Druhý mariánský měsíc v roce
Měsíc září patří mezi měsíce po výtce mariánské. Co do počtu mariánských svátků (v tradičním kalendáři jsou čtyři) mu nemůže konkurovat ani měsíc květen. Reformátoři církevního kalendáře se před padesáti lety v duchu tehdy nastoupené tendence omezovat svátky svatých rozhodli vyloučit z kalendáře svátek Jména Panny Marie. Že to nebyl moudrý zásah, je zřejmé z toho, že v roce 2001 mohli ctitelé Panny Marie opět uvítat návrat této liturgické připomínky alespoň v podobě nezávazné památky. Především město Vídeň na tento svátek nikdy nemůže zapomenout, protože je to od roku 1683 současně den památného vítězství křesťanských vojsk nad muslimskou záplavou, která ohrožovala nejen Vídeň, ale celou Evropu. Kdo ví, jak by se její dějiny byly vyvíjely, kdyby k tomuto vítězství nedošlo.
Ve skutečnosti nikdy nebudeme schopni projevovat dostatečnou vděčnost za ochranu, jakou Matka Boží církvi svého Syna ustavičně poskytuje. Ona velká a památná vítězství nad smrtelnou hrozbou islámu, jak tomu bylo u Lepanta či u Vídně, jsou obzvláště výrazným, ale zdaleka ne jediným příkladem vítězství Ženy oděné sluncem nad neúnavným Nepřítelem, který nepřestává ohrožovat velkou Boží rodinu.
Zrušení oslavy Jména Panny Marie bylo ovšem necitelné, i kdyby se k tomuto dni nepojilo slavné vítězství nad Saracény. Jde přece o jméno, které je pro křesťany po jménu Ježíš nejdražší a nejvíce milované. Svátek Jména Panny Marie je rodinným svátkem církve. Jsou to jmeniny naší nejdražší Matky. Nebyla by to divná rodina, která by se usnesla, že jmeniny své matky zruší a nebude si je už připomínat?
Podobné zásahy do staletých tradic jsou ovšem vítané pro zastánce tzv. „hermeneutiky diskontinuity“; způsobily již mnoho duchovních škod a ztrát a s jejich překonáním budeme mít ještě mnoho práce.
Co vlastně tato slova znamenají? Termín „hermeneutika“ znamenal původně způsob výkladu Bible, později se jeho význam rozšířil na výklad jakéhokoliv pramene. V našem případě se tato „hermeneutika“ má týkat způsobu, jak je možno vykládat učení 2. vatikánského koncilu. Výraz „diskontinuita“ znamená opak kontinuity, tedy nesouvislost, přerušení návaznosti na předchozí stav nebo trend. Je to uměle stanovený odrazový můstek, který má dát zapomenout na to, co bylo, protože nespokojeným by se více líbilo něco, co dosud nebylo. Tím „novým“ bývá často třeba 100 let starý blud, který tak získal příležitost vrátit se zpět nově převlečený, aby odpovídal modernistickým názorům.
Papež Ratzinger poukazoval kriticky na ideologický přístup těch interpretů, kteří posvátnou tisíciletou tradici už nepokládají za závaznou a používají poslední koncil jako záminku pro nový začátek, který nenavazuje na dosavadní souvislý vývoj. Odvolávají se přitom na změny v současném světě a ve smýšlení lidí, pro které mnohé dosavadní tradice a hodnoty již ztratily svou vážnost a význam. Domnívají se, že podobně jako svět se horečně pachtí za všemožnými „inovacemi“ (ačkoliv přitom zanedbává starost o to nejpodstatnější), i církev se potřebuje inovovat a může zahájit výprodej „starých hodnot“.
Podobnou „diskontinuitu“ zažila církev ve velkém již jednou a jejím výsledkem byla tzv. reformace, která tragicky roztrhla západní církev a z katolického lůna vytrhla značnou část jejích dětí. Jak říká Inos Biffi (viz) pod záminkou myšlenky napravit zlořády v církvi vyprovokoval ďábel reformátory nikoliv k tomu, aby změnili své chování, nýbrž k tomu, aby si přizpůsobili pravdy víry a mravů podle svých názorů a potřeb. Reformační náboženská společenství se od té doby se stala trvalými a profesionálními pěstiteli herezí v bezprostředním sousedství katolické církve. Jsou to hereze týkající se samotné podstaty církve a jejího duchovního pokladu. V průběhu času tyto hereze prohlubovaly svou nakažlivou svůdnost a z jejich podhoubí vzešlo další jedovaté býlí, které soustavně infiltrovalo také myšlení mnoha katolických teologů. Když papež Pius IX. ve svém Sylabu pojmenoval toto býlí pravým jménem (viz), měl na mysli nejen obranu neporušenosti pravé víry jako jediné cesty ke spáse, ale sledoval také ochranu lidstva před nebezpečnými ideologiemi, které znamenají pro svět ve skutečnosti smrtelné nebezpečí. Nesetkal se bohužel se zaslouženým pochopením, a teprve tragické události dějin 20. století mu daly plně za pravdu. Jsou to opět sebevědomí katoličtí myslitelé, kteří by chtěli problémy způsobené v osobním i společenském životě jako důsledek systematického přehlížení a odmítání Božího zákona řešit nikoliv návratem k pravdě a řádu, ale další svévolnou deformací pravověrnosti i mravního zákona. Chtěli by hledat poučení především tam, kde ďábel dávno zasel semeno bludu. Dovolávají se Kristových slov, že duch vane, kam chce, ale rozumějí tomu spíše tak, že vane vždy tam, kam chtějí oni.
