Menu


Arcibiskup C. M. Viganò odpovídá Prof. Marcelu Peraovi

 

Naposledy 30. května se v Il Foglio objevil komentář profesora Marcella Pera Katolíci, kteří jsou na Putinově straně (převzatý dalšími weby zde). Dovolte mi, abych odpověděl svému příteli filosofovi a přispěl tak k debatě, která, jak doufám, může být plodná.

Konfrontace s liberální mentalitou je často obtížná a složitá, protože na rozdíl od jiných zjevně protikřesťanských filozofických doktrín se liberalismus neprojevuje - a někdy ani nechce být, v intencích těch, kdo se k němu hlásí - v opozici vůči Kristu a církvi. Ti, kdo se hlásí k liberalismu, jej obvykle prezentují tak, jak by chtěli, aby byl, a ne tak, jak skutečně je. To mi připomíná postoj některých "volnomyšlenkářů" z minulosti, kteří posílali své děti do katechismu a "kněžských škol", zatímco sami se považovali za oprávněné odchýlit se od určitých morálních či doktrinálních zásad ve jménu vlasti, lóže nebo vlastní peněženky. Byli si dobře vědomi, že společnost je založena na poctivých, morálně zdravých občanech, kteří respektují autoritu, ale byli přesvědčeni, že stejná společnost potřebuje vládnoucí třídu tvořenou elitou lidí "zbavených" etických zábran, která je schopna řídit masy tím, že využívá jejich poctivosti a poslušnosti ke svým vlastním cílům.

Zpočátku to samozřejmě musely být cíle vznešené a ušlechtilé: sjednocení Itálie, válka proti tyranovi (skutečnému či domnělému), obrana posvátných hranic vlasti. Za těmito ideály, které následoval antifašismus, demokracie, atlanticismus, evropanství a dnes globalismus, se však ve skutečnosti téměř vždy skrývají jiné záměry: touha po moci, touha po penězích, touha po ovládání. Aby liberální ideologie dosáhla těchto cílů, nakonec radikálně proměnila společnost a kulturu: nejprve se ve jménu svobody myšlení a projevu tolerovali zkažení a pomýlení, až dnes dochází k pronásledování poctivých, slušných lidí a dobrých křesťanů. Přiznáním domnělých svobod - a v tom by se mnou Klaus Schwab souhlasil - je masy nakonec zneužívají, a to na nezištné naléhání těch, kteří profitují z jejich neřestí a nízkých vášní.

Dnes si uvědomujeme, že právě ve jménu liberální utopie přestala existovat morálka a že se společnost rozplynula v amorfní masu zákazníků, které je třeba přimět, aby si něco koupili, a málo placených služebníků, kteří jsou nuceni to vyrábět.

To byl jistě omyl "volnomyšlenkářů": domnívali se, že si mohou liberální myšlenky vyhradit pro elitu - samozřejmě svou vlastní -, která si myslela, že je schopna ji šetrně spravovat, a přitom dobře věděli, že množství nevzdělaných, vzpurných a zkažených lidí bez morálky a zásad je neovladatelné. Nebo spíše, že se může řídit právě nevědomostí, permanentní revolucí, absencí jiných referencí než vlastního potěšení nebo prospěchu. Ale i tady je třeba alespoň zaručit vulgárnímu lidu panem et circenses, JustEat a Netflix, jinak by si mohl uvědomit svou vlastní nesvobodu a vzbouřit se. Odborníci na sociální psychologii dobře vědí, jak střídat mrkev a klacek, aby získali poslušnost mas.

