Menu


Blahoslavený Vladimír Ghika

Dom Antoine Marie OSB

Galerie svatých kněží

Vladimír Ghika

Umění dát dobru, aby sezrodilo zezla, je vlastní právě Bohu, jak ukazuje následující příběh. Jednoho večera vroce 1924 vAuberive veFrancii došlo kexplozi kovového termoforu naplněného vařící vodou, který byl vespěchu položen naledový mramor. Sestra Marie Luisa Durandová utrpěla těžké popáleniny nabradě, nartech, oční víčka byla potrhána. Přivolaný lékař jí dal uklidňující injekce acelou tvář zabalil doobvazů. „Je to těžké!“ řekl. „Kdyby byla noc příliš zlá, zavolejte mě.“ „Zanechají popáleniny jizvy?“ – „Ajak byste chtěla, aby nezanechaly?“ Představený domu P. Ghika sedlouho modlil ulůžka postižené, pak pozvedl ruku audělil jí požehnání. Nakonec odešel. Lékař následující den súžasem konstatoval, že tkáň je zpevněná, oči seotevírají, víčka jsou bez otoku. Potřech dnech je zraněná zcela uzdravena. Třicet let potéto příhodě sestra prohlásí: „Pro mě není žádných pochyb, byl to zázrak.“ Při smrti sestry Marie Luisy vroce 1974 byly její tváře růžové jako tváře dítěte.

Kdo byl tento kněz, jehož víra přivodila nadpřirozené uzdravení?

                                                                     

Abych byl pravověrnější“

Vladimír Ghika senarodil jako pátý syn knížeti Janu Ghikovi aAlexandrině Moretové vKonstantinopoli 25. prosince 1873. Přijal svátost křtu abiřmování, jak je to obvyklé vpravoslavné církvi. Odroku 1657 deset knížat rodu Ghika vládlo vMoldávii. Posledním znich byl Vladimírův dědeček Řehoř V.

Vroce 1878 semladý stát, který vznikl před deseti lety spojením Moldávie aValašska akterý přijal název Rumunsko, definitivně emancipoval zosmanského jha astal sekrálovstvím. Kněžna Alexandrina dala své syny Vladimíra aDimitrije zapsat nalyceum vToulouse. Protože vtomto městě nebyla pravoslavná farnost, svěřila je chůvě, která je vodila každou neděli doprotestantského kostela. Vladimíra zklamal chlad reformovaného kultu. Spolužáci ho seznámili skatolickou vírou. Horoucně touží poprvním svatém přijímání, ale matka je tím pohoršena: „Mysli nasvé předky! Jako potomek řeckých pravoslavných knížat sechceš stát zrádcem?“ Vladimír později vyzná: „Čekal jsem šestnáct let, než jsem serozhodl. Čím více jsem čekal, tím více planula moje duše touhou. Především vnoci bylo vmém nitru přítomno volání.“

Pobrilantním studiu vPaříži onemocní vroce 1895 naanginu pectoris amusí sevzdát diplomatické kariéry. Vroce 1898 odešel kbratru Dimitrijovi narumunské vyslanectví vItálii. Roky strávené vŘímě označí jako dobu „vlivu katolické víry nasvého ducha anasvé srdce“. Chápe, že jednota křesťanů je možná jen pod autoritou papeže, nástupce svatého Petra. „Nepokládám sezarenegáta, věřím vtuto katolickou církev, moji předkové ji opustili, aniž mysleli narozkol, aniž mysleli napoklad, který ztrácejí.“ 13. dubna 1902 byl oficiálně přijat dokatolické církve kardinálem Mathieuem, který právě navštívil Řím. Rumunské noviny jeho krok odsuzují, obviňují knížete Ghiku zezrady. „To mě velice bolelo,“ přiznává.

