Benedikt Josef Labre
Svatý poutník
Řím, 30. dubna 1783. V tichu své pracovny chystá se kardinál De Bernis, velvyslanec jeho královského majestátu krále francouzského u Církevního státu, poslat informační nótu do Versailles ministru zahraničí, hraběti de Veregennes: »Od 16. tohoto měsíce jsme zde v jednom kostele ve městě svědky divadla, které jedny povznáší a druhé rozhořčuje...«
Onoho dne přinesl Diario Romano, v oné době slavný měsíčník Giovanniho Chracase, tuto zprávu: »16. dubna 1783 zemřel Benedikt Josef Labre, narozený v Amettes, farnost sv. Sulpicia v diecézi Boulogne. Zabylo mu nevolno, když se modlil v kostele Santa Maria ai Monti, a i když mu několik věřících přispěchalo na pomoc, brzy nato zemřel. Byl zde nejdříve vystaven a 20. t. m. uložen do zvláště vytvořeného hrobu a cornu epistolae (na epištolní straně) hlavního oltáře, uctíván vším římským lidem.«
Jednalo se o 35 let starého Francouze. Žil z almužen jednoho zbožného kněze, opata Manciniho, který ho našel pod jedním obloukem Kolosea a přemluvil ho, aby si našel útulek v hospici u kostela sv. Martina ai Monti, kde se poskytoval asyl několika tulákům potulujícím se římskými ulicemi.
Proč tedy tolik vzruchu kolem tohoto »Labre nebo Labré z diecéze Boulogne«, bývalého novice opatství u Sedmi pramenů? »Je to manévr jezuitů,« píše kardinál. »Ti ho vynesli z temnot anonymity. Po jeho smrti,« píše dále, »rozšířila se rychlostí větru pověst o jeho svatosti po celém městě, což, jak se zdá, dokazuje, že vedoucí roli zde sehráli právě jezuité, kteří vrhli svůj pohled na zbožného žebráka, aby ho využili ke svým cílům. Můžeme mít za to, že tato zbožná komedie bude záhy u konce...«
Mohli však skutečně jezuité, kteří byli na nátlak poloviny evropských dvorů zrušeni Klementem XIV. v roce 1773, inscenovat tuto »zbožnou komedii«? Ctihodný diplomat se nenamáhal vysvětlovat, jak je to možné, že se sešlo tak mnoho lidí, aby uctívali »v cárech oblečeného žebráka«, jakým je tento neznámý Francouz, který neměl střechu nad hlavou a trávil svůj život tím, že pendloval mezi Římem a Loretem a navštěvoval při tom kostely a svatyně a pamatoval tak důsledně na plnění všech svých náboženských povinností, že si vysloužil podezření z jansenismu.
A přece podal o oněch na události bohatých dnech 3. května jeden lékař jinou verzi v dopise, který poslal své sestře, karmelitánce v Cavaillonu ve Francii: »Němí mluví, slepí vidí, ochrnutí a vodnatelní jsou v okamžiku uzdravováni. Minulou neděli byla jedna vodnatelná uzdravena na kameni, který přikrývá jeho hrob. A stejně jako jiní, i nevěřící jsou dojati k slzám. Nikdo tu něco podobného neviděl. Je tu zapotřebí strážců pořádku, aby udrželi davy na uzdě.«
A opravdu, po jeho smrti se udály věci dosud opravdu nevídané. Ani na pohřbu Filipa Neriho nebylo takové množství lidí. Už si zvykli vídat ho všude, kde se konala čtyřicetihodinová pobožnost před vystavenou Nejsvětější svátostí. Ve skutečnosti však Benedikt Josef vedl samotářský život a jeho skromnost v ústraní vedla k tomu, že ho doopravdy nikdo neznal. To všechno však nijak nevysvětlovalo nevídanou účast lidu v oněch dnech.