Ledaže by - a tady se dostáváme k Velkému resetu - někdo překonal (manichejské) rozdělení mezi liberalismem a komunismem a uchýlil se k donucení, což je přesně to, co se děje v totalitních režimech nebo v těch, v nichž vládci podřízení nepřátelským mocnostem zneužívají své autority, aby donutili lidi chovat se určitým způsobem. Na druhou stranu jedním z plodů liberalismu byla právě bratrovražedná válka, používaná jako nástroj ke svržení moci legitimních panovníků s podporou těch, kteří z těchto konfliktů mohli mít obrovské zisky. Ti, kteří za to zaplatili především životem, byli většinou mladí muži, kteří byli posláni na smrt za vznešené ideály, v jejichž jménu liberálové nadále profitovali a socialisté nadále slibovali zrušení soukromého vlastnictví a statkářství. Devatenácté a dvacáté století byla prolita krev milionů lidských bytostí, které byly obětovány na oltáři zájmů kapitálu na jedné straně a třídního boje na straně druhé, které se spojily v první i druhé světové válce. Liberalismus a komunismus spojuje naprostý nedostatek úcty k lidskému životu z utilitárního a cynického hlediska. A není náhodou, že právě v tomto dějinném okamžiku se zájmy kapitálu a třídního boje - tedy liberalismu a komunismu - téměř přirozeně sbližují v globalistické ideologii, kterou teoretizují technokraté Agendy 2030, kteří považují migraci v důsledku konfliktů nebo zbídačování občanů způsobené pečlivě naplánovanými krizemi za užitečný nástroj k omezení nákladů na pracovní sílu, protože se rozhodně nechce vzdát zisku a nemůže dále snižovat náklady na suroviny.

Prof. Pera si jistě lépe než já pamatuje, jak někteří katoličtí intelektuálové na počátku 60. let srovnávali liberální myšlení americké a protestantské matrice s ateistickým materialismem a komunismem sovětské matrice. Tvrdili, že liberalismus a komunismus, i když jsou kritické, nelze klást na stejnou úroveň, protože ten první alespoň připouští určitou svobodu společenského a politického jednání katolíků a zároveň potvrzuje odluku církve od státu, zatímco ten druhý nepřipouští žádný nesouhlas, který potlačuje násilím a pronásledováním, protože církev považuje za protivníka a náboženství za nepřítele, který ohrožuje jeho samotnou existenci. Při bližším pohledu zjistíme, že pronásledování katolíků nebylo výsadou pouze komunistických režimů, ale také liberálních vlád - například ve Francii, Itálii, Mexiku, Španělsku - vůči katolickým státům, jejichž občané nebyli ochotni nechat se zbavit suverenity a náboženství ve jménu nevybíravé svobody, která přinášela více škody než užitku těm, kdo se k ní hlásili. Vyprávění o Risorgimentu bylo dílem liberální a zednářské propagandy, jejímiž škodlivými důsledky trpíme dodnes. Přesvědčovat nás, že liberalismus spočívá v jeho hypotetické oslazené verzi, když jsme konfrontováni s krutostí a bezohledným cynismem těch, kdo vládnou Evropské unii, těch, kdo se scházejí v Davosu, nebo členů Bilderbergu - kteří jsou pak stále stejní -, je nepraktické falšování reality. Stejně jako chválení čínské komunistické diktatury za její pandemická opatření a ignorování systematického porušování lidských práv, kterého se tento režim dopouští za spoluviny mezinárodního společenství, Svatého stolce a hlavního proudu.

Zastánci dialogu s liberálním a zednářským světem si liberalismus nadále idealizují a předstírají, že nevidí jeho katastrofální dopady na mír, prosperitu a morálku národů, kde liberální myšlení bezvýhradně převládá. Připouštějí, že liberalismus neuznává žádnou absolutní pravdu, ale trvají na tom, že dává prostor - podle jejich názoru - různým a dokonce kritickým názorům. Známá je věta spisovatelky Evelyn Hallové: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu hájit vaše právo to říkat." (Evelyn Beatrice Hallová, The Friends of Voltaire, 1906). Ale při bližším pohledu je uložení povinnosti všem občanům ignorovat Boží svrchovanost ve společnosti a omezit ho na hlubiny svědomí jako soukromou skutečnost samo o sobě výrazem velmi přesné ideologické volby, která je všechno, jen ne neutrální. Liberalismus v podstatě staví své pojetí svobody jako nejvyšší princip na místo Boha, i když slovně nepožaduje výslovné vyznání víry. Vyžaduje to však implicitně v okamžiku, kdy víru a morálku odsouvá jako soukromou záležitost a poslušnost státu staví nad poslušnost Pánu.

