Bergogliova politika v rozporu s posláním církve
31. 1. 2019
S tématem imigrace je nevyhnutelně spojena otázka budoucnosti křesťanství v Evropě: Církev se ocitá před velkým dilematem, za kterým stojí dramatické důsledky: Dovolit, nebo omezit do Evropy vstup nesmírným masám obyvatel Afriky a Středního Východu, kteří kromě toho, že jsou nositeli neslučitelných kulturních prvků, ve značné míře proti-evropských, náležejí v převažující většině k muslimskému náboženství? Demografický zvrat způsobí, že během několika málo desetiletí převládne ve většině evropských zemí muslimská většina se všemi důsledky sociálními, politickými a náboženskými. V rovině politické zde budou hnutí s islámskou inspirací, odlišná od stran tradičního evropského původu; na poli sociálním vzniknou rostoucí požadavky legislativní autonomie ve stále širších oblastech kontinentu; na poli náboženském se křesťanství stane menšinovým vyznáním a vzhledem k nadřazenosti, jakou přisuzují muslimové svému vyznání, být křesťanem se stane záležitostí osobního svědectví spojeného často s nemalým rizikem.
Církev by se dnes měla bránit před cizí invazí, protože Západ je v podstatě plodem setkání mezi křesťanským náboženstvím a měšťanským zesvětštěním, mezi duchem transcendence a kapitalistickou praxí, a jen v symbióze těchto prvků je možné jeho přežití na Západě, proto se musí společně chránit před vnějším i vnitřním ohrožením.
Po určitou dobu byly proudy migrantů kontrolovány a regulovány národními vládami, které rozhodovaly o přijatelných kvótách, původu a základních interních požadavcích přistěhovalců, nikoliv však o vnitřních vlivech a potřebách země, uplatňovaly tak svou běžnou suverenitu a vybíraly migranty kompatibilní s vlastní identitou podle zásad »kompatibilní imigrace«, výběr pro kolektivní dobro, pro dobro státu chápané jako živé a organické společenství osob. Ale podřizování se ideologickému tlaku teorie lidských práv postupně vytlačilo tento princip, odmítaný a stigmatizovaný označením rasismus: OSN chce naprostou demografickou rovnost, ale brání jednotlivým státům v jejich svobodném rozhodování.
Tímto způsobem se migrační otázka dostává nejen na základnu ideologie třetího světa, ale dokonce až k biologickému redukcionismu maskovanému solidárním rovnostářstvím, které stojí na materialistické koncepci člověka a pozitivisté metodě, jak s ním zacházet. S nástupem kulturních rozdílů, které jsou evidentním aspektem duchovních odlišností života, nastupují také ideologové OSN, kteří je planýrují, zplošťují, vykořeňují a směšují, jakoby kombinovali chemické prvky nebo odstraňovali inertní objekty. Přehlížet tyto rozdíly však znamená pokládat člověka za numerickou jednotku zcela odindividualizovanou a zbavenou oné duchovní odlišnosti, která formuje národy, jejich náboženství, národnost a dějiny.
Kromě souhlasu s oprávněnou exhortací k přijímání uprchlíků, kteří utíkají před válkou, což všichni s přesvědčením podporujeme, nemůžeme nepoložit otázku, proč je papež Bergoglio jedním z hlavních propagátorů pozitivistického přistěhovalectví vnucovaného od OSN? Proč prosazuje faktické odsouzení křesťanského náboženství a morálky k likvidaci? Proč kromě oprávněné kritiky nesprávného zneužívání techniky podporuje projekt evidentně technokratický?
Všechno začalo 8. června 2013 projevem v Lampeduse, ve kterém papež kritizoval lhostejnost k migrantům, která zavinila smrt utonulých v mořských vodách, žádal »odpuštění pro ty, kteří svým rozhodováním na celosvětové úrovni vytvářejí situace, vedoucí k takovým dramatům« a současně je ztotožnil s Herodem, který rozséval smrt, aby hájil vlastní blahobyt, vlastní mýdlovou bublinu. A to stále opakuje (Homilie v Lampeduse 8. června 2013). Neobvyklá politická tvrdost, kterou jsme často viděli bujet v následujících pěti letech, až k nejnovějším prohlášením o »strachu, který vede k zbláznění« a stavění »zdí ze strachu«.
Migranti jsou skutečně hlavní historická a etická starost papeže, jak ukazuje poslední publikace obsahující jeho projevy (až do 2017) na toto téma. Jeho exhortace přijímat, chránit, podporovat, a integrovat bez rozdílu nevychází z eticko – náboženského základu, ale patří do mozaiky sociálního, politického a institucionálního pozitivistického obrazu, jak je tomu v Global Compact, který redukuje individua na masy a přemísťuje je jako hrací kostky podle evidentně materialistické koncepce, která nerozlišuje duchovní identitu, ale násilně manipuluje se sociálními rozdíly. Rodí se tak pojetí »nového člověka«, který se stává ideálem nové tzv. severoatlantické a západní civilizace (I. Ellacuria, Utopia e profetismo, in Mysterium Liberationis. I concetti fondamentali della teologia della liberazione, it. Překlad, Řím 1992, str. 359).
Bergogliovo pojetí je zcela naturalistické, přesně v duchu internacionalismu jakožto marxistické doktríny. Je to plod jeho materialistického smýšlení, teologie osvobození a popření metafyziky. Jestliže se i církev stává pozitivistickou, je tím ohroženo všechno vpravdě duchovní, a bude to mít těžké následky pro církev i svět.
Renato Cristin, Corripondenza Romana
Kráceno
