Fatima 6. část
Prosba o pomoc Krista Krále
Maria se svou královskou důstojností a svým utrpením účastní vykoupení jako spoluoběť. Je spoluvykupitelkou lidského pokolení. Budou tedy k Marii Královně lidé méně nevděční a budou ji méně urážet než jejího božského Syna, Ježíše Krista Krále? Pius XI. vydal svou encykliku Quas primas, ve které pojednává o královské důstojnosti Ježíše Krista, která je stále opomíjena. 14. prosince 1925 měl Pius XI. v tajné konzistoři projev o problémech církve ve světě, ve Francii, v Polsku, v Itálii a především v Mexiku, kde začínalo kruté pronásledování. Papež hovořil o společenství svatých, a tím rovněž uložil „připomínat všem důrazně, aby věnovali pozornost společenství svatých a více prožívali toto drahé a útěchyplné dogma, které je v živé jednotě s mystickým Tělem Ježíše Krista a je nevyčerpatelným pramenem nekonečných pokladů milostí a zásluh, ze kterého Jubilejní rok 1925 tak široce čerpá odpuštění a milost a věřící lid své očištění a posvěcení.“
Je zde jasná souvislost mezi žádostí o smírná svatá přijímání o prvních sobotách a slovy papeže, připomínajícími sílu společenství svatých. Jestliže pronásledovaná církev přijímá ;a praktikuje požadované pobožnosti, může tak výrazně oživovat svou víru.
Církev v Mexiku byla v letech 1925 a 1929 postižena útoky ateismu a komunismu, „bludy rozšířenými z Ruska“. Její synové bojovali a umírali pro víru ve jménu Krista Krále! Smírnými svatými přijímáními, které požadovala Panna Maria, se měli synové církve připravit na své svědectví o víře a také druhý požadavek zasvěcení Ruska, aby se obrátilo, se jevil z celosvětového hlediska jako stále naléhavější. Ve svém listě z 2. února 1926 Paterna sane solicitudo (Starostlivá otcovská péče) obvinil papež revoluční mexickou vládu, že pronásleduje náboženství, které vyznává 95% národa, a že dospěla dokonce k záměru vytvořit mexickou sektu jako národní církev.
Tento stav měl svůj počátek už v mexické ústavě z roku 1917, na jejímž základě byl v roce 1926 vydán hanebný Callesův proticírkevní zákon, na který reagovali „cristeros“ , odhodlaní se zbraní v ruce hájit papeže a křesťanské hodnoty až k mučednictví. Situace byla velmi těžká a všechny výzvy žádající o pomoc narážely na nezájem lhostejného Západu. Nezbytné byly vytrvalé modlitby a pokání.
15. února 1926 se Jezulátko opětovně zjevilo Lucii a žádalo o šíření úcty ke své nejsvětější Matce. Lucie mu vyložila obtíže, s jakými se setkává u své matky představené a svého zpovědníka. Ježíš jí odpověděl: „Je pravda, že představená sama o sobě nezmůže nic, ale s mou milostí může všechno.“
Negativní důsledky nepřijaté Boží žádosti se začínaly projevovat. Ještě v roce 1926 odsoudil Pius XI. ve Francii „Action Française, kterou vedl monarchista Charles Maurras, který ani nebyl katolík, ale bojoval proti liberálnímu laicismu. Pius XI. prosazoval naopak „Katolickou akci“, ale v monarchistické „Action Française“ se angažovalo mnoho horlivých katolíků, takže vznikla z celosvětového hlediska velmi nepříjemná situace, která se šířila na celou církev. Při řešení situace v Mexiku dal Pius XI. na rady apoštolského delegáta Ruizy y Florese a místního arcibiskupa Ibaretta a ve snaze uzavřít s mexickou vládou „modus vivendi“ vyzval bojující „cristeros“, aby složili zbraně. Když však uposlechli, tyran jich velké množství krutě povraždil, takže biskup byl nucen přiznat , že místo „modus vivendi“ (způsob soužití) byl dosažen „modus moriendi“ ( způsob umírání).
Dnes je známo, že mnoho dokumentů týkajících se těchto otázek, není ve Vatikáně k nalezení. V roce 1973 vydal Jean Meyer ve Francii publikace „Cristeros“ a „Apocalypse e Reavolution au Mexique“ (nakl. Gallimard 1974), prozkoumal znovu tyto otázky a vysvětluje, že Pius XI. a vatikánská politika tehdy nechtěli podnikat nic, co bylo proti americké politice: „nic bez Spojených států a nic proti nim“.