Komunismus se alespoň poctivě - abych tak řekl - tváří jako pravé náboženství se svými služebníky (především stranou), svými dogmaty a exkomunikacemi. Není náhodou, že sovětský socialismus našel ve vatikánském aparátu, a zejména v kvazivojenském přístupu Tovaryšstva Ježíšova, vzor, jímž se mohl inspirovat a nahradit hlásání víry politickou propagandou: jeho teoretici byli žáky jezuitů, stejně jako - s ne nepodobnými výsledky - mnozí američtí demokratičtí vůdci a italští "dospělí katolíci", kteří dnes propagují potraty, genderovou ideologii a kulturu zrušení. A je příznačné, že liberalismus i komunismus neuznávají žádnou ochranu přirozené rodiny, nejprve podkopávají její jednotu rozvodem a poté ničí její podstatu schvalováním jejích deviantních napodobenin pod smyšlenou záminkou svobodného rozvoje jedince. Zábranou proti komunistické ideologii je sociální doktrína: Rerum Novarum, Quadragesimo Anno, komutativní spravedlnost, která řídí pracovní vztahy, distributivní spravedlnost, která se má uplatňovat mezi různými ekonomickými kategoriemi, sociální spravedlnost, která má vytvořit řád ukotvený ve společném dobru. Toto nábřeží se však dotýká zájmů liberálů, především ekonomických, a jako takové vadí finančním lobby.

Prof. Pera oceňuje "to, co je v politickém liberalismu příznivé křesťanství", což je však postoj, který se ukazuje jako nedostatečný ani ne tak pro ty, kteří jej v Americe v 60. letech navrhovali, když měli před očima kvas amerického katolicismu J. F. Kennedyho (který měl být brzy vytlačen demokratickým progresivismem), ale pro ty, kteří by dnes měli s kritickým pohledem a intelektuální poctivostí uznat, že mnohé z tehdejších slibů byly falešné a iluzorní. Stejně iluzorní jako se ukázaly falešné sliby II. vatikánského koncilu, jakmile hierarchie přestala odsuzovat liberalismus a nechala se nakazit jeho požadavky.

Chápu, že pro ty, kdo byli vychováni ve škole liberálního myšlení, je těžké dívat se s rozčarováním na chiméry této filozofie, která zasahuje stejně tak do oblasti politiky jako do oblasti víry. Je totiž mnohem snazší prohlásit se za katolíka slovy, ale ve skutcích jednat v souladu s duchem světa. Ještě obtížnější je připustit, že odsouzení bludů liberalismu a komunismu ze strany Magisteria nějak ukázalo jejich vzájemnou závislost, protože podstata křesťanského poselství je zmařena a zahlazena jednak tím, že zjevená Pravda - a s ní i jediný a trojjediný Bůh, který se zjevuje - je snížena na úroveň bludu, jednak tím, že se popírá existence Boha Stvořitele a Vykupitele, jemuž se člověk musí klanět a jehož zákony musí poslouchat jako předpoklad věčného života. Liberál se nestará o Boha, pokud nezasahuje do politických záležitostí a neklade morální omezení zisku: a zde vidíme, jak se protestantský omyl poprvé uplatňuje v politické a sociální oblasti. Komunista tvrdošíjně popírá existenci Boha, protože ví, že jeho existence by zasahovala do politických, sociálních a ekonomických záležitostí a znemožnila by, pokud by připustil jeho existenci, umělé budování třídního boje a uskutečnění ráje na zemi.

Tak či onak je Kristovo panství popíráno a pohrdavě odmítáno: liberál ho odmítá v domnění, že může jednat, jako by Bůh neexistoval, komunista tvrdí, že Bůh neexistuje. A při bližším pohledu zjistíme, že jde o dva velmi mazané způsoby, dvě ideologické masky, jimiž Nepřítel lidstva svádí lidstvo, přičemž používá nástroje vhodné pro historické okolnosti a lidskou realitu: marxistická ideologie byla určena pro dělníka v carském Rusku nebo rolníka na čínském rýžovém poli, stejně jako liberální ideologie byla ideální pro obchodníky, kteří dražili církevní majetek, a podnikavou buržoazii ve Spojených státech. Tyto dva omyly mají společné to, že zde chybí transcendentní morálka, která je nahrazena morálkou relativní, zájmově účelovou, kterou dnes i v církevní oblasti přijímají zastánci tzv. pastoračního přístupu v protikladu k Magisteriu.

