Menu


Bergogliův předvánoční projev v kurii

                              21. 12.2019

Kupodivu, nikoho nenapadl, nikoho neurazil, jak bylo jeho zvykem v dřívějších vydáních. Ale mluvil o zneužívání, vždy jen nezletilců, jakoby sexuální marasmus, tedy homosexuální,   mezi kněžími a seminaristy neexistoval, a pronesl věty, které by mohly být věrohodné, kdyby na nich (a na něm) neleželo jako balvan jeho tvrdošíjné a nepřirozené mlčení k obviněním arcibiskupa Vigana.

Abychom pochopili nevím kolikátá Bergogliova obviňování vůči všem, bez nejmenšího náznaku sebekritiky, musíme si posloužit jednou historickou paralelou.

Bergoglio si totiž počíná přesně jako Lenin, otec komunistické diktatury.

Proč? Stručně řečeno: v roce 1917 Lenin pochopil, že Rusko musí vystoupit ze světové války, aby byla posílena revoluce. Udělal to, jakmile to bylo možné: v březnu 1928 podepsal mír s Německem; současně měl jasný plán: zanecháme války s externím nepřítelem, abychom nastoupili s největší rozhodností válku občanskou, válku s vnitřními nepřáteli, menševiky a revolučními socialisty, buržousty a věřícími...

Tak si počínal Lenin.

Nuže, co se stalo naopak v roce 2013?

Bergoglio ihned podepsal mírovou smlouvu s nepřáteli církve. Skončil s kulturními bitvami Jana Pavla II., Benedikta XVI., Ruiniho atd. Učinil tak tím, že kapituloval před Scalfarim v nejvíce antiklerikálním a protikřesťanském italském deníku.

Jako Lenin, jakmile jednu frontu uzavřel, otevřel druhou, rozpoutal občanskou válku, válku uvnitř církve, která svým způsobem trvá od pradávna, ale obzvláště posledních padesát let. Válku, jakou vedou progresivní teologové koncilu, katolíci-komunisté za rozvod, potrat atd. v čele s kardinály Martinim, Danneelsem a spol. během posledních pontifikátů.

Tuto válku vedl Bergoglio na poli jmenování (Galantino, Paglia, Martin, Cupich...), vyřazování (Bagnasco, Caffarra, Burke, Sarah) znásilňování (synody), ustavičnými heretickými proklamacemi a nevhodnými svatořečeními (Luther, don Milani), kletbami proti farizeům, doktrinářům atd..

Od války proti antikřesťanskému nihilismu k válce proti vnitřní pravověrnosti. Stejná strategie a stejná zarputilost jako u Lenina.

Ale analogie ještě nekončí: Bergoglio si dnes stěžuje na chaos a zmatek v církvi, říká o ní, že je zachvácena bouřemi a uragány. A to znamená, že má ztráty, normalizace se nedostavila. I v tomto případě následuje Lenina: žádná sebekritika, ani ta nejmenší, ale obviňování předchůdců i současníků, kteří s ním nedrží linii; odhaluje a nachází stále nové „nepřátele“, nové zrádce. Revoluce vždy potřebují nepřátele, Jidáše, na které je možno ukazovat prstem, protože když všechno nepokračuje dobře, někdo to musel zavinit. Jestliže nová církev nevzkvétá, jestliže efekt je nyní jako vzdálená vzpomínka, i za cenu, že se zesměšní, je třeba najít smírného kozla a počestný monsignore je zaměňován za zosobněného ďábla.

Lenin si myslel, že je vítězem, a zatím skončil v afázii. Ale namluvil se dost!

Bergoglio ještě mluví, a moc, především se brání proti obvinění, bez ustání. Ale jak je u něho zvykem, jeho slova nyní padají do prázdna, bez ustání, jeho proskribce jsou stále více znamením záchvatu nemohoucnosti, připouštěním debaklu.

Jeho protivníci totiž neustupují, i když je jich málo a jsou pokořováni. Přátel je naopak mnoho, ale neexponují se (kolik jím jmenovaných kardinálů ho veřejně brání?). Propukají procesy, ve skandálech pedofilie se potápějí jeho hlavní spojenci.

Se světem byl uzavřen mír, ale občanská válka nevítězí. Především díky laické opozici, rozhodné a přesvědčivé. Jsou to oni laici, kteří za domnělou obnovou spatřili jasně zradu, za ustavičnými veřejnými proklamacemi antiklerikalismu ten nejnebezpečnější klerikalismus.

Také ministr propagandy (Dario Edoardo Viganò) padl a nový, Andrea Tornielli, ten poslední, kdo zbyl, dělá, co může, ale výsledky jsou mizivé.

Není to k vzteku?

STILUM CURIAE: Super Ex

 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010