Byla již řeč o cílech římské revoluce zničit církev v souladu s plány zednářských pohlavárů. Jejich plán obsahoval zavedení demokratismu, rovnostářství a liberalismu. Zednářský humanismus sledoval cíl vytvořit si světovou nadvládu. V době těchto smrtelných nástrah byla jedinou cestou záchrany cesta Pravdy a Života, tedy lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu. V žádném jiném jménu nebyla záchrana než ve svrchovanosti našeho Pána. Jeho božský zákon musí formovat lidské zákony a všechna autorita musí pocházet od Boha. Proti těmto pravdám však vyrukovalo hlásání demokracie, tzv. lidské důstojnosti a svobody. Podle nich nejvyšší svrchovanost vychází z lidu, který má právo rozhodovat i o Božích zákonech a o lidském životě. Papežský stát, třeba velmi maličký, zajišťoval Kristovu náměstku autonomii a nezávislost na pozemských mocnostech. Vojenské síly však vrhly do církevního státu 20. září 1870 právě během I. vatikánského koncilu, který definoval papežskou neomylnost. Pius IX. tehdy odmítl ustupovat násilí a raději se pokládal za vatikánského vězně. Italský stát se v té době choval jako odbojný syn církve, ale nemohl zabránit tomu, že u věřících dále rostla vážnost církve, která dále rozvíjela svou misijní činnost a šířila křesťanství, což je současně šíření civilizace. Díky této papežské neoblomnosti a obraně katolických principů zůstala Itálie i pod vládou zednářských a antiklerikálních osobností katolickou. Po 60 letech vynuceného odloučení církve od státu podepsal Vatikán v roce 1939 konkordát s Itálií. Církvi zůstal z jeho území jen Vatikán, Castel Gandolfo a několik extrateritoriálních budov, ale katolicismus byl uznán za státní náboženství, vláda hradila kněžské platy, udržovala kostely a zákony o manželství uvedla do souladu s církevní naukou. Byl uzavřen také konkordát s Portugalskem.
Ale pokud jde o Třetí tajemství, přetrvávaly nadále jako dominantní lidské obavy z možných diplomatických důsledků. Právě nevyhlášení a neuskutečnění Mariiných poselství mělo za následek ony negativní jevy, kterých se papež obával.
Boj Pia XI. proti komunismu
Pius XI. znal jako málokdo tragédii, která doléhala na Rusko, kde si hlad a politické masakry vyžádaly miliony obětí. Vyzýval proto katolíky k modlitbě a již v roce 1922 udělil 300 dní odpustků za střelnou modlitbu Spasiteli svět, spas Rusko. Pius XI. také chtěl, aby úmysl modliteb po mši svaté, které zavedl Lev XIII. (tři Zdrávasy, Zdrávas Královno a modlitba s exorcismem) byly obětovány za obrácení Ruska. Učitelský úřad Piua XI. stál pevně, ale vnější vatikánská politika upadala do smutných protikladů, když trvala na dosavadní východní praxi, která sice pomáhala hladovému a souženému Rusku, ale zcela bez podmínek, takže podporovala také samotnou vládu, která toto neštěstí působila. Pius XI. bojoval proti komunistické ideji, ale spoléhal přitom na intenzivní diplomacii. Místo aby provedl požadované zasvěcení Ruska, odsuzoval jen „zvrácené zlo“, s nímž „není možná žádná spolupráce“.
Mírový plán Panny Marie Fatimské
Když si zrekapitulujeme dějiny zjevení, která vrcholila Fatimou, vidíme ve světle událostí, že následovala po sobě s jasnou linií: Rue du Bac v Paříži, La Salette a Lurdy se uskutečnily v předvečer historických událostí týkajících se útoků na církev. Událost ve Fatimě hodnocená ve světle víry byla odpovědí Matky Boží, kterou dala bojující církvi v osobě její hlavy Benedikta XV., který 5. května 1917 vydal oficiální pokyny všem biskupům, aby vzývali Pannu Marii jako „Královnu míru“, tedy prosbou za mír. 8 dní nato se Panna Maria zjevila v Cova da Iria jako duha míru a milosti, by ukázala církvi cesty pravého pokoje. Není třeba zdůrazňovat, že to byla osudová chvíle naší epochy. Mnoho aspektů sociálního života se změnilo právě brzy po tomto datu a poznamenaly i naše dnešní dny. Kdo zná autenticitu fatimského poselství, vidí, jak bylo v onom historickém okamžiku aktuální. Po varováních následovaly přece jasné žádosti o nápravné kroky: Jestliže udělají, co řeknu.... jestliže vyslyší moji žádost, Rusko se obrátí a bude mír - jestliže ne, rozšíří své bludy po světě, nastanou války a pronásledování církve“.