Včerejší i dnešní liberálové nadále považují socialismus (a komunismus) za relativní zlo, které je třeba čas od času využít a které se v posledních letech rozhodlo přijmout systémy represe a kontroly nezbytné k zavedení ekonomického systému, z něhož má prospěch hrstka lidí na úkor mnohých. Nedůstojná chvála některých novinářů a intelektuálů čínské diktatury za její řízení pandemie je v tomto směru odhalující, stejně jako sympatie elity WEF ke kolektivismu a nadřazenosti státu nad jednotlivcem, údajného kolektivního zdraví nad nedotknutelnými právy jednotlivce. Totalitní režim v Pekingu si výrazně osvojil ideologii volného trhu a řídí ji komunistickými metodami.

Dokonce i v rusko-ukrajinské krizi se nám chce apodikticky namluvit, že odsoudit manévry amerického deep state v důsledku rozšíření NATO na Východ znamená být protiamerický a proputinovský, ačkoli je jasné, že Spojené státy jsou rukojmím zločinecké lobby, která podléhá lichvářským vysokým financím a spekulacím mocenských skupin. Rukojmím stejné lobby jsou členské státy Evropské unie, jejichž představitelé sledují podvratné cíle a ničí sociální strukturu a ekonomiku národů jen proto, aby dosáhli onoho Velkého resetu, který má za cíl mimo jiné nucený přechod na obnovitelné zdroje: ne proto, že by existovalo skutečné ekologické ohrožení planety, ale proto, že tato záminka umožňuje obrovské zisky, i když ohrožuje křehkou geopolitickou rovnováhu. A konečně, Ukrajinci jsou rukojmími globalistické lobby, indoktrinované nenávistí vůči etnickým menšinám, z nichž ta ruskojazyčná je jen nejreprezentativnější, a ty vedené k legitimizaci forem neonacistického - tj. nacionálně-socialistického - extremismu v protiruském klíči. Ideologická kombinace je zřejmá. Je to

Prof. Pera oceňuje "to, co je v politickém liberalismu příznivé křesťanství", což je však postoj, který se ukazuje jako nedostatečný ani ne tak pro ty, kteří jej v Americe v 60. letech navrhovali, když měli před očima kvas amerického katolicismu J. F. Kennedyho (který měl být brzy vytlačen demokratickým progresivismem), ale pro ty, kteří by dnes měli s kritickým pohledem a intelektuální poctivostí uznat, že mnohé z tehdejších slibů byly falešné a iluzorní. Stejně iluzorní jako se ukázaly sliby II. vatikánského koncilu, jakmile hierarchie přestala odsuzovat liberalismus a nechala se nakazit jeho požadavky.

Chápu, že pro ty, kdo byli vychováni ve škole liberálního myšlení, je těžké dívat se s rozčarováním na chiméry této filozofie, která zasahuje stejně tak do oblasti politiky jako do oblasti víry. Je totiž mnohem snazší prohlásit se za katolíka slovy, ale ve skutcích jednat v souladu s duchem světa. Ještě obtížnější je připustit, že odsouzení bludů liberalismu a komunismu ze strany Magisteria nějak ukázalo jejich vzájemnou závislost, protože podstata křesťanského poselství je zmařena a zahlazena jednak tím, že zjevená Pravda - a s ní i jediný a trojjediný Bůh, který se zjevuje - je snížena na úroveň bludu, jednak tím, že se popírá existence Boha Stvořitele a Vykupitele, jemuž se člověk musí klanět a jehož zákony musí poslouchat jako předpoklad věčného života. Liberál se nestará o Boha, pokud nezasahuje do politických záležitostí a neklade morální omezení zisku: a zde vidíme, jak se protestantský omyl poprvé uplatňuje v politické a sociální oblasti. Komunista tvrdošíjně popírá existenci Boha, protože ví, že jeho existence by zasahovala do politických, sociálních a ekonomických záležitostí a znemožnila by, pokud by připustil jeho existenci, umělé budování třídního boje a uskutečnění ráje na zemi.