Ve středu ráno Svatého týdne 16. dubna 1783, v den své smrti, dovlekl se Benedikt z posledních svých sil z hospice do kostela Santa Maria ai Monti, aby se zúčastnil četby pašijí. Když ho přítomní věřící viděli, jak se, smrtelně bledý, sotva drží na nohou, nikdo nevěřil, že se dožije konce bohoslužby. Ale Benedikt se zhroutil teprve na chrámových schodech a odtud ho odnesli do domu řezníka Zaccarelliho ve Via dei Serpenti, který poutníka znal. Zde Benedikt skonal při večerním klekání, když předtím přijal poslední pomazání.
»Byl to významný mrtvý,« napsal o něm jeden světcův životopisec jménem Coltrado, »který zesnul ve středu Svatého týdne roku 1783 ve věku 35 let a 21 dnů, když zvony zvonily k večernímu Salve Regina, krátké modlitbě, kterou nařídil papež Pius VI. blahé paměti, aby se svatá Panna přimlouvala u Boha o ochranu potácející se lodičky svatého Petra.«
Chudý ze čtyřicetihodinových pobožností
O tom, co následovalo, vyplatí se přečíst si zápisy Agnes De La Gorce, nejznámějšího životopisce Benedikta Labre: »Řím se probudil. Ulice se plnily dětmi. Přicházely sem proudem z chatrčí a chýší a volaly: „Svatý je mrtvý!“ Byly to tytéž děti, které žebráka urážely a posmívaly se mu. Prodavači ryb informovali kolemjdoucí o smrti svatého. Ale kterého svatého? No přece „poutníka Matky Boží“ „kajícníka z Kolosea“, „nového Alexia“, Benedikta, svatého Francouze. Na Via di Serpenti se zvedl ohlušující křik: Blahoslavený! Blahoslavený! Zaccarelli vyprázdnil kapsy ubožáka a pořídil seznam všech věcí. Věřící masově proudili do světnice za zemřelým. „Knihovna“ poutníka obsahovala breviář, latinské vydání Následování Krista, Průvodce křesťanským životem od dominikána Ludvíka z Grenady, duchovní traktát Jana Justa Laspergia Listy Ježíše Krista věrným duším, knihu o křížové cestě a pobožnost k Sedmibolestné Panně Marii. A pak ještě svaté obrázky: Jezulátko z Aura Coeli, Panna Maria z Loreta, Vykupitel nesoucí kříž a významné ručně psané modlitby: modlitba, ve které Kristus nabízí věčnému Otci svou krev, vzbuzení víry, naděje a lásky, které kajícník ve dnech duchovní opuštěnosti napsal čtyřikrát. Byly tu i stříbrné a měděné mince, jeden rozpadající se almanach, pomerančové a citronové kůry a ztvrdlá kůrka chleba. (...) Lidé chválili nejen Benedikta, ale i rodinu Zaccarelli: „Buďte pochváleni, že máte světce! Chvála vám, kteří máte takový poklad!“ Privilegovaní střežili Benediktovy ostatky. Spolubratří Panny Marie Sněžné oblékli zemřelému bílé šaty. Konečně umytý obličej měl výraz hlubokého míru. Vypravuje se, že řádové sestry Maestre Pie dei Goti, které poklekly u jeho lože, nenašly sílu modlit se De profundis a místo toho zanotovaly Gloria Patri. Když nastal večer, přenesli bratři od Panny Marie Sněžné tělesné ostatky světce do kostela Santa Maria ai Monti. Celá čtvrť byla jako elektrizovaná. Byla tu hlučná tlačenice jako při nějakém divadle.(...) Zaccarelli konečně dosáhl toho, i když ne bez obtíží, že světec našel místo svého posledního odpočinku v kostele Santa Maria ai Monti, zde v té svatyni, která mu byla nejdražší. Ale i obě farnosti, San Salvatore ai Monti a San Martino ai Monti, uplatňovaly nárok na mrtvolu světce. Dům, kde Labre zemřel, patřil do jedné a hospic Mancini do druhé. Ale věřící od Santa Maria ai Monti a příznivci Benedikta dokázali prosadit svou. (...) A tak na Zelený čtvrtek 1783 bylo možno vidět před kostelem Santa Maria ai Monti skupinu kramářů, kteří vypadali jako bandité a kteří střežili svého žebráka Benedikta, aby ho nikdo nemohl ukrást. Ve svých kutnách měli ukryté zbraně, aby je v případě potřeby mohli použít. Ale nikdo nebránil průvodu, který šel do kostela. Konečně byl svatý zde... Od Zeleného čtvrtku až do velikonoční neděle byl zde vystaven. (...) Korsičtí vojáci, kteří drželi stráž u římských městských bran, byli povoláni ze svých kasáren, aby udržovali pořádek, a často si nevěděli rady a rozdávali rány. Bylo slyšet volání: Milost! Milost! Nesli tu nosítka s nějakým nemocným.
