Anticírkev a její antipastýř
Anticírkev je »anti« se vším všudy, svého suverénního antipastýře nevyjímaje. Byli jsme už svědky mnoha protestů proti jednotlivým projevům a krokům Bergogliova antipontifikátu. Ale všechny tyto jednotlivé protesty jakoby skončily v koši nejen bez praktického efektu, ale antipastýř prostě nepokládá skutečnou církev jako takovou za hodnou své odpovědi s výjimkou opakovaných sarkastických a urážlivých poznámek, a ignoruje ji, tak jako ignoruje členy svého vlastního štábu, jejichž jmenování byla jeho velká zmýlená ve prospěch církve .
Od svých předchůdců antipapežů se výrazně odlišuje tím, že vzdoruje nikoliv zákonité hlavě církve, ale samotnému Bohu. Skutečnost, že Bergoglio si je obdivuhodně jist svou věcí, znamená, že se plně spoléhá na svou delegující instanci a zcela nadpřirozenou delegaci pravé církve vůbec nebere v úvahu; počíná si tedy prakticky jako člověk bez víry. Tomuto jeho antikrédu odpovídá drzost, s jakou degradoval Pannu Marie Fatimskou, která se mu v jeho éře suverénního správce milosrdenství jeví jako zcela zbytečná. Dokázal natolik narkotizovat naivní masy zpohodlnělých věřících a kněží, že už se ani nepotřebuje nijak přetvařovat.
Antipapež mobilizuje další a další zasvěcence modernismu a zapojuje je do svých antiprojektů. Čtyři roky jeho antipontifikátu dokládají, že stojí zcela ve službách bezbožeckých agend proticírkevní globalizace a demoralizace. Stejně tak jeho nerozborné islamofilství je motivováno prvenstvím půlměsíce v jeho nelítostném boji proti Kristovu kříži. Bergoglio suverénně splňuje všechny parametry, jaké požaduje proticírkevní mafie od „papeže“ podle svých představ. Stejné základy má jeho luterodulie. Jestliže poslední zbytky věřících prelátů nepřesvědčí ani Bergogliův lstivý atak na encykliku Humanae vitae a nepřiměje ho k rozhodnému a nekompromisnímu NE! bude to znamenat nástup ke zbabělé kapitulaci pravé viditelné církve.