Tak či onak je Kristovo panství popíráno a pohrdavě odmítáno: liberál ho odmítá v domnění, že může jednat, jako by Bůh neexistoval, komunista tvrdí, že Bůh neexistuje. A při bližším pohledu zjistíme, že jde o dva velmi lstivé způsoby, dvě ideologické masky, jimiž Nepřítel lidstva svádí lidstvo, přičemž používá nástroje odpovídající historickým okolnostem a lidské realitě: Marxistická ideologie byla určena dělníkovi v carském Rusku nebo rolníkovi na čínském rýžovém poli.I v rusko-ukrajinské krizi by někdo rád apodikticky přesvědčil lidi, že odsouzení manévrů amerického deep state v důsledku rozšíření NATO na východ znamená být protiamerický a proputinovský, i když je jasné, že Spojené státy jsou rukojmím zločinecké lobby zotročené lichvářskými vysokými financemi a spekulacemi mocenských skupin. Rukojmím stejné lobby jsou členské státy Evropské unie, jejichž představitelé sledují podvratné cíle a ničí sociální strukturu a ekonomiku národů jen proto, aby dosáhli onoho Velkého resetu, který má za cíl mimo jiné nucený přechod na obnovitelné zdroje energie: ne proto, že by existovalo skutečné ekologické ohrožení planety, ale proto, že tato záminka umožňuje obrovské zisky, i když ohrožuje křehkou geopolitickou rovnováhu. A konečně, Ukrajinci jsou rukojmími globalistické lobby, indoktrinované nenávistí vůči etnickým menšinám, z nichž ta ruskojazyčná je jen nejreprezentativnější, a vedené k legitimizaci forem neonacistického - tj. nacionálně-socialistického - extremismu v protiruském klíči. Ideologická kombinace je zřejmá. Politický rámec, který existoval v Itálii a Německu na přelomu obou světových válek, se tak znovu nabízí jako nástroj destabilizace ekonomiky, manipulace s mocí pomocí manévrů na změnu režimu, zničení nejprve střední třídy a poté dělnické třídy ve prospěch velkých nadnárodních finančních zájmů. Zatímco evropští lídři poslouchají příkazy amerického "deep state", západní země se propadají do epochální hospodářské krize.

Tradicionalističtí" katolíci nejsou ani proputinovští, ani protiameričtí; jsou spíše zapřisáhlými nepřáteli zednářského liberalismu, protože v něm vidí hlavní příčinu válek a revolucí posledních dvou století. Dokonce i ve Spojených státech, kde být vlastencem a dobrým křesťanem je jedno a totéž, začínají někteří lidé chápat podvod sionisty inspirovaných teokratů, kteří měli v posledních desetiletích tolik moci. Není proto divu, že někteří intelektuálové zotročení těmito mocenskými skupinami jsou znepokojeni tím, že narativ, který je nyní ve světle nedávných událostí neudržitelný, je zpochybňován, a že se uchylují k obviněním z kolaborantství se zjednodušeními, která jsou přinejmenším trapná. Vyhlídka na odhalení jejich hry a sesazení z vládních a strategických postů je nutí ukázat, co jsou zač - pátá kolona elity. Lidé se zdravým rozumem si už uvědomili, že liberální a komunistická ideologie jsou zde právě proto, že jsou zrcadlovými podobami téhož omylu na zdánlivě opačných stranách a v podstatě protikřesťanské a protilidské. Protože za miliardářem filantropem a aktivistou za lidská práva se skrývají stejné, nepřehlédnutelné zájmy menšiny spiklenců na úkor celého lidstva. "Vyzývat liberály, aby respektovali křesťanské kořeny svého učení", jak požaduje senátor Pera, znamená v konečném důsledku žádat, aby byli protestantští až do morku kostí, což je v rozporu s vírou, protože to ratifikuje herezi, a s láskou, protože to vydává duše napospas omylu a důsledkům, které z toho plynou pro jejich věčnou spásu. A jakkoli je nepříjemné tvrdit, že "tvrzení, že liberalismus je falešná a zhoubná nauka", protože popírá přirozené uspořádání člověka vůči Bohu, otřásá božským původem autority a z toho plynoucí povinností podřídit se jí ze strany svrchovaného lidu, není diskutabilní postoj nějakého nostalgického, ale neomylného Magisteria církve, tedy té nauky, kterou Marcello Pera uznává, že by se o ní nemělo "hlasovat".