Toho roku nebylo možné konat v Santa Maria ai Monti obřady Svatého týdne. Proudy poutníků neustávaly a zázraků přibývalo každým dnem. Do 30. června jich napočítali 136.«
V samotě své pracovny psal kardinál De Bernis 4. června: »Nemůže být pochyb, že příčinou tohoto pozdvižení, které se tu dělá kolem četných zázraků, je strana římských jezuitů. Ty zázraky se připisují žebrákovi Benediktu Josefu Labrovi z diecéze Boulogne.« Když vlny nadšení po třech měsících poněkud opadly, měl De Bernis hned vysvětlení. Dne 29. června napsal: »Podezření z jansenismu zřetelně zchladilo nadšení strany jezuitů, která šířila do světa zprávy o svatosti a domnělých zázracích francouzského žebráka. Dav, který se shromažďuje u jeho hrobu, je den ode dne menší. Bezpochyby tomu bude tak, že zbývající fanatismus zajde sám od sebe, aby nemuseli přiznávat, že šlo o hrubý podvod (...) Jak jsem předvídal, nebude mít tato historka dlouhého trvání a dostane komické vyústění, protože po odchodu jezuitů přitáhne strana jansenistů, aby vyhlásila nějakého svého učedníka za divotvůrce. Fanatismus je schopný všeho, ale náboženství trpí tím, že je zneuctěno před očima heretiků a nevěřících.« Jenže mezitím Benediktova pověst již překročila Alpy a dorazila do Amettes, obce, kterou Benedikt opustil před 14 lety, aby se sem již nikdy nevrátil.
»Následujte vnuknutí milosti«
Benedikt Josef Labre se narodil 26. března 1748 ve Francii. Byla to revoluční léta. Po prvních rocích života, které strávil u své rodiny, odešel za svým strýcem, který byl knězem a duchovním pastýřem v malé obci Erin blízko rodného místa. Zde začala jeho výchova, která podle přání rodiny ho měla dovést do lůna světského kléru. V těch letech se učil latině a Písmu svatému. Četba knih ze strýcovy knihovny v něm probudila přání stát se mnichem, ale toto přání nikdy neuskutečnil. Byla to například kázání patera Le Jeune, oratoriána, kterému říkali Slepý, který byl k sobě velice přísný a který si ukládal mnohá strádání. Na Benedikta to tak silně zapůsobilo, že se rozhodl pro řeholní život, který je co nejvíce vzdálen světu. Snil o tom, vstoupit k trapistům. Toto přání narazilo jak u strýce, tak u rodiny na nepochopení. Pokoušeli se ho od toho odradit. Mezitím zemřel náhle farář v Erinu jako oběť blíženské lásky, která ho přiměla, aby ve své farnosti ošetřoval jednoho nemocného tyfem, až se od něho nakazil a sám zemřel. A tak se Benedikt cítil svobodný, aby vedl život, ke kterému se cítil povolán. Ale celá řada neodvratných nezdarů brzy zmařila naděje budoucího mnicha. Opati se domnívali, že je příliš mladý a vážný. Pak se 12. srpna 1769 odebral ke kartuziánům do Montreuil-sur-Mer, kde ho bez námitek přijali. Ale již po měsíci se ukázalo, že šlo o špatný pokus. Prior neměl slitování: »Jděte, Boží Prozřetelnost vás nevolá do tohoto kláštera, následujte vnuknutí milosti.«