Duch Svatý nemůže vytvářet království proti sobě rozdělené. Duch Svatý je pramen jednoty. Když ho Ježíš církvi sliboval, prosil vroucně Otce, aby všichni byli jedno, jako je Syn jedno s Otcem.
Duch Svatý dal své církvi všechny potřebné dary a světlo v plné hojnosti takže si je rozhodně nepotřebuje doplňovat z jiných zdrojů, jako by Duch Boží cestou poztrácel něco z toho, co patří jediné Kristově Nevěstě.
Pro panující a rostoucí dokonalý zmatek existuje jediné vysvětlení: jedná se o rafinované úklady našeho úhlavního Nepřítele. Jeho nejúčinnější zbraní jsou jeho mistrné lži. I když jim dává stále novou podobu, v podstatě je to stále totéž, s čím začal u prarodičů v ráji: „Nevěřte Bohu, on vás také podvádí, zařiďte se po svém (po mém)“.
Ústřední list Svatého stolce L‘ Osservatore Romano si dovolí „oslavovat“ 100. výročí úmrtí velkého papeže Pia X. tím, že na poslední stránce ho neomaleně očerňuje právě za to, co podnikl na ochranu pravé víry proti modernistickým rozvratníkům. Jejich činnosti se ani nedotkne, ale to, co svatý papež podnikal proti systematickému šíření bludů, jsou podle něho nepřípustné „policejní“ metody.
Ve vatikánském archivu byly totiž před několika lety dány k dispozici soukromé osobní zápisy a listy papeže Pia X. nazvané „carte della sacra tavola“, a z těchto privátních neúředních materiálů si odpůrci papeže vyhrabávají, co se jim hodí, aby ho představili jako „bič na modernisty“, jak to učinily italské nevěrecké noviny Corriere della Sera, ze kterých si vatikánský deník učinil pramen „vatikánského dění“, což je samo o sobě absurdní.
Jestliže byl Pius X. na něco skutečně bič, tak to ovšem nebyly osoby modernistů, ale sám modernismus pro jeho bludy, které smrtelně ohrožují samu existenci víry a církve. Pokládá-li papežův deník za nezbytné zastávat se bludařů a útočit na zastánce pravdy, pak nám nezbývá než volat s apoštoly na tonoucí bárce: Pane, zachraň nás, hyneme!
„Perspektivy“ z 12. 8. 2014 přesvědčují čtenáře KT, že boj proti modernismu „překreslil náboženskou mapu v našich zemích vznikem církve československé“. Jako malá ukázka učení modernismu a jeho plodů v hlásání a víře této nové „církve“ nechť poslouží několik řádků z „Úvodu do biblické čítanky Nového zákona“, který pro školy měšťanské a střední napsal profesor Alois Spisar a vydala Ústřední rada československé církve roku 1933:
O Pánu Ježíši a jeho životě nemáme spolehlivých zpráv mimokřesťanských. V evangeliích je jeho život obestřen legendami a bájemi, pověstmi a je protkán zázračnými událostmi. Proto někteří badatelé o Ježíšovi vyslovili domněnku, že snad ani nežil... Co z evangelií neobstojí před soudem dějin, je třeba zavrhnout. Nelze však zavrhnout Ježíšovu osobu jen proto, že je obetkán pověstmi. Téměř všechny vynikající osoby starověké jsou obestřeny nespolehlivými báječnými zprávami, tak např. Buddha, Zarathuštra, zakladatelé náboženství...
Synoptikové mají s Janovým evangeliem velmi málo společného obsahu. Co mají společné, to vyprávějí jiným způsobem. Jan považuje Ježíše za vtělenou vyšší nadlidskou bytost, kdežto synoptikové v něm vidí jen od Boha vyvoleného mesiáše.
Církev československá neuznává dějepisné neomylnosti evangelií, nýbrž vidí v nich svědectví o náboženské zkušenosti a víře Ježíše Krista a prvních křesťanů … Věří, že Ježíšova náboženská zkušenost a víra prvních křesťanů probouzí i v nás náboženskou zkušenost a víru. Československá církev ve shodě s biblickou vědou nepokládá evangelia za spisy dějinně spolehlivé... Výklad prvních křesťanů, jak jej podávají evangelia, nemůže být ve všem přijímán i dnes, protože dnes máme jiné názory na svět a na život, než měli lidé za časů Ježíše Krista... (Sic!) Čím více se někdo bláhově ohání tím, co nás s těmito bludaři ještě spojuje, tím více jen vyniká to, co nás s nimi neslučitelně rozděluje.
Vraťme se však tam, kde jsme začali. I proti Nepříteli, který nepřitáhl s vojsky, ale vzal na sebe podobu zhoubné epidemie či podvratné dřevomorky, máme spolehlivou ochranu v Ženě oděné sluncem. Dokud se k ní Evropa utíkala v pokoře a úctě, odrážela spolehlivě značnou přesilu islámu. Od doby, kdy se zapomíná na modlitbu a na Matku Boží, vstupuje islám do jejích měst zcela bez zábran i beze zbraní a buduje si zde a naplňuje své mešity a minarety vedle křesťanských chrámů, které se naopak soustavně vyprazdňují a dávají se dokonce muslimům k dispozici.
V zájmu sebezáchovy musíme všemožně obnovit a šířit úcty k Marii, naší Matce a Ochránkyni. Má-li být tato úcta opravdová, vyžaduje však velké pokání za nevděk a urážky, jakých se jí dostalo v souvislosti s tím, jak vedení církve naložilo s její největší historickou výzvou a pomocí svaté Panny z Fatimy. Pokud ovšem není příliš pozdě!
Viz také: Opakované Lepanto