13. května 1928 papež papež autorizoval L´Osservatore Romano, aby psal o Fatimě pozitivně. Rok nato osobně rozdával alumnům v portugalském semináři v Římě obrázky s fatimským zjevením a nápisem : „Panno Maria Fatimská, oroduj za nás“. Přítomen byl portugalský biskup Domingos Frutuoso, který vyslovil svá výhrady vůči Fatimě. Papež se ho zeptal: „Kolik seminaristů jste měl v roce 1917?“ - „18, Vaše Svatosti.“ - „ A dnes?“ - „ 120, Svatosti.“ „Na co čekáte, abyste poděkoval Panně Marii Fatimské?“ Mohl Pius XI. pochybovat o autentičnosti události ve Fatimě, když takto hovořil? Jistě ne. Biskup v Leiria (Fatima) byl vyzván, aby oficiálně uznal zjevení potvrzené velkým slunečním zázrakem jako božskou pečetí. Fatimská událost připomíná výrazně události ze Starého zákona.
V roce 1928 zintenzivnil Pius XI. boj proti komunismu katolickými prostředky a 8. května 1929 znovu potvrdil odsouzení tohoto systému v encyklice Miserentissimus Redemptor . Mimo to založil kolej Russicum pro formaci kněží, kteří se mají věnovat apoštolátu na obrácení Ruska. Následoval tak nové znamení z nebe.
13. června 1929 se Panna Maria zjevila Lucii v kapli kláštera Convento di Tuy ve Španělsku. Podívejme se, co se stalo. Sestra si vyžádala povolení, aby mohla konat každý čtvrtek adoraci od 23 hodiny do půlnoci. „Když jsem zůstala sama, poklekla jsem mezi balustrádami uprostřed kaple a zaujala jsem prostraci. Když jsem byla unavena, zvedla jsem se a pokračovala v modlitbě s rozpřaženými pažemi. Jediným světlem bylo věčné světlo. „Náhle se v kapli rozzářilo nadpřirozené světlo a na oltáři se objevil kříž, jehož světlo pronikalo až ke stropu. V horní části kříže v jasnějším světle bylo vidět muže až do pasu, na hrudi měl světelnou holubici; na kříži bylo přibité tělo jiného muže. Pod pasem jsem viděla velkou hostii, na kterou dopadaly kapky krve, které stékaly po tváři ukřižovaného a z jeho zraněného boku. Kapky krve se z hostie smekaly a padaly do kalicha. Pod pravým ramenem kříže stála Panna Maria Fatimská a v levé ruce držela Neposkvrněné Srdce s plameny, korunované trním. Pod levým ramenem kříže byla velká písmena jako z křišťálové vody a tvořila slova: Milost a Milosrdenství.
Pochopila jsem, že se mi zjevilo tajemství Nejsvětější Trojice, a na těchto paprscích jsem viděla napsáno tajemství, které nesmím sdělit.“ Vznešenost vidění tajemství Nejsvětější Trojice zdůrazňovalo důležitost žádosti, kterou Panna Maria předala Lucii:
„Nadešel okamžik, kdy Bůh žádá, aby Svatý otec ve spojení se všemi biskupy světa provedl zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci, a slibuje, že ho takto zachrání. Je tak velký počet duší, které Boží Spravedlnost odsuzuje pro hříchy spáchané proti mně, že přicházím, abych žádala o dostiučinění: obětuj se a modli se na tento úmysl!“
„Informovala jsem o tom zpovědníka a ten mi nařídil, aby napsala to, co Pán žádá.“ Sestra Lucie potvrdila později americkému historikovi Williamsi Thomasu Walshovi, že její zpovědník poslal její dopis biskupovi v Leira a že brzy nato se dostal do rukou Pia XI. „Neznám přesné datum, kdy Jeho Svatost obdržela dopis, ani jméno osoby, která mu ho předala, Ale vzpomínám si dobře, že můj zpovědník řekl, že Svatý oetc přijal poselství velmi blahosklonně a slíbil, že ho vezme v úvahu“. To stojí v dopise z 2. února 1940, který napsala Lucie Piu XII. ohledně žádosti z 13. června 1929, která zůstala dosud neprovedená: „Ctihodný zpovědník použil několika prostředků, aby dal dopis na vědomí Piu XI“.