V den, kdy opouštěl klášter, 2. října 1769, napsal svým rodičům: »Vážená matko, vážený otče. Protože kartuziáni usoudili, že se k nim nehodím, opustil jsem klášter 2. října. Cítím se pod vlivem Prozřetelnosti, která mě volá k dokonalému životu, vy se domníváte, že se Boží ruka ode mne oddálila. Odebral jsem se proto k trapistům, na ono místo, po kterém už dlouho toužím. Prosím Vás o odpuštění za svou neposlušnost a bolest, kterou jsem Vám způsobil. Naléhavě Vás oba prosím, abyste mi dali požehnání, aby mě Pán provázel. Budu se za Vás modlit každý den svého života k milému Pánu Bohu, nedělejte si o mne žádné starosti. I kdyby mě nepřijali tam, kde bych tak rád zůstal, naplňuje mě to radostí, neboť mi Všemohoucí ukazuje, že mě vede. Nermuťte se proto, že už nejsem u kartuziánů, není možné protivit se Boží vůli, ona se stará o moje blaho a mou spásu. Vyřiďte, prosím, pozdravy mým bratřím a sestrám. Udělte mi své požehnání a já Vám již nepřipravím žádnou bolest. Milý Bůh, kterého jsem přijal, než jsem opustil klášter, bude mi stát po boku a přivede mě k úkolu, který mi určil. Budu mít stále na očích bázeň Boží a budu chovat v srdci jeho lásku. Doufám, že u trapistů najdu přijetí. V každém případě mě ujistili, že řád u Sedmi pramenů není příliš přísný a přijímá i mladé adepty. Mám tu čest v nejvyšší úctě zůstat Váš pokorný služebník. Benedikt Josef Labre. Montreuil, 2. října 1769.«
A tak se Benedikt vydal k trapistům v Sept-Fonts. Urazil 800 km, když tam 30. října konečně přibyl. 11. listopadu přijal šat novice a jméno Urban.
Osm měsíců nato byl z řádu opět propuštěn. Právě dokončil službu v klášterní nemocnici, kterou byl pověřen, když mu opat sdělil: »Vy nejste stvořený pro nás, Bůh vás čeká jinde.«
»Je třeba se poklonit«
Tím byl Benediktův sen o klášteře definitivně pohřben. Čekala ho nejistá budoucnost a on zůstal zmatený a bezradný. Tu si vzpomněl na jedno rčení, které bylo známé v jeho vlasti, v lidu z Artois: »Je třeba se poklonit« – to znamená podnikat poutě. Když země nepřinášela plody, sedláci jeho kraje se šli »poklonit«. Naše milá Paní, Dárkyně chleba ve svatyni v Borgos, obstarala jednou lidem v době hladu zázračným způsobem pokrm. A když přišla horečka, šli se »poklonit« u sv. Isbergy, sestry Karla Velikého, v chrámě, který byl zbudován k její poctě. A tak se Benedikt rozhodl: aby poněkud poznal cestu, kterou mu Pán vyznačil, půjde se poklonit do Říma, k hrobům apoštolů. A vydal se do Itálie. Po třech dnech se horečka ztratila. Nemohl ještě vědět, že Bůh mu právě tímto způsobem vybral jeho cestu, chce z něho mít poutníka, homo viator par excellence. Z Piemontu napsal rodičům svůj poslední dopis. Nese datum 31. srpna 1770: »Ctěný otče, ctěná matko! Jak víte, opustil jsem opatství U sedmi pramenů a nepochybně dychtíte se dovědět, jakou cestu jsem od té doby nastoupil a jaký život hodlám vést. Abych splnil svou povinnost a nenechal Vás v nejistotě, píšu Vám tyto řádky. Opustil jsem tedy Sept-Fons 2. července. Měl jsem ještě horečku, když jsem odtamtud odcházel, a horečka se ztratila teprve po čtyřech dnech mé cesty do Říma. Zatím jsem urazil polovinu cesty. (...)Nedělejte si o mě žádné starosti, budu Vám stále podávat zprávy, sám bych rád věděl, jak se daří Vám, mým bratřím a sestrám, ale momentálně mi nemůžete psát, protože nemám stálý pobyt. Nezapomenu se za Vás den co den modlit, odpusťte mi, prosím, že jsem Vám způsobil tolik bolesti, a udělte mi své požehnání, aby na mých plánech spočinulo Boží požehnání. Prozřetelnost chtěla, abych podnikl tuto cestu...«
