provokací Jamese Martina jako jednoho z následujících kroků k onomu věhlasnému „Kdo jsem já, abych soudil“, a to v dokonalé souvislosti se zlomovou linií tohoto „pontifikátu“. Sebevražedné gesto, ve kterém se vedoucí Církve bezpodmínečně zapojují do protikřesťanské ideologie globalismu a odevzdávají celé stádo Kristovo jako rukojmí Nepříteli, zrazují svoji roli pastýřů a projevují se jako nejhanebnější žoldáci a zrádci. Stáváme se svědky skandalizace při přechodu od Apoštolova příkazu „obsecra, increpa, insta oportune“ k „loquimini nobis placentia“ („naléhej, vhodně kárej“ – „říkejme si, co se nám líbí“).
Není proto překvapením vysoké oceňování, jakému se těší ve vysokých vatikánských sférách James Martin, který podle metodiky šířené od doby Druhého vatikána ponechává volnou ruku nejnadšenějším exponentům progresivních proudů a uplatňuje hegeliánskou dialektiku mezi tézí o přirozené a katolické morálce a antitezí o doktrinářských deviacích a syntézou nového magistéria, které kráčí v souladu s dobou.
Tento způsob postupu, který se může zdát někomu jako prozíravá aktualizace sekularizované mentality naší doby, ve skutečnosti odhaluje propastnou zradu Kristova učení a zákona, který Stvořitel vtiskl člověku. Větší ústupnost vůči neřesti - do značné míry požadovaná a podporovaná dnešní dominantní protikřesťanskou ideologií - nijak neopravňuje hierarchii, aby zapírala mandát, který přijala od našeho Pána, ani nesmí povolit a schvalovat operace falšování, jejichž cílem je pouze dopřávat si světského ducha a korupce mravů. Naopak, čím více mainstream prosazuje zrušení neměnných zásad katolické morálky, tím více mají pastýři povinnost zvýšit svůj hlas a bez váhání zdůraznit, co jim Bůh přikázal, aby hlásali.
Považuji proto za pobuřující vůči Bohu, skandální pro čest církve, velké pohoršení pro věřící dezolátní selhání kněží a zpovědníků, kteří přenechávají hlas jednomu jezuitovi, který si zakládá na své osobní popularitě více než na pastorační službě a povinnosti přivádět volnomyšlenkářské homosexuály k náležité morálce, a nikoliv operovat iluzorním příslibem určité změny v katolické doktríně, která by legalizovala hříšné chování lidí, hlásajíc důstojnost partnerů v takzvaných hnutích LGBTQ+. Pouhé použití této zkratky, která provází lidi a mechanicky je utvrzuje v jejich konkrétní sexuální zvrácenosti proti přirozenosti, odhaluje deformaci Jamese Martina a jeho mandantů a pansexuálních lobistů, nemůže církev nikdy ani v nejmenším přijmout, tím méně legalizovat nebo legitimovat.
V každém případě velká část duchovenstva se znechucením vidí, jak si hierarchie přisvojuje požadavky LGBTQ, a vytváří tak konflikt zájmů a velmi hlubokou morální a disciplinární krizi.
Je možné změnit učení církve o homosexuálních svazcích, zejména s ohledem na to, že papež František veřejně schválil civilní svazky, které byly v minulosti odsouzeny magisterskými dokumenty Vatikánu?
Musí být zřejmé, že jednání proti šestému přikázání desatera, a zejména chování týkající se sexuálních zlořádů, které urážejí Stvořitele v samotném přirozeném rozlišení pohlaví a prokreativním účelu manželského aktu, nemohou být nijak aktualizovány, dokonce ani pod tlakem mocenských skupin nebo nespravedlivých zákonů vyhlášených civilní autoritou.
Stejně tak je nutno bez váhání odmítnout hedonistickou a pansexualistickou mentalitu na základě dnešní dominantní ideologie, podle níž sex není skutečně zaměřen na plození, ale může mít svůj jediný účel v neregulovaném uspokojení rozkoše. Tato vize odporuje přirozenému řádu, který stanovil Stvořitel, díky němuž je sexuální akt zákonný pouze ve spojení manželů požehnaných svátostí a je otevřený početí. Je zřejmé, že tam, kde příroda neumožňuje plození spojením dvou mužů nebo dvou žen, je každá takováto forma sexuality sama v sobě nezřízená.
Civilní svazky nejsou nic jiného než formou veřejné legalizace konkubinátu, aniž by pár převzal odpovědnost a povinnosti spojené s přirozenou institucí manželství. Pokud občanská moc takové formy schvaluje, zneužívá svou vlastní autoritu, kterou Prozřetelnost stanovila ve velmi přesných mezích bonum comune - obecného dobra, a nikdy v přímém rozporu se salus animarum (spásou duší), nad kterou bdí mateřská autorita církve. Pokud však k této ratifikaci dojde ze strany církevní autority, jedná se o zradu božského mandátu, k němuž se pojí také zvrácení účelu, který nejvyšší Zákonodárce stanovil, což de facto ruší jakoukoli, i implicitní formu oficiálního schválení toho, co je hříšné a skandální.
