Lumen de Lumine

Dominantním tónem těchto intervencí je bohužel vždy stejná povrchnost a jednostrannost při výběru a interpretaci pasáží z Písma a tradice. Vezměme si například volbu ikony typu Odigitria. Papež o ní tvrdí něco zcela rozporného se samotným smyslem mariánské ikonografie, jako by význam těchto ikon byl následující: „Maria je zcela obrácená k Synu do té míry, že můžeme říci, že je spíše jeho učednicí než matkou. To je role, kterou Maria zaujímá po celý svůj pozemský život a kterou zachovává navždy: být pokornou služebnicí Páně, nic víc."

Ve skutečnosti na tomto druhu ikon prakticky vždy nacházíme vlevo a vpravo od hlavy Madony dvojitý diagram MP a ΘY(zkratka pro Meter Theou - Matka Boží). Odigitria není v žádném případě prostá učednice a pokorná služebnice, ale Theotókos, ve smyslu tohoto termínu, jak byl definován v Efezu a specifikován ve sporu mezi svatým Cyrilem a Nestorem, a jak byl později znovu převzat koncilem v Chalkedonu, v anti-monofyzitální funkci. Záměrem obou ekumenických koncilů nebylo v žádném případě složit Matce Ježíšově komplimenty, trochu přehnané, podporované náklonností, jak prohlásil Bergoglio v souvislosti s mariánskými tituly. Pokud ano, pak by si oba koncily ušetřily různá anatemata a smíření otcové by se pozdravili poplácáním po zádech a možná by se posmívali tomu, jak moc Cyril přestřelil její velikost...

Skutečnost je právě opačná. Pro ony koncily měly mariánské tituly velmi specifický teologický obsah. Svatý Jan Damascenský, tlumočník a otec byzantské tradice, dává jasně najevo, že „samotné jméno Theotókos obsahuje veškerá tajemství ekonomiky spásy". Tomáš Akvinský a svatý Řehoř Palamas vůbec nesouhlasí s myšlenkou, že mariánské tituly nejsou ničím víc než sérií láskyplných přehánění, které se vylily na půvabnou učednici:

"Když Bůh chtěl vytvořit obraz absolutní krásy a jasně zjevit andělům a lidem sílu svého umění, učinil Marii celou krásnou: Spojil v ní konkrétní krásy udělované ostatním tvorům a představil v ní společnou ozdobu všech viditelných a neviditelných bytostí: nebo ji spíše učinil syntézou všech božských, andělských a lidských dokonalostí, vznešenou krásu, která zušlechťuje oba světy, která je povznesená ze země až k nebi a která překonává samotné nebe".

Jsou to výrazy, které nám dávají pochopit, že Nejsvětější Maria předčí celý řád stvoření a místa, milostí v boží sféře, i když sama není Bůh. Řehoř označuje hypostatický řád obrazem, do kterého byla »Celá Svatá« umístěna Bohem. Ve skutečnosti, »Maria je jako dělící čára mezi bytím stvořeným a nestvořeným. Ona sama obdržela božské dary bez míry a Bůh vložil vše do jejích rukou: je místem všech milostí, plností dobra, živým obrazem každé ctnosti; jen ona sama byla dokonale naplněna dary Ducha svatého a vyniká nad každé stvoření pro své spojení s Bohem.« Takové texty svědčí o tom, že si nejsme moc jisti pouze našimi slovy, ale velikostí Mariina tajemství. Proto se právem tvrdí, že De Maria numquam satis.

Interpretace ikony Odigitria papežem Františkem je proto očividně v rozporu se samotnou ikonou a teologickým kontextem, v němž byzantská ikonografie žije. A vedle tohoto ikonografického typu jsou i další tituly, které svědčí o výjimečném a nedosažitelném tajemství pokorné Služebnice Nazaretské; představte si Panagia Platyteranebo Platytera ton ouranon(„rozsáhlejší než nebesa"), Pantanassa(„královna vesmíru") nebo Ypsilotera ton ouranon(vyšší než nebesa).

Pokračovat do omrzení dokonce i v tomto „třetím vydání" intervencí proti Marii Spoluvykupitelce je způsob, jakým papež Bergoglio zdůrazňuje, že nebere na vědomí existenci termínu Spoluvykupitelka a jádro doktríny, která se jí týká v historii mariologie. Mluví o tom, jako by Mariina jedinečná účast na vykoupení, subjektivní a objektivní, byla nedávným vynálezem nějakého ojedinělého fanatika.

Středověcí autoři jako svatý Bernard z Clairvaux, který ji nazývá "Obnovitelkou", a Arnald z Chartres, který neváhá tvrdit, že "Kristus a Maria naplnili dílo lidského vykoupení", obnovují, rozvíjejí a znovu uvádějí patristickou reflexi o Marii, Nové Evě; sedmnácté století jako období systemizace nauky o mariánském spoluvykupitelství až do přítomnosti, ve dvacátém století představuje titul Spolukupitelky v dokumentech římských kongregací a v projevech papežů. Benedikt XV. v apoštolském dopise Inter Sodalicia (1918) velmi jasně vysvětluje, že kvůli utrpení, které Maria zažila spolu se svým Synem, které sama nabízí v sebeobětování "lze oprávněně říct, že ona spolu s Kristem lidstvo vykoupila". Z tohoto důvodu Pius XI. 30. listopadu 1933 neváhá být prvním papežem, který použije titul Spoluvykupitelka: "Vykupitel nemohl nespojit svou Matku se svým dílem, a proto ji vzýváme pod titulem Spoluvykupitelka".

Kapitola VIII.Lumen Gentium obsahuje ve své podstatě doktrínu mariánského spoluvykupitelství, i když koncilní otcové raději tento termín nepoužívali (z bláhových ohledů na protestanty, pozn. př.). Nicméně nota esplicativa k teologickému podvýboru, jak uvádí v Mariánském schématu na druhém vatikánském koncilu otec Giuseppe M Besuttiho, což je základní text pro pochopení mariologie koncilu, však upřesnila, že název Spoluvykupitelka je "absolutně správný sám o sobě".

Belgický marioolog Jean Galot na mezinárodní konferenci pořádané Kongregací pro duchovenstvo dne 28. května 2003 vysvětluje ještě jednou, že spoluvykupitelství neznamená rovnost Marie s Kristem, protože Kristus není Spoluvykupitelem, ale Vykupitelem, a samotná Maria není Vykupitelka, ale Spoluvykupitelka tím, že se připojila ke Kristu a nabídla své mučednictví. Zásada jedinečnosti je tedy plně zachována [...] Koncil popírá, že by tato jedinečnost byla ohrožena Mariiným prostřednictvím. Tím, že přisuzuje Blahoslavené Panně Marii tituly jako Přímluvkyně, Pomocnice, Ochránkyně a Prostřednice, potvrzuje, že tím se "jedinečné prostřednictví Vykupitele neohrožuje, ale vzbuzuje u tvorů obraz spolupráce vyplývající z účasti na jediném zdroji" (LG 62). Titul Spoluvykupitelky se tedy nemůže jevit jako hrozba pro svrchovanou moc Krista, protože z jeho moci vychází a nachází v ní svou energii".