Od té doby byl Benedikt trvale putujícím a teprve poslední léta svého života strávil v Římě. Plachý, bez všeho majetku, ponořen do modlitby, v dokonalé osamocenosti: jeho jedinou společností byli svatí, které navštěvoval v jejich svatyních, aby setrvával v hlubokém rozjímání o Eucharistii. Tak začal svůj poutnický život, při kterém prošel Evropu a urazil za 14 let 30 000 km. Dne 3. prosince 1770 dorazil do Loreta a Assisi a konečně i do Říma. A zde mají pro něho mariánské svatyně obzvláštní přitažlivou sílu. Nejméně jednou za rok je navštěvuje až do roku 1777, kdy se v Římě usadí natrvalo. V roce 1771 opouští Loreto a putuje adriatickým pobřežím až k Monte Gargano, ke svatyni sv. Michaela, tak drahé sv. Františku z Assisi. Odtud se vydá do Bari, kde se nacházejí ostatky sv. Mikuláše. Když se modlil u hrobu tohoto světce, nabral plnou hrst prsti a naplnil jí jednu mošnu. Nebylo možno říct, že je to tulák, i když tak vypadal. Nebyl také žádným žebrákem, nikdy neprosil o almužnu. Jen jednou, v Bari. Ale nikoliv pro sebe. Chtěl pomoci vězňům, kteří trpěli hladem. »A tak on, který se vyhýbal lidem, shromáždil kolem sebe zástup, jako by byl nějaký kejklíř: sedláci s čerstvě sklizenými olivami, ženy s koši na hlavě, námořníci a prodavači ryb, cestující obchodníci z Orientu.« (De La Gorce, op. cit. s. 114). Benedikt sňal svůj klobouk, vložil do něho kříž, poklekl a začal krásným hlasem zpívat mariánské litanie, které znal zpaměti. Pak obešel s kloboukem v ruce všechny přítomné a sbíral almužny pro vězně.
»Měl v sobě jinou krásu«
Benedikt měl v sobě něco, co překračovalo jeho ubohé vzezření a neúprosnost jeho těla. Jeho vyzařování bylo tak silné, že kněží, kteří ho spatřili klečet v kostele na kolenou, sloužili mši svatou s nevysvětlitelnou vroucností. Jeden z jeho krajanů, André Bley, malíř posvátných obrazů, potkal ho jednou na římské ulici a dlouho ho přemlouval, aby mu pózoval. Potřeboval motiv pro Kristovu tvář. »Nebyl obdařen krásou, jakou vyhledávají umělecké akademie, měl v sobě jinou krásu.« (De La Gorce, op. cit. s. 114).
Řím, památky apoštolů a mučedníků, Loreto, svatý Domek. Kolem těchto dvou míst se točil Benediktův život. Jen krátce, a to v letech 1773 a 1774 se vzdálil jinam, aby vykonal pouť do Compostely k hrobu sv. Jakuba. Cestou zašel také do Manresy, do jeskyně sv. Ignáce, a do Saragosy, kde vzdal poctu »Nuestra Senora del Pilar«. Všude zanechal stopy. Lidé si vypravují o jeho blíženské lásce a připisují mu zázraky. Dne 3. dubna 1774 přichází opět do Říma, několik měsíců před zahájením Jubilejního roku. V září téhož roku umírá Klement XIV. Benedikt se odebere ke sv. Pavlu Za hradbami, aby se v tomto kostele modlil. Jedna žena, která poznala, že má před sebou světce, vyhledávala ho každý den: Jmenuje se Dominika Braviová, dobře ho znala a bylo jí ho líto. Když našel svůj útulek pod oblouky Kolossea, nosila mu čerstvá vejce a pomeranče (...) Dominika prý jednou Benediktovi řekla: „Jak krásné je poznávat Boha vírou a milovat láskou!“ (...) Velký zvon na Campidoglio ohlašoval smrt papeže Klementa XIV.« (De La Gorce, op. cit. s. 198-199).
