Blokáda fatimského poutního místa
V předvečer 103. výročí fatimského zjevení provedla portugalská národní garda (GNR) operaci Fatima in casa s objektivním cílem zabránit poutníkům 13. května v přístupu k mariánské svatyni. Šéf operace Vitor Rodriguez si pochvaloval «fantastica posizione collaborativa» údů katolické církve s GNR, která trvá již mnoho týdnů. Bylo nasazeno 3500 vojáků s úkolem, aby žádný věřící se nemohl přiblížit k fatimské svatyni bez platného povolení. A pro úřady modlitba nepředstavuje platné odůvodnění. Prakticky byly uzavřeny nejen všechny přístupy ke svatyni, ale také další místa jako Aljuster, obec, kde narodili Lucie, František Hyacinta, místo srpnového zjevení a samotná Křížová cesta.
Zdá se, že se vrací předvečer Francouzské revoluce, kdy jansenismus, galikanismus a iluminismus, katolické osvícenství, různé heterogenní síly, které pojí nenávist k Římské církvi, spojily své síly v stíti zednářských lóží, aby definitivně zbouraly náboženský a sociální řád, který založilo křesťanství. V oné době omezení činnosti církve jen na pole svědomí bylo založeno na ideji, že jen stát má ve společnosti autoritu. Ale zbavit církev jejího veřejného poslání znamená odsoudit ji postupnému zadušení a pak k smrti. V Portugalsku představitelem této protikatolické politiky byl José de Carvalho e Melo, markýz Pombal, exponent zednářské špičky a předseda vlády 1750 – 1777 za království Josefa I. z Braganze. Obdobná politika v rakouském císařství byla aplikována 1765 – 1790 Josefem II., a proto byla nazvána josefinismem. Vladař jmenoval biskupy a opaty, zasahoval do života řeholních řádů a představoval se jako reformátor církevní kázně. Tradiční práva církve, jako je výchova a péče o instituci manželství, absorboval stát. Konfiskace církevního majetku a potlačení klášterů a seminářů, nové rozdělení diecézí, přísná regulace kultu, vliv státu na formaci kléru a podpora heterodoxních proudů dosahovaly vrcholu sekularizace v habsburské monarchii. Pod touto filozofickou vládou nebylo nic svatého: ani ani vlastnictví, ani přirozený zákon ani sliby ani smlouvy, ba ani soukromé právo, jak to popisuje švýcarský filozof Carl LudwigHaller (La restaurazione della scienzapolitica, tr.it., Torino, Utet1963, vol. I, p. 280).
Rozdíl mezi dneškem a včerejškem, kdy laicistická politika byla vedena silnými vádami, často ve spolupráci s biskupa, byla vždy proti Katedře v Římě, nyní naopak analogická politika je vedena slabými a nekompetentními vládami, často ve spolupráci s biskupy, ale vždy s mlčenlivým souhlasem římské autority. Stačilo by jedno jasné slovo papeže Františka, aby ukončilo tyto protiklerikální manévry a vrátilo hlas Božímu lidu, který po koronaviru se jeví jako nikoliv podrobený , ale ochotný k odporu jako nikdy předtím.
V rámci rostoucího zmatku „uzavření“ fatimské svatyně národní portugalskou gardou je další skandální událostí po uzavření lurdských pramenů 1. března letošního roku. Hlavní odpovědnost za pohoršení nepadá na portugalskou armádu, ale na církevní autority počínaje kardinálem Marco, biskupem v Leiria – Fatima, který nabídl nebo dokonce požádal civilní moc o spolupráci při zákazu vstupu poutníků do svatyně ve výroční den zjevení ve Fatimě. Dnešní duch podřízenosti světu a jeho mocnářům ze strany portugalských biskupů i samotného papeže Františka a dává nahlédnout, jak tito lidé církve budou ochotni podrobit se islámu, přijmout život v režimu šaria či úplné podřízenosti tomu, kdo bude chtít udělat z Evropy zemi Mohamedovu. V případě Silvie Romano, italské dobrovolnice unesené 20. listopadu 2018 v Keni a osvobozené v Somálsku 9.května 2020 je příznačné. Silvia Romano, která byla v Keni 18 měsíců ve vězení, se znovu objevila jako přesvědčený adept islámu. Kostel ve čtvrti, kde bydlí, ji přijal slavnostním vyzváněním. Pro jejího faráře je evidentně odpadlictví menší zlo než dobro znovunabyté svobody. A dnes vedle zdraví, svoboda od každá formy restrikce se jeví všem jako nejvyšší dobro. Mluví se o tom, že v případě Silvie Romano se jedná o „stockholmský syndrom“, zvláštní stav psychologické závislosti mnoha obětí v případě násilí¨. Ale dnes se projevuje „stockholmský syndrom“ jako psychologický stav a morálka Vatikánu a velké části biskupských konferencí vůči laicko zednářské moci Západu a islámu, která se šíří.
Přitěžující okolností je fakt, že právě ve Fatimě nejsvětější Panna prosila o modlitbu, pokání soukromé i veřejné, aby se zabránilo trestům, které hrozí světu. Ale 13. května svatyně ve Fatimě stejně jako ona v Lurdech a bazilika Sv. Petra o Velikonocích zůstanou příznačně prázdné. Je možné nespařovat v těchto symbolických událostech přibližující se velké tresty, které předpověděla sama Maria ve Fatimě? Zákaz věřícím, aby veřejně projevili svou úctu k Madoně v její svatyni, přibližuje hodinu těchto trestů, pokud již nezačínají právě koronavirem. Zapomínat na hrozbu těchto trestů pod záminkou, abychom se vyhnuli nositelům „nákazy“, nás může zavést do nebezpečného labyrintu.
Kdo nepamatuje na existenci Boží ruky během historických neštěstí, ukazuje, že nemiluje Boží spravenost, a kdo nemiluje Boží spravedlnost, riskuje, že si nezaslouží Boží milosrdenství. A blokáda svatyně, a navíc celého tohoto místa ve Fatimě, jeví se jako ticho, určené k poselství.
Roberto de Mattei Corrispondenza Romana