Není to jasné znamení, že kdyby byly přijaly Boží požadavky, o kterých mluvíme,, nástrahy, které ohrožovaly mír, mohly být zažehnány? Jak uvidíme, místo křesťanských zásad, podle kterých mají být vedeny národy, byla vzata v úvahu ideologická pýcha, která i Itálii sváděla k násilí a dobyvačnosti. Za povšimnutí stojí také tato prozřetelností shoda, totiž nečekaná a neobvyklá návštěva papežského nuncia Mons. kardinála Bedy, který se účastnil eucharistického kongresu ve Vianě a v červnu navštívil sestru Lucii v Convento di Tuy. Hovořil s ní jen několik dní po popisovaném zjevení. Není jisté, zda žádost, kterou Pán adresoval papeži, nebyla předána při této příležitosti.
Moc křesťanského Ruska
Kdyby se Rusko bylo obrátilo v letech 1929 – 1933, nastala by taková konstelace v Evropě, že druhá světová války by nemohla propuknout. To je důvod, proč Prozřetelnost žádala v té době zasvěcení Ruska. Byla to z historického hlediska nabídka míru, kterou Panna Maria předala 13. června 1929. 19. června 1930 chtěl papež v Římě shromáždit křesťany k slavnostní modlitbě za křesťany pronásledované v Rusku, a právě v tu dobu dostal znamení Boží vůle, která chtěla totéž: obrácení Ruska. Záměr papeže, který znal z blízka tragedii Ruska, i když tam jako delegát nemohl vstoupit osobně, byl zřejmý i z modlitby: „Spasiteli světa, spas Rusko!“
Mezi roky 1929 a 1930 tváří v tvář bludům na všech úsecích a všude ve světě, papež věděl, že musí všude bojovat proti komunismu a usilovat o obrácení Ruska. 15. srpna 1929 založil kolej Russicum pro přípravu kněží, v roce 1930 organizoval na různých místech světa konference o závažnosti ruského pronásledování křesťanů a vyzýval k slavnostním smírným modlitbám jako protiváze k rouhavé a bezbožné ruské propagandě. Komunisté zavřeli stovky kostelů, spálili tisíce ikon, nutili dělníky a žáky, aby znesvěcovali neděle a svátky a podepisovali svůj odpad od víry a od Boha. Organizovali hanebné a rouhavé slavnosti v době křesťanských svátků, při kterých plivali na kříž. Z toho důvodu vyzýval Pius XI. episkopát a všechny věřící, aby se 19. března 1930 spojili v Římě k velké modlitbě. Ale od doby, kdy se v Rusku stabilizovala „normální vláda“, narážela papežova iniciativa na nezájem a odpor i nepřátelství i u některých demokratických vlád.
Allessio Ulisse Floridi TJ napsal v 1. kapitole knihy „Moskva a Vatikán“ (Casa di Matriona, Milán 1976):
„Komentáře k dopisu Pia XI. představují mlčení a lenost civilního světa a zbabělost politiků maskovanou nejrůznějším způsobem. Papežův dopis z 2. února 1930 není vůbec nespravedlivé vměšování do vnitřních záležitostí ruského národa ani podněcování k politické akci. Je to obrana proti nespravedlivému agresorovi, obrana základních a nepopiratelných lidských práv, a to v oblasti, která je duchovní a nadpřirozená a nijak se neliší od dosavadních protestních kroků papeže. Sovětská vláda svým svobodným rozhodnutím vstoupila agresivně do každého domu, do každé rodiny, rozšířila svou vnitřní politiku do té míry, že se stala mezinárodní hrozbou, která narušuje samy základy křesťanského občanského světa. Pro každého člověka, ať už je ministerským předsedou, senátorem nebo placeným propagandistou, to představuje intelektuální sebevraždu, jestliže dnes zavírá oči před tak četnými každodenními skutečnostmi a do omrzení opakuje otřepané fráze o nevměšování do vnitřních záležitostí.“ Mlčet tváří v tvář takovým skutečnostem je morální zbabělost a podlost. Známý anglický historik uznává také význam výzvy Pia XI., který shromáždil v bazilice Svatého Petra 50 000 osob, mezi nimi i nekatolíky. Na tuto akci byli pozváni i všichni diplomaté akreditovaní u Svatého stolce, ale zástupci vlád, které již uznaly vládu SSSR, pozvání nepřijali. Von Bergen obdržel od své vlády pokyn, aby se držel stranou a nevystavoval obchodní zájmy Německa ohrožení. Nicméně, jak připomíná Agurskij, úsilí labouristické vlády o bojkotování papežovy iniciativy selhalo. Veřejné mínění ve světě přece jen na rok a půl zastavilo vlnu protináboženského teroru. Stalin ji obnovil, až když bdělost Západu ochabla.
(pokračování)