»Modlete se za Církev, za Církev Kristovu«
Bylo zahájeno konkláve, aby zvolilo nástupce. Konkláve provázely těžkosti a nebralo konce. Trvalo více než čtyři měsíce. Jako vždy, objevila se síť intrik kolem zavřených kardinálů, kolovaly pomlouvačné spisky. Zatímco Řím plný zvědavosti a marnivosti, rozohněný volebním bojem o tiaru, vyráběl nejrůznější dohady, putoval Benedikt od kostela ke kostelu a v neděli často přicházel k sv. Pavlu Za hradbami. »„Benedikte,“ řekla mu Dominika, „tato chvíle, kdy se volí papež, je dramatická. Modlete se za Církev, za Církev Kristovu.“ Při slovech „Církev, Církev Kristovu“ byl chudák celý proměněný. Nehybný a smutný jako žebrák vytesaný z kamene, dosáhl vrcholu své modlitby. A Dominika ve své nevzdělanosti a prostotě pochopila, že mezi vznešenými muži Vatikánu a tímto cizincem, jehož příjmení nikdo neznal, je pevné a nezrušitelné spojení. Církev, Církev Kristova spočívala na tomto anachoretovi.« (De La Gorce, op. cit. s. 198-199).
Benedikt našel v Koloseu útočiště. Spával pod 43. obloukem, na 5. zastavení křížové cesty: snad to nebyla náhoda: Šimon Cyrénský pomáhá Ježíši nést kříž. Den nabízel mnoho příležitostí k modlitbě a četné ulice směřovaly k těm místům, která byla věřícím nejdražší. Jeden kněz, který ho dobře znal, P. Francesco Fraja, vypráví: »Normálně jsem ho vídal každé pondělí v kostele Apoštolů, kde se účastnil svátostného požehnání, v úterý ráno býval u sv. Kosmy a Damiána, večer u Matky Boží Loretské na Foru Romanum. Ve středu odpoledne chodil k Nejsvětějšímu jménu Panny Marie u Trajánova sloupu, ve čtvrtek a v sobotu večer do kostela Panny Marie ai Monti; v pátek někdy k sv. Agátě ai Monti a v neděli k Santa Maria in Campo Carleo.« Jednou si jezuita před ním klekl, a když viděl, že Benedikt se třese zmatkem a cítí fyzickou nevolnost, řekl mu, že v něm uctíval Krista.
Kromě velké lásky k Eucharistii, která mu vynesla jméno »Chudý čtyřicetihodinových pobožností«, uctíval velmi vroucně Pannu Marii. Při svém putování navštěvoval četné mariánské svatyně; v Římě rád pobýval v chrámech zasvěcených Panně Marii a jeho zpovědník, pater Marconi, říká, že dával přednost kostelu Santa Maria Maggiore před kostelem Santa Maria ai Monti. »Není jednoduché vyjádřit, jak něžná byla tato úcta našeho Benedikta-Josefa k svaté Panně, úcta opravdu synovská... Bylo třeba ho vidět na kolenou před oltáři, abychom pochopili, kolik v něm bylo vroucnosti. V jeho očích, které čas od času lehce pootevřel, bylo možno číst celý rozměr jeho vnitřních citů. Mohl jsem to sám pozorovat, a kromě mne i mnozí jiní, kteří ho mohli sledovat v mariánských svatyních, zvláště tam, kde jsou uctívány její krásné obrazy.« (P. Marconi, Raggualio della vita del Servo di Dio Benedetto Giuseppe Labre s. 226-227).
Posledními dny jeho života byl pašijový týden. Dominika Baviová jej potkala o Květné neděli, když se z posledních sil vlekl přes prázdné náměstí od sv. Jana v Lateránu do Santa Croce di Gerusalemme, aby tam uctil relikvie umučení. To bylo naposled, co ho spatřila.
