Biskup Aguer proti viri probati
Hlas arcibiskupa Aguera
„Viri probati? Těžké rozštěpení v církvi“
Viri probati a jáhenky? „Synoda byla zarážející, je to plod progresismu v církvi“. „Řím musí zasáhnout dříve, než bude pozdě a skandální návrhy budou prosazovány“. Zneužívání u kléru? „V diecézích jsou faktická a autentická lobby kněží gayů. Pachamama? „Papež jako Lev Veliký by nikdy nedovolil takovou zcestnost“.
Je zde jeden biskup, který vede tvrdý boj proti krizovým faktorům a nebere si servítky. Je to Hector Aguer, argentinský arcibiskup, který odsoudil všechny pokoncilní progresimusus
Viri probati a německá církev – to je riziko schizmatu. Biskup, který promlouvá z druhé strany Oceánu: Hector Aguer, emeritní arcibiskup z La Platy. 76 let, teolog, ve své zemi vede silnou publikační aktivitu, ve které odhaluje morální krizi současného světa a neustále poukazuje na pokrokářské proudy v církvi. V interview pro NBQ Aguer napadá hlavní krizové faktory, které přivádějí církev k latentnímu schizmatu: od ordinace viri probati k schizmatickým tahům německé církve, to všechno jsou velmi aktuální argumenty v těchto dnech, kdy končí první část německé synody a vystupují indiskrétnosti o závěrech z amazonské synody.
Excelence, amazonská synoda jednala o viri probati a jáhenkách. K čemu by došlo, kdyby papež tomu dal volný průchod?
Amazonská synoda byla podle mého názoru znepokojující akce. Otázka viri probati a jáhenek byla na přetřesu již nějakou dobu. Pokud jde o tu první, kardinál Sarah ve své poslední knize navrhuje řešení: ať jsou tam vysláni kněží z jiných oblastí kontinentu, aby pokryli potřeby tohoto regionu. Mám zato, že toto gesto církevního společenství, které nás vyzývá k solidaritě s potřebami těla církve, je dokonale uskutečnitelné.
Pokud jde o druhou otázku: – propagace žen za současných kulturních podmínek – k této propagaci je možné připojit mnohá „ale“... To navádí mnohé k pomyšlení na možnost ženského kněžství. Při slavení 500. výročí protestantské reformace byla hostitelkou z luterské strany jedna biskupka. Soudím, že kdyby Řím schválil oba tyto návrhy synody, došlo by k těžkému rozchodu s tradicí latinské církve. Tyto návrhy jsou s touto tradicí neslučitelné: jsou inspirovány progresivistickou teologií podporovanou po několik desetiletí z této strany. Neodpovídají na reálné potřeby, nýbrž na ideologické postoje. Na falešné problémy – falešná řešení.
Dala se do pohybu synoda německé církve. Neobáváte se, že jde o riziko schizmatu?
V německé církvi se již celá desetiletí rozvíjejí teologické programy v rozporu s katolickou tradicí. Na druhé straně zde vyrostli vynikající teologové: stačí jmenovat jednoho: Josefa Ratzingera. Připojím jeho žáka Gerharda Müllera. Mám zato, že práce Karla Rahnera přispěla k typickému profilu německého katolického myšlení, kultivovaného nepochybně relativismem; tímto způsobem se navodilo klima odlišné od latinského světa, klima, ve kterém se zahnízdila tendence k nezávislosti nesoucí jasné rysy zlomu. Otázka schizmatu nezávisí na výslovné formulaci: může se také jednat o schizma imanentní, nevyhlášené. Důležité je, jak je „pociťována“ víra, jak se projevuje v církevním životě a jakými intelektuálními nástroji se formuje. Svůj vliv mají také různé historické sny, jako produkt Luthera v XVI. století, liberální protestantská teologie z konce XIX. století, rozvoj vědecké exegeze, které pronikají tím nebo oním způsobem do katolického smýšlení. Německá originálnost by se měla projevovat obohacením toho, co je katolické, a nikoliv odštěpením od celistvosti. Schizma v sobě obsahuje pád lásky, je inspirováno naukovými bludy a ohrožuje homogenní trvalost tradice. Jak říká sv. Vincenc z Lerinu, rozvoj nauky musí postupovat ve stejném dogmatu, ve stejném smyslu, ve stejném smýšlení. Některé pokročilé návrhy synody jsou jednoduše skandální. Řím by měl zasáhnout, než bude pozdě. Předpokládám, že „německá církev“ by chtěla pokračovat jako jako součást Kristovy církve, tedy církve pravé, a nikoliv jako imitace „moderny“, která by uspokojovala dnešní německé katolíky, kterých stále více ubývá. A ubývá jich z důvodu pokoncilního hyperprogresismu.