Proto mě udivuje, že tak kultivovaná mysl, jakou má prof. Pera sice chválí angažovanost tradicionalistických katolíků "proti odpadu křesťanství, které vede k sebevraždě Západu", ale vyzývá nás, abychom se nepoddávali "planetárním spiknutím Velkých plánů, Nového resetu a Globalistického leviatana", jako by vše, co se děje, bylo výsledkem náhody a shody zájmů, které jsou ve skutečnosti neuspořádané a nesourodé, zatímco právě zastánci tohoto resetu hrdě vzývají program, kterého se dosud s největší svědomitostí drželi, a to ve spolupráci se svými emisary v národních a mezinárodních institucích. Ještě více mě však překvapuje, že si nakonec protiřečí, když poukazuje na ruské spiknutí s cílem dobýt Západ, maskované Putinovými nacionalistickými ideály nebo Kirillovou obhajobou náboženských zásad. Pokud jsou "nepřáteli, kteří nás chtějí zničit a které musíme zničit my", pak to platí, pokud vůbec, především pro liberální a zednářskou elitu odpadlého Západu, ale ne pro katolíka, ať už patří ke kterékoli zemi.

To, že jsou Rusové na stejné straně barikády, z nich nedělá naše spojence, ledaže by bojovali hic et nunc proti stejnému nepříteli, k čemuž právě obhájci "západních hodnot" na opačné straně významně vyzývají, aby proti Moskvě postavili společnou frontu. Proto vzniklo spojenectví mezi PD a pravým středem, které tuto tezi podporuje.

Proto souhlasím s tím, co říká profesor Pera: "To, že konzervativní katolík a Putin bojují proti degradaci Západu, neznamená, že oba mají stejný záměr", i když hrozba ruské invaze na liberální Západ je vše, co se dá dokázat. Dokonce ani obhajoba poníženého Západu liberály a katolíky proniknutými liberalismem "neznamená, že oba mají stejný záměr", protože ti chtějí udržet Krista Krále mimo společenský a politický život, zatímco ti druzí doufají, že budou tolerováni ve svém přesvědčení, pokud uznají stejná práva těm, kteří se tomuto přesvědčení staví na odpor a tvrdě proti němu bojují. Stručně řečeno, pokud zvítězí liberálové, je třeba dělat, co si přejí; pokud zvítězí katolíci, musí ještě přijmout liberalismus v morální a doktrinální oblasti, aby byli přijati, což je v rozporu s jejich vlastními zásadami. Nepochybně jde o zvláštní způsob pojetí demokracie.

Praví katolíci si musí být vědomi, že pravého míru lze dosáhnout pouze tam, kde vládne Kristus a kde jsou světská i duchovní moc podřízeny Kristu, protože tak to chce Bůh a přikazuje povaha věcí. Odmítání uznat Kristovo panství je v rozporu s pravdou a spravedlností a v podstatě je inspirováno Satanem. Proto je liberalismus ze své podstaty teologickým omylem, a to ještě předtím, než se stal omylem politickým, a papežové udělali dobře, že tyto úchylky odsoudili, i když dnes už "stojí vzadu za stádem, nikoli aby pozorovali jeho úchylky a vyhýbali se jim, ale aby ho následovali, kamkoli jde".

Tvrdit, že Kristův pokoj lze získat tam, kde je vykázán ze společnosti, je klam, kterému se příliš dlouho věřilo. Je nyní povinností katolických intelektuálů, a zejména těch, kteří se považují za "konzervativce", aby tento podvod rozpoznali a vrátili prvenství pravdě, a nikoli politickému kalkulu nebo morálnímu kompromisu. Prosme Ducha svatého, consolator optimus, aby v oktávu Letnic osvítil intelekt a roznítil srdce věřících svými Dary, aby se kardinální a teologické ctnosti staly první posádkou dobré správy a předpokladem skutečné duchovní obrody Západu.

Carlo Maria Viganò, arcibiskup

8. června 2022

V oktávu Letnic








Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010