»Pouze výsledkem milosti«
Večer ve středu pašijového týdne čekali v Loretu Gaudenzio a Barbara Soriových, kteří Benediktovi při jeho poutích často poskytovali útulek. »Nepřijde v tuto roční dobu? Ale jejich mladý syn Josef řekl: „Benedikt nepřijde. Je na smrt nemocný.“ Ani Gaudenzio, ani Barbara nedbali na tento dětský tlach. Jejich oči jen vyhlížely do stínem zahalené ulice. „Benedikt umře... už umřel,“ pokračoval chlapec. Tentokrát si vysloužil pokárání. Ale chlapec ihned, s vážností na jeho věk neobvyklou, dodal: „Benedikt je už v nebi, říká mi to moje srdce.“ Gaudenzio a Barbara už mu neodporovali, zamysleli se a dali se do pláče.« (De La Gorce, op. cit. s. 208).
Několik měsíců po jeho smrti věděla celá Evropa, že Benedikt Josef Labre je světec. Dne 20. května 1860 ho Pius IX. prohlásil za blahoslaveného. Svatořečení následovalo 8. prosince 1881 Lvem XIII.
Jeho rodiče byli povoláni, aby vypovídali v procesu jeho blahořečení, který byl zahájen již rok po jeho smrti. Mezitím se objevilo v Amettes nesčetné množství poutníků. Jeden z nich vyprávěl matce Benediktově Anně Barboře, že rodina Soriů v Loretu často přijímala jejich slabého, zimou se třesoucího syna. Poslala jim děkovný dopis: »Nikdy Vám nezapomeneme, co jste vykonali pro našeho milého syna Benedikta Josefa při jeho poutích do Loreta. Říkáte si, že musí být pro mě velkou útěchou, že jsem mu dala život. Ale mohu být na to pyšná? Myslím, že ne. V pokoře vyznávám, že otec a matka nejsou nic víc než obyčejné nástroje, jimiž si Bůh posluhuje, aby dal svým synům život. A jestliže náš syn Benedikt Josef cvičením v pokoře a jiných křesťanských ctnostech se stal na zemi svatým, dosvědčuji upřímně, že postoje nebo obdivuhodný život, který vedl od svého dětství, je pouze výsledkem milosti, a bylo to tedy dílo Ducha svatého: za to žehnám Pánu každý den a ustavičně ho prosím, aby i nám udělil stejnou přemíru své pomoci, abychom jednou dosáhli stejného cíle.«
Giovanni Ricciardi
Z 30giorni 1/2000
přeložil -lš-
Ze Závěti sv. Benedikta Labreho
Abychom mohli Boha milovat tak, jak se náleží, musíme mít tři srdce v jednom
První srdce musí planout stále pro Boha a pohánět nás k tomu, abychom na něho ustavičněmysleli, ustavičně s ním rozmlouvali, ustavičně pro něho pracovali a přijímali trpělivě po celý život utrpení, které nám sesílá,
Druhé srdce musí nás vést k dobrotě k bližním, abychom je podporovali svými almužnamiv jejich potřebách, abychom uspokojovali jejich duchovní potřeby poučením, dobrou radou,příkladem a modlitbou.Toto srdce se musí také soucitně smilovávat nad hříšníky a zvláště prosit Pána za nepřátele, aby je osvítil a aby je přivedl k pravému pokání. Toto srdce musí být naplněno zbožným soucitem s dušemi, které trpí v očistci, aby je Ježíš a Maria brzy přivedli do místa věčného klidu.
Třetí srdce musí být obráceno proti sobě samému, abychom měli odpor ke každé smyslnosti, abychom překonávali svou sebelásku a přemáhali svou vlastní vůli a své tělo postem a zdrženlivostí a ovládali všechny sklony své zkažené přirozenosti. Neboť čím více budete křižovat svou vlastní tělesnost, tím větší bude vaše odměna v onom životě.
Podle knihy W. Schamoni: Divy a skutečnost, Christiana Verlag, Stein am Rhein