Později naotázku pravoslavného mnicha, který seho zeptal, proč sestal katolíkem, odpověděl prostě: „Abych byl ještě více pravoslavný!“

Ztouhy odevzdat sezcela Bohu myslí Vladimír Ghika nakněžství, ale narazí natvrdý odpor matky, která intervenuje nanejvyšších místech. Svatý papež Pius X. radí mladému muži, aby odložil tento záměr zohledu namatku. Může pro Boží slávu pracovat ijako laik. Vladimír absolvuje teologii svyznamenáním nadominikánském institutu della Minerva vŘímě astuduje dále rumunské politické anáboženské dějiny.

Liturgie bližního

Vroce 1904 potká Vladimír obdivuhodnou řeholnici odsvatého Vincence zPauly, Italku sestru Pucci. Ta ho zapojí dovlastního apoštolátu mezi nemocnými aumírajícími. Vladimír brzy nato založí vBukurešti zvlastního dědictví dům Sester lásky, jehož představenou sestane sestra Pucci. Kolem jednoho sta žen zvysoké rumunské společnosti seúčastní nadíle oživovaném misijním duchem. Mladý lékař Paulesco, horlivý katolík, nabízí zdarma své služby akníže přijme funkci katechisty mezi nemocnými. Denně sedostaví nadvě stě ambulantních pacientů, nečítaje vto domácí. Dříve než jde Ghika vyhledat nemocného nebo chudobného, modlí setuto modlitbu: „Pane, jdu vyhledat jednoho ztěch, které jsi nazval, že jsou tebou samým. Dej, ať chvíle, strávené uněho vesnaze pomoci mu, přinesou pro něho ipro mne ovoce věčného života.“

Vroce 1913 organizuje kníže Ghika sesestrou Pucci lazaret, nemocnici svatého Vincence pro oběti cholery. Zatěchto podmínek pomáhá spolu sřeholnicemi nemocným voblasti Dunaje anedbá nanebezpečí, že by sesám mohl nakazit. Aby umožnil transplantaci, kterou potřebuje zraněný spopáleninami natěle avetváři, nabídne mu svou vlastní kůži. „Kdo sesvléká pro bližní, obléká sevKrista; nic není Bohu bližšího než bližní,“ říká vždy. UVladimíra sepéče ochudé neomezuje napouhou filantropii: co konáme zlásky kBohu, je úkon zbožnosti, který se nazývá „liturgií bližního“. „Vevelké lidské rodině, jakou chtěl Kristus, všechna utrpení jedněch (ať materiální, morální nebo duchovní) mohou být díky Bohu odstraněna, ulehčena anebo alespoň zmírněna skrze velkodušnost druhých.“

Kněz vpařížské diecézi

Poprvní světové válce seVladimír přestěhoval doPaříže, kde byl jeho bratr jmenován rumunským vyslancem. Kněžna Alexandrina, jeho matka, zemřela vroce 1914. Znovu sedostává naprogram otázka kněžství. Ghika váhá. Nemůže působit více dobra, když dává dobrý příklad jako křesťan laik? Jedna zbožná duše – Violetta Susmannová ho osvítí těmito slovy: „Jedna jediná mše, kterou odsloužíte veprospěch duší, má nekonečně větší cenu, než mohou způsobit všechny vaše skutky, pokud zůstanete vesvětě.“ Jan Daujat, jeden zjeho žáků, poznamenal: „To rozhodlo otom, že kníže Ghika sestal knězem: jedině víra vnekonečnou účinnost mše svaté, svátosti našeho vykoupení pro obrácení aposvěcení duší; víra vpřevažující hodnotu mše svaté nad všemi jinými činy.“ Nedocenitelnou hodnotu mše svaté připomene Druhý vatikánský koncil: „Kdykoliv seslaví naoltáři oběť Kříže, vníž byl obětován velikonoční Beránek Kristus, uskutečňuje sedílo našeho vykoupení. Kněží ...zejména veucharistické bohoslužbě, kde zastupují Krista, vykonávají svůj posvátný úřad, hlásají jeho tajemství aspojují prosby věřících sobětí jejich Hlavy, zpřítomňují apřivlastňují až dopříchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista, obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar“ (LG 3 a28).