Existuje mnoho amerických biskupů, kteří podepisují dopisy na podporu LGBT a potvrzují tuto orientaci, stejně jako někteří - například kardinál Cupich - kteří navrhují, aby páry stejného pohlaví mohly přijímat svaté přijímání. Jaký je váš vzkaz katolíkům, kteří jsou takovými prohlášeními zmateni?
Pseudomagistérium posledních let, zejména to, které je obsaženo v Amoris laetitia [ viz ], pokud jde o přijímání svátostí veřejnými cizoložníky a rozvedenými, zahájilo porušení té části Magistéria, která byla i po II. vatikánském koncilu chráněna před systematickým ničením inovátorů. Není proto divu, že ani ve své absolutní závažnosti nejsou lidé, kteří jsou ve stavu smrtelného hříchu, přijati ke svatému přijímání, a toto nešťastné rozhodnutí je zde rozšířeno i na lidi, kteří nemají schopnost uzavřít legitimní manželství, nejsou-li pár skládající se z muže a ženy. Při bližším zkoumání se však tato heterodoxní vize týká také politiků, kteří ve své vládní činnosti veřejně odporují katolickému učení a zrazují závazky soudržnosti převzaté křtem a biřmováním. Na druhou stranu, tzv. dospělí katolíci – kteří v očích Božích jsou odbojníci, nacházejí podporu části biskupů, jako jsou Cupich, Tobin, Gregory a jejich epigoni, oni sami nejsou hodni slavit Svatá Tajemství – zatímco pastýři věrní mandátu, který jim svěřil náš Pán, nejen že uznávají jejich chování za veřejný hřích, ale nechtějí je navíc zatěžovat profanací Nejsvětější Svátosti.
Jaké je základní a neměnné učení Církve o homosexualitě?
Církev, která je věrná učení své Hlavy, je Matkou a nikoli macechou: nejen neschvaluje slabosti a sklon k hříchu svých dětí, ale napomíná je, nabádá, trestá je léčivými sankcemi, které vedou až do konce každou duši, k cíli, pro který byla stvořena, tj. pro věčnou blaženost. Každá duše, kterou Bůh chce a miluje, byla vykoupena Spasitelem na kříži, kde za ni vylil svoji vlastní krev: cujus una stilla salvum facere totum mundum quit ab omni Scelere. Jak čteme v Adoro te devote [ zde ] (vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla).
Neměnné učení Církve je prosté, křišťálově čisté a inspirované láskou k Bohu a láskou k bližnímu kvůli němu. Neukládá se jako krutá kastrace tendencí a orientací osoby, kterou by bezdůvodně prohlásilo za legitimní, ale jako láskyplný a harmonický rozvoj jednotlivce směrem k jedinému účelu, který jej plně dosahuje a který odpovídá intimní podstatě jeho povahy. Člověk se narodil, aby miloval, uctíval a sloužil Bohu, a tak dosáhl věčné blaženosti ve slávě nebeské.
Nechat ho v přesvědčení, že když se poddává instinktům zkaženým dědičným hříchem a osobními hříchy, může se realizovat, i když velmi daleko od Boha a proti němu, představuje hanebný podvod a velmi vážnou odpovědnost těch, kteří zneužívají svou roli pastýřů k tomu, že klamou ovce, a ty padají do propasti.
Místo toho je nutné ukazovat trpělivým, ale pevným duchovním vedením, že každý člověk má nadpřirozené určení spojené s cestou utrpení a obětí, které ho ukázňují. Bez Kalvárie neexistuje žádné vzkříšení, žádné vítězství není bez boje! To platí pro každou duši vykoupenou naším Pánem: manžel, svobodný, kněz a laik, muž a žena, dítě a starší lidé. Boj proti vlastní přirozenosti zkažené prvotním hříchem nás všechny spojuje: bojujeme proti pokušení něco ukrást, proti zradě manželského partnera, proti nečistotě, proti obžerství, proti pýše těch, kteří jsou vystaveni veřejnému potlesku.
S pokorou a důvěrou v Boží milost a s přímluvou Neposkvrněné Panny tedy každý člověk, kterého Pán podrobí zkoušce - i v bolestivé situaci homosexuality - musí pochopit, že bojem proti hříchu si dobývá své místo na věčnosti, neučiní Kristovo utrpení marným, ale umožní zazářit nádheře Božího milosrdenství vůči Jeho tvorům, kterým pomáhá v pokušení a odměňuje je ne iluzorním souhlasem se sklony ke zlu, ale poukazem na slavný osud, který na každého z nás čeká: být přijat na Beránkovou svatbu s královským rouchem, které pro nás je připraveno.
Nechť nám na této pozemské pouti pomůže milost znovu získaná svátostným rozhřešením a nebeským pokrmem Nejsvětější Eucharistie, Chlebem andělů a zárukou budoucí slávy.
+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
3. července 2021, sv. Irenea, biskupa a mučedníka
Viz také:
Podstata a plody Bergogliovy zvrácené morálky