Benedikt XVI. odsoudil mylnou teologii, která vede k nemravnému chování kněží a biskupů. Nejedná se o agendy gayů, kteří by chtěli změnit církev?
Tento problém je velmi závažný. V mnoha diecézích je značný počet kněží s homosexuálními tendencemi; je známo, že ti se obvykle spojují na způsob lobby, navzájem se podplácejí a usilují o výhodnou pozici a profil. Není divu, když v Římě se děje totéž. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. jasně odsoudili teologické a morální deviace. V tomto směru se na mnoha místech málo hovoří v kázáních a katechezích o Božích přikázáních platných již ve Starém zákoně a o morálních kázáních Ježíše Krista a nauce Katechismu katolické církve. O šestém přikázání panuje naprosté mlčení. Potvrdila mi to zkušenost akademická i pastorační. A co je horšího, opomíjí se metafyzické pojetí přirozenosti a platnost objektivních a všeobecně platných příkazů, odpovídajících skutečně lidskému jednání a chování. Navíc se šíří pokřivené názory na svobodu, chápanou ve zcela pomýlených subjektivních a relativistických pojmech. Mnozí ani nepřipouštějí, že existují skutky zvrácené samy v sobě. S tím souvisí perverzní názory na zneužívání: příčnou je scházející formace a úpadek vůle ve vztahu k čistotě a celibátu. Existuje velmi jasný protokol, který nepřipouští krytí a toleranci takového chování, které působí církvi velké škody, podněcuje k očerňování v médiích a vrhá stín na všechny kněze (ale především jsou těžkou urážkou Nejvyššího a do nebe volajícími zločiny nutně spojenými s nesčetnými nejhrubšími svatokrádežemi, o kterých decentně mlčí i na nejvyšších místech [pozn. př.]).
Jako latinsko-americký biskup znáte indiánskou populaci; co soudíte o Pachamamě ve Vatikánu? Není to riziko okouzlení modloslužbou, zatímco ze mše se vytrácí posvátno?
Tento ojedinělý paradox se skutečně projevil: liturgie se propadá do profanace s odbouráním slavnostnosti a krásy; existují dokonce biskupové, kteří tvrdí, že mezi posvátným a profánním nemá být rozdíl, a podle toho si počínají. Na druhé straně jsou zde snahy o zavádění nezřízených kultů, jako Gauchito Gil nebo Difunta Corre, pro které se hledají ctitelé mezi lidem s velkou náboženskou ignorancí. V případě Pachamamy mnozí hledají ospravedlnění tohoto kultu s poukazem na záměr církve pečovat o zemi. To minimum, co je nutno říct k těmto pokusům, je, že jsou navýsost dvojznačné a matoucí. Pachamama ve Vatikánu? Jen si představte, co by tomu řekli Otcové církve, sv. Augustin a svatí papežové Lev a Řehoř Veliký; nikdy by takovou modloslužbu nepřipustili.
Při této příležitosti je vhodné připomenout kuriózní případ jezuity Mateo Ricci, misionáře v Číně v XVI. století. Aby usnadnil domorodcům přijetí Krista, postavil před jeho kříž sochu Buddhy a vyzýval je ke klanění. Je to příklad tzv. „mentálního omezení“.
Andrea Zambrano, La Nuova Bussola Quotidiana