Kněžské svěcení mu udělil pařížský arcibiskup 7. října 1923. Vladimír Ghika obdržel privilegium celebrovat vedvou ritech, latinském abyzantském. Stává seikonou apostavou modlitby zajednotu pravoslavné církve sŘímem azaobrácení Ruska. Budí velkou pozornost: hubený, shlubokým pohledem, dlouhými vlasy ahustým bílým vousem působí vesvých 50 letech dojmem starce. „Je to živá ikona, světec zezasklené skříně,“ říkají ti, kdo ho potkávají. Jeho mše uchvacuje přítomné: zdá sejim, že prožívá Kristovo utrpení nakříži. Když byl jmenován ředitelem Kaple pro cizince vPaříži narue de Sévres, stravuje ho bezmezná horlivost. Pro něho „každý potřebný, kterého potkáme naulici, je Boží návštěva“. Jeho program je: „Běž přivést toho, kdo seneodvážil čekat. Dej tomu, kdo nic nežádá. Miluj toho, kdo tě odmítá.“ Vezpovědnici je nástrojem četných obrácení, dokonce izřad satanistů aokultistů. Jeho služba ho zavaluje ošklivostí hříchu, ale také obdivuhodnou mocí milosti Kristova milosrdenství.

Zvězení vAuberive dobaráku Villejuif

Don Ghika by chtěl založit řeholní společnost. Papež Pius XI. ho ktomu povolal roku 1924. VAuberive vdiecézi Langres seobnovuje staré cisterciácké opatství. Prostory, kde byla dříve kolonie trestanců, propadají zkáze. Zakladatel přidělí třem prvním žadatelům tři nejlepší cely asám si rezervuje bývalou kobku.

Nicméně pokus vAuberive ztroskotá: životní podmínky jsou příliš tvrdé. Navíc zakladatel, jehož zdraví vyžaduje pobyt vsanatoriu, nemůže předat komunitě trvalou horlivost. Vše skončí vroce 1931. Jeho členové zužitkují milosti přijaté vAuberive vjiných řeholních institutech. Nezdar dona Ghiku skličuje, ale neztrácí odvahu. Napsal: „Nepočítá seani tak, co seudělalo, ale způsob, jakým seto dělá; nikoliv to, co sepřihodí, ale způsob, jakým to přijímáme.“

Mezitím obrací pozornost knovému projektu: žít jako misionář nanejubožejším pařížském předměstí, kde je „Boží nepřítomnost“ nejtragičtější. Vroce 1927 našel pozemek veVillejuif vbarákové kolonii obývané bezdomovci. Nejbližší kostel je vzdálen dva kilometry. Postaví dřevěný příbytek 9 x 3 metry jako kapli. Instalace je dokončena, ale don Ghika sesvěří jedné zpomocnic: „Mám strašnou hrůzu.“ Není ušetřen hrubostí akřivd, ale pomalu si získává důvěru lidí. Začíná sdětmi, neskrývá sesesvou identitou ani apoštolským záměrem: – Přinášíme dobrou novinu; otom nesmí být nejmenších pochyb.

Vedle vchatrném domku žije jeden anarchista, silně anti-klerikální atěžce nemocný. Jeho manželka vyplétá slámou židle. Aby měl don Ghika záminku ho navštívit, najde ujedněch přátel židli, která potřebuje opravu, avstoupí ksousedům. Když ho anarchista spatří, vybuchne azahrne ho přívalem nadávek proti „kněžourům“. Kněz to všechno klidně vyslechne, akdyž konečně zmlkne, položí mu ruku narameno. „Nedotýkej semě,“ křičí anarchista, „kdyby to někdo viděl, bude si myslet,“ … „No co?“ „…že jsme soudruzi.“ – „Něco víc: jsme bratři!“ akněz odejde. Několikrát sevrátí, aby sedověděl, jak je to sžidlí, aaby si popovídal sesvým anarchistou, jehož odpor pomalu slábne. Diskrétně ho přichází ošetřovat jedna sestra. Ponějaké době nemocný soused volá dona Ghiku ažádá opomazání nemocných.

