Bergoglio a kardinálský sbor: Pozdrav k Vánocům
Bergoglio při vánočním přání si bere na pomoc kardinála Martiniho. Jde o epochální změny...
Naše zpravodajství z bitevního pole, zatím co pokračujeme v cestě po troskách
To je závěr vánoční promluvy Bergoglia ke Kurii a jeho vánočního přání.
Je pozoruhodnou skutečností, že si přizval svého spolubratra Martiniho právě v souvislosti s reformou Kurie prezentovanou jako skutečná revoluce Církve, odpovídající pohledu Bergoglia, Martiniho a všech modernistů (včetně těch, kteří se připojili k petrskému stolci v posledním padesátiletí, příznačném pro církev tím, že se má trvale připodobňovat světu, což se nejdříve dělo pozvolna a nyní začíná postupovat velkými kroky vpřed.
Několik znepokojujících vět:
Církev se přizpůsobuje světu. „Již nežijeme v křesťanství“: ohlášená smrt.
Je to první letmý náhled. Je třeba zhodnotit celý projev naplněný pyrotechnickou mluvou, ve které ospravedlňuje reformu „velkými výzvami“ a „nezbytností vyrovnání“, odvolává se dokonce na „antropologický zvrat“ od „přeměny pastorace" až k „přeměně papežství“ (Evangelii gaudium 32). Znovu se tu opakuje tvrzení, že to, oč běží, je církev a Kurie na prvním místě se zřetelem na lidstvo, ve kterém jsme všichni „synové jednoho Otce“.
To ovšem není pravda, protože jako lidstvo jsme Boží tvorové, ale syny se stáváme teprve ve křtu, přijetím adopce jako synové Syna!
A zde se vracíme k rigiditě, se kterou směšuje legitimní rigorozitu s jasným označením "dogma", prezentující pravdu objektivní, a nikoliv pravdu evoluční.
Základním pojmem je změna paradigmatu; označuje dramatický zlom, improvizovaný, neočekávaný v lidském pojetí, něco jako nový začátek. Zlom můžeme věcně pochopit, ale odmítáme to, kam až tento zlom vede, když nás odvádí daleko od Krista a jeho nauky, našlapaný mlhavými slovy a koncepty. Vzpomeňme na slova George Weigela, životopisce Jana Pavla II. (“cambiamenti di paradigma” sono estranei alla Chiesa cattolica [qui].)V každém případě kořen tohoto zvratu je v historicismu a antropocentrismu, které nastolil koncil. Jsou to věci již vyslovené a prohlubované při jiných příležitostech. Ozývají se však znovu, protože vyzněly do prázdna, jelikož nebyly náležitě předmětem diskuze, která je nevyhnutelná. Naléhá proto nyní na nástup nové, docela cizí církve, církve dialogu, který je veden bez návaznosti na Tradici a místo argumentů podstrkuje etikety.
Evoluce v pojetí evangelia v průběhu staletí ze strany církve není otázkou „změny paradigmatu“ ani zlomu nebo radikálních změn či nových začátků. To je to, co teologové nazývají „vývoj nauky“. Jak učil John Henry Newman, autentický rozvoj nauky je organický a v kontinuitě s vírou, která se předává věřícím jednou provždy (Juda1,3). Katolická církev neprovokuje zlomy: to, co jsme zažili před 500 lety má trvalé katastrofální následky pro jednotu křesťanů a pro věc církve.
Dobré je ovšem připomenout si sv. Vincence z Lerinu:
