Antiteze feminismu
5. 7. 2018
Provokační a oplzlé slogany, které trousí feministky po ulicích a náměstích již padesát let, jsou spíše než projevem nenávisti k mužům, znakem nenávisti k sobě samým i vůči životu, dobru a pokoji vlastnímu i těch druhých, vůči křesťanství a jeho nepřekonatelným a přímo hmatatelným duchovním hodnotám a krásám.
Kořeny naší individuality jsou hluboké a unikají nám, protože nám nepatří, kultivovali je pro nás jiní bez našeho vědomí. Čtyřleté děvčátko, které jako u vytržení rozvažuje před zrcadlem o své podobě, je již připraveno na toto rozjímání čtyřmi léty svého života a devíti měsíci v lůně, kdy se formovaly nástroje schopné z ní učinit ženu co nejpodobnější všem ostatním, totiž jako otrokyni mužského smýšlení.
Tato slova napsala Elena Giannini Belotti v roce 1973 v úspěšné knize O údělu dívek. Vliv a sociální podmínky formace ženské role v prvních letech života. Nicméně tato dosud žijící spisovatelka, která řídila Montessori Centrum v Římě od jeho založení v roce 1960 s cílem připravovat těhotné matky pro jejich úkol, který se týká všech, ale zvláště žen - účinně vychovávat děti nikoliv podle představ a podoby mužů, nýbrž obnovovat v každém narozeném dítěti možnost rozvinout v něm to, co je mu kongeniální bez ohledu na pohlaví, ke kterému patří.
Ejhle, již zde se objevuje plevel ideologie »gender«, je zde znevažována biologická přirozenost dvou pohlaví, protože všechno prý závisí na kulturním pozorování a společenských předsudcích, které nejsou dány přirozeností a vnitřními zákony.
Zlo, které feministické hnutí způsobilo v uplynulých desetiletích, je nepostižitelné: rozdělení uvnitř rodinného jádra (primární buňky společnosti), mužská nejistota, vyprázdnění postavy otce, obsazení mnoha pracovních míst, často dokonce nevhodných, upuštění od nejvlastnějších úkolů manželky a matky; exponenciální nárůst promiskuity a libertinismu, vraždy dětí při potratech... Ale jako všechny ideje nezdravé, škodlivé a hrozné, protože se stavějí proti zákonům Stvořitele, tedy postavené proti člověku, proti přirozenosti i ony se zhroutí, nevyhnutelně a s hanbou.
6. července si připomínáme sv. Marii Goretti (16.10.1890-6.7.1902). Je to postava absolutně nepřijatelná pro feministky a bude oslavována v Nettunu jako každoročně krásným průvodem ze svatyně zasvěcené Naší Paní delle Grazie a jí samotné, neboť zde odpočívá. Dívka, která raději zvolila smrt, než aby ztratila čistotu, představuje výraznou facku všem ideálům těch, pro které čistota není žádnou hodnotou, ctnost, navíc nadmíru plodná sama o sobě, jak ukázala Marie, která svým svědectvím a svým odpuštěním obrátila svého vlastního vraha.
Santa Maria delle Grazie v Nettuno
Žít v ctnosti čistoty pro dospívající a mladé znamená stát se ženami věrnými Kristu, pokud si zvolí zasvěcený život, a věrnými poslání, ke kterému se zavázaly před Bohem v okamžiku manželského sňatku. Není nic nádhernějšího pro ženu než žít v Boží milosti, což osvědčuje především tím, že dbá o nevinnost a nikoliv o nezřízené hovění sobě samé tím, že se oddává svým vášním.
Jestliže nejdříve po blahořečení Piem XII. (27. dubna 1947) a pak kanonizací tímtéž papežem (24. června 1950) popularita světice a úcta k ní byly nepopiratelné dokonce i pro komunisty, když uvážíme, že Palmiro Togliatti představil Marii Goretti jako vzor pro mladé komunistky, a Enrico Berlinger označil odvahu a houževnatost mladé hrdinky za příklad pro mladé militantní komunistky, s počátkem sedmdesátých let po nástupu feministek vznešená postava začala ztrácet na obrysech, až se vytratila dokonce v církvi z kázání, protože je příliš svázána s tradičním pojetím ženství, povolána k mateřství, k domácí práci, k podmínkám nepřijatelným pro emancipovanou ženu, která je zaměřena k cíli zaujmout zde na zemi nějaké místo pod sluncem.
++++++++++Marie Goretti
Jestliže feministkám, ať už žijí nevázaným životem, nebo jsou "intelektuálně angažované", nepředstavuje nic ona „nešťastná“ Marietta, dcera zemědělských dělníků, analfabet, podvyživená, která musela těžce pracovat celé dny, „vězeň“ křesťanských předsudků; zbylo-li v nich alespoň trochu pokory, nechť si vyslechnou, co napsal ve své duchovní závěti její vrah již před 11 lety, když umíral a pochopil smysl života:
Mám už skoro osmdesát let a stojím blízko poslednímu dni mého života. Když se ohlédnu na svou minulost, poznávám, že jsem na počátku mládí šel po špatné cestě: cestě, která mě dovedla do zkázy. Viděl jsem v tisku a jinde špatné příklady, že většina mládeže jde po této cestě, aniž by o tom uvažovala: ani já jsem se tím nezabýval. Věřící osoby a praktikující katolíky jsem měl kolem sebe, ale nedbal jsme na ně, opojen pevnou silou, která mě sváděla na špatnou cestu. Dopustil jsem se ve dvaceti letech z vášně zločinu, na který dnes vzpomínám jen s hrůzou. Marie Goretti, nyní světice, byla dobrým andělem, kterého Prozřetelnost poslala několik kroků přede mnou. Mám v srdci vryta její slova výtky a odpuštění. Modlila se za mě, přimlouvala se za mě, svého vraha. Následovalo třicet let vězení. Kdybych nebyl mladistvý, byl bych odsouzen k trestu smrti. Přijal jsem rozsudek jako zasloužený a přiznal jsem svou vinu. Marie byla skutečně mým Světlem, mojí Ochránkyní; s její pomocí jsem se polepšil a snažil jsem se žít čestně, když mě společnost přijala mezi své členy. Synové sv. Františka, kapucíni z „delle Marche“ mě přijali se serafínskou láskou jako sluhu, jako bratra. Žiji s nimi od roku 1936. Nyní čekám na okamžik, kdy mi bude dovoleno, abych spatřil Boha, abych objal své drahé, abych objal svého anděla strážce, moji drahou maminku Assuntu. Ti, kteří budou číst tento můj dopis, ať z toho vyvodí dobré naučení, nechť prchají před zlem a konají dobro, vždy, již od dětství. Ať myslí na to, že náboženství a jeho přikázání nejsou něco, co se může zanedbávat, nýbrž je to opravdová posila, jediná bezpečná cesta za všech okolností, i v těch, které jsou v životě nejbolestnější. Pokoj a dobro!
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