Misionář však musí této činnosti zanechat vzhledem kesvému zdraví. Namístě, kde byl jeho příbytek, brzy vyroste velký kostel.

Pro všechny vším

Vroce 1931 udělí Pius XI. donu Ghikovi titul apoštolský protonotář. Pokorný kněz sestává proti své vůli monsignorem Ghikou. Pokračuje vapoštolátu, který ho zavede doJaponska, doArgentiny, podle volání Boží prozřetelnosti. Vzáří 1939 obdrží odpařížského arcibiskupa povolení usadit sevRumunsku, kam směřuje proud polských uprchlíků, kteří utíkají před německou aruskou okupací. VBukurešti pokračuje celou druhou světovou válku vneúnavném apoštolátu mezi uprchlíky, nemocnými, vězni aoběťmi bombardování. Když nemůže být lékem navšechno utrpení, snaží sealespoň pomáhat k pochopení, „že bolest je, především pro křesťana, Boží návštěva, návštěva zcela jistá“.

Jeho apoštolát seobrací ikřecko-pravoslavným duchovním, které vkonferencích seznamuje skatolicismem azvláště srumunskou řeckokatolickou církví, založenou roku 1898 vAktu sjednocení pravoslavné církve vTransylvánii sŘímem. Vroce 1991 kvalifikoval papež Jan Pavel II. tuto unii jako „šťastnou apožehnanou událost“. Vroce 1948 před komunistickým pronásledováním měla 6 biskupů, 1700 kněží na2500 místech avíce než milion věřících. Nyní prožívá svou opravdovou renesanci.

Pod rudou hvězdou

Ruské vojsko vstupuje doRumunska vsrpnu 1944 akomunistický režim seupevňuje vlidové republice, vyhlášené vroce 1947. Vdalším roce je vyhlášena podřízenost pravoslavné církve apotlačení církve řeckokatolické, která je připojena kpravoslavnému patriarchátu. Vestejném roce je zrušena dosavadní měna bez náhrady ašlechta seocitne namizině. Dimitrij Ghika jde doexilu, ale Vladimír neopouští pronásledované rumunské křesťany. „Jestliže mě Bůh volá sem, zůstanu,“ anedbá naosud, který ho tu čeká naneznámou dobu. Je vyhnán zesvého domova, který je zbořen, pak iznemocnice svatého Vincence, ubytuje sevpodkroví apokračuje vesvém apoštolátu, posiluje, obrací, křtí, vše pod policejním dozorem. Mnoho pravoslavných přijme dokatolické církve, zatímco katoličtí biskupové akněží jsou jeden podruhém uvězněni. Pokřtil ivelké množství Židů. Jí velmi málo ajeho zdraví sezhoršuje. Vede ho však láska ařídí seradou, kterou dával druhým: „Především když secítíš drcen tíživou bolestí, je dobré konat dobro atěšit druhé vjejich utrpení. Dávat sám sebe vpodobných situacích, když už nejsme nic, když už nic nemáme, znamená dávat trochu Boha... anacházet ho.“

Věřím vtvou dobrotu více než tomu, čím trpím“

18. listopadu 1952 cestou kjednomu umírajícímu je Mons. Ghika přinucen nastoupit do policejního auta. Dva policisté ho odvezou dovojenské věznice, kde nazítří přibude dvacet „podezřelých“ kněží alaiků: všichni jsou obviněni zešpionáže veprospěch Vatikánu! Mons. Ghika zůstane vevězení téměř rok vjediném šatu, bez prádla navýměnu. Při osmdesáti nočních výsleších je všemožně týrán, bodán amučen, takže nanějakou dobu ztratí zrak isluch. Tichý mučedník opakuje vesvém srdci: „Pane, věřím vtvou dobrotu více než veskutečnost, která mi přináší utrpení, více než vesvé mučení.“ Pak změnili katani taktiku aslibovali mu svobodu, jestliže sezřekne jednoty sŘímem, stane se „knězem míru“ abude spolupracovat srežimem. Rozhodně to odmítne.

V „Rozhovoru sutrpením“ napsal: „Trpíme úměrně kvlastní lásce. Kapacita trpět sevnás rovná kapacitě milovat. Ale Bůh bdí ivnoci nad svými dětmi. On je velká noční hlídka vkaždé noci, vnoci těla, rozumu, srdce, vnoci zla, vekteré temnoty vurčitou hodinu sestupují natrpící lidstvo. Kdo může říct, sjakou láskou nad námi bdí? Tato láska má své jméno asvou kvalitu. Je to láska nekonečná.“

Věrný Bohu až kmučednictví

24. října 1953 je osmdesátník Mons. Ghika předveden před soudce, vzpřímený, neoblomný, váží při postavě 176 cm méně než 50 kg. Poinscenovaném procesu je odsouzen natři roky vězení aje uvržen dokobky věznice vJihlavě, která mokvá vlhkostí akde je napěchováno 240 vězňů. Někteří mu nabízejí své šaty, všichni sesnaží pro něho obětovat avšichni těží zjeho služeb. Káže, vypráví své vzpomínky atrocha radosti zazáří ztváří těch, kteří ho obklopují. Napsal: „Když umíš přijímat bolest druhých, Pán přijme tvou aučiní zní dílo spásy... Blahoslavení, kteří milují Boha, protože ti ani nemyslí nato, aby septali, zda jsou šťastní nebo nešťastní.“ Každý den semodlí růženec aučí své druhy „probírat sradostí spolu sMarií ta zrna, tento lidský asoučasně božský růženec, který je obrazem našeho života: růženec naší spásy, složený znašich každodenních zkoušek, znašich milostí, znašich triumfů“. Dává pravidelně polovinu svého hubeného jídla těm nejvíce vyhladovělým. Často mluví osmyslu utrpení: „Když nás Bůh zavedl sem, je to proto, aby nám odpustil naše hříchy adal nám vyjít odtud jako lepší.“ Ikdyž Mons. Ghika nemůže sloužit mši svatou, vězení sestalo kostelem. Dozorci nemohou pochopit, odkud sebere ta radost apokoj, které vyzařují ztěch tváří. Jeden svědek vzpomíná: „Je to člověk, vekterém jsem potkal pravou svobodu. Nikdy jsem neviděl nikoho vtakovém stavu. Pro něho jako by zdi vězení neexistovaly. Byl svobodný, protože konal Boží vůli.“

Nedostatek vzduchu vpřeplněné místnosti, absence nejzákladnější hygieny při jídle, strašná zima vroce 1954, to vše zlomilo jeho síly, nikoliv však jeho odvahu. Vězeň Ghika je klasifikován jako práce neschopný apřemístěn naošetřovnu, kde zvolna atiše umírá zavytrvalé modlitby. Je slyšet jeho slova: „Pane, neopouštěj mne. Objímám tvou lásku, aby triumfovala nad nenávistí mých nepřátel.“ Obětuje svůj život zacírkev vRumunsku. Zesnul vPánu 17. května 1954. Napsal: „Naše smrt musí být největším činem našeho života. Ale vědět to může jedině Bůh...“

                                                                         

Mons. Vladimir Ghika byl prohláše za blahoslaveného 31. srpna 2013. Doufáme, že budou brzy vyneseni naoltář další katoličtií rumunští biskupové, kteří konali svou misijní službu vroce 1945 avšichni zemřeli vevězení nebo vexilu. Nikdo znich nezapřel svou víru.

Pro tyto mučedníky již ne-existují zdi ani těžké brány. Radují sezdokonalé abezpečné svobody, kterou jim zajišťuje patření naBoha tváří vtvář. Kéž sezanás přimlouvají, abychom si zasloužili stejnou blaženost bez konce.

                                                                                                                    Přeložil -lš-

 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010