17. července 2014
Na skutečnost, že každý rok ubudou katolické církvi tisíce věřících, si už rakouští církevní předáci v posledním půl století zvykli. Stupňující se odliv věřících připisovali zatím především „negativním jevům“, různým druhům skandálů a zaostávajícímu „přizpůsobení“ církve. Nejvlastnější a skutečné příčině, tj. odumírání víry Božího lidu a vnitřní sekularizaci církve se přitom věnovalo pramálo pozornosti. V posledním roce spoléhali na „Bergoglio- efekt“. Ale když se v roce 2013 nijak pozitivně neprojevil a katolickou církev oficiálně opustilo dalších 55 000 věřících, vyvolalo to už velké znepokojení. Počítalo se s tím, že s výměnou papeže došlo i ke změně nálady v církvi, leč nestalo se tak. Nakonec dospělo rakouské církevní vedení k utěšujícímu vysvětlení: negativní události působí „rychleji“ než pozitivní, takže účelový optimismus vyústil v očekávání, že Bergoglio-efekt zabere příští rok.(viz také)
Nepodobá se tělo církve malomocnému, kterému odpadávají od těla odumřelé údy? Trvá to už více než půl století. Kdo se touto smrtelnou chorobou vůbec vážně zabývá?
Pokud si někdo slibuje od Bergoglia hojivý vliv vycházející z jeho přitažlivé síly, je na velkém omylu. Výsledky jeho popularity mohou být i přesně opačné. Tak jak si věřící osvojují novou víru „v jednoho společného ekumenického Boha“, docházejí v jejím světle i k logickému závěru, že je to vlastně zcela jedno, pod kterou „firmou“ se lidé seskupují, a že to dokonce ani nemusí být nějaká firma oficiální a registrovaná, ale stačí docela i firma soukromá. Jen když pak povedou s ostatními bratrský „dialog“. Takové je dědictví předchozích „svatých pontifikátů“.
Co můžeme očekávat od současného? I když se o Františkovu popularitu starají příslušná média se stejnou horlivostí jako třeba o popularitu Obamovu, těžko mohou překrýt přibývající rozpaky a řadu otazníků, které se kolem této postavy stále více kupí. Františkovo kontroverzní jednání a výroky jsou však pochopitelné jen pod zorným úhlem jeho specifického postavení osoby, která slouží dvěma pánům.
Podivné vazby a vztahy kardinála Bergoglia nebyly tajemstvím ani v době jeho dřívějšího působení. Jsou známy např. jeho protiřímské progresivistické postoje, které zastával v argentinské biskupské konferenci. Když v Argentině vřely spory o legalizaci homosexuálních manželství, kardinál Bergoglio otevřeně podporoval jejich zákonné přijetí. Zatímco církev všemožně usilovala, aby homosexuální sňatky neakceptovaly země, ve kterých je přítomna, Bergogliovo stanovisko bylo v této věci nepokrytě revoluční. Zastával v biskupské konferenci postoj zcela opačný k stanovisku Svatého stolce, který všemožně naléhal na argentinskou vládu, aby tento zákon nepřijímala. Zatímco ulicemi táhly masy katolíků protestující proti „ďábelskému dílu“, budoucí papež viděl v postoji Benedikta XVI. „strategický omyl“. Hlásal ve jménu „menšího zla“ pozici „otevřenosti vůči světu“ a „dialogu se společností“. Prosazoval v biskupské konferenci, že církev „nemá nikoho odsuzovat, ale naopak respektovat jeho práva jako každé jiné osoby“.
Do rozporu se svou církví vstupuje její prelát sotva jen tak z vlastního přesvědčení a na vlastní pěst. Troufá si natolik, nakolik si je jistý, že má krytá záda.
Toto „krytí“ se evidentně projevilo i v případě kardinála Bergoglia. Zdálo by se, že kardinál s jeho postoji a jednáním nemá šanci kandidovat na Petrův stolec, ale skutečnost byla opačná. Pomohlo mu právě to, co by mělo být jednoznačnou překážkou. To ovšem vydává velmi nelichotivé svědectví také o současném kardinálském sboru a o Vatikánu vůbec.
O Františkově„dvojí tváři“ svědčí i jeho netradiční insignie. Nejsou projevem jeho chudoby či dokonce pokory, jak se traduje, ale jsou s velkým důmyslem použity tak, aby nejen uspokojily pokud možno katolické věřící, ale aby současně obsahovaly prvky, které zřetelně symbolizují spojení s vnějším podvratným vedením. Slouží k tomu okultní symbolika, vycházející z kabalistické mystiky a numeriky, která nezasvěceným nic neříká, ale pro vyvolené je velmi výmluvná. Tajné mocnosti si totiž velice zakládají na tom, aby tato okultními znamení jejich zasvěcenců potvrzovala jejich příslušnost ostatním, zvláště když dosáhnou svého etapového cíle a proniknou tam, kam byli posláni, aby mohli zahájit dílo „pustošení přímo na svatém místě“.
Tuto příslušnost dal „nový papež“ najevo smluveným symbolickým gestem dříve než cokoliv jiného ihned, jakmile se poprvé vítězně představil celému světu v lodžii baziliky Svatého Petra. V tu chvíli
stačil všem zasvěceným bratřím na celém světě jediný pohled na jeho pravici, aby s velkou satisfakcí konstatovali: obsadili jsme klíčovou pozici našeho protivníka.
Pektorál na hrudi dosavadních papežů představoval podstatný symbol naší spásy – ukřižovaného Božího Syna. Kristus jako Ukřižovaný se však u Bergoglia netěší oblibě. Jeho nekrvavou „náhradu“ si může vykládat katolík jako obraz „dobrého pastýře“, ale zasvěcení v této postavě spatřují s uspokojením zvláštním prvky, které odkazují na egyptského boha Osirise jako symbol panmagie (viz). Podobně je tomu s berlou, kterou Františkovi věnoval kardinál Maradiaga. Představuje Krista, který „přeskočil“ ukřižování, a který je formován tak, že na sobě nese také obraz úhlavního protivníka.
Není to jistě pro věřícího nic povzbuzujícího, jestliže si uvědomí, že je členem církve, jejíž hlava pracuje vlastně pod vedením a patronací Zlého: nikdo jiný totiž masonerii neřídí. Mnohem více zkrušující je ovšem myšlenka: Jak se v takové společnosti cítí skutečná mystická Hlava církve, Ježíš Kristus?
S Františkovým hlásáním se to má podobně jako s jeho insigniemi. Věřícím se může zdát, že slyší od něho něco jako „novou neobvyklou formulaci“ katolického učení, ale „zasvěcení“ s uspokojením konstatují, že je to učení, které rafinovaně připravuje půdu pro jejich novou sekularizovanou „víru“. Ve svých každodenních „perlách“ pracuje Bergoglio vytrvale se „vstupním momentem překvapení“, který má navodit u posluchačů nejistotu o tom, o čem byli dosud přesvědčeni, aby kazatel vstoupil do role charismatického proroka, který po dlouhé době, ne-li vůbec poprvé v dějinách, přivádí katolickou víru na pravou míru. Mnoho posluchačů na to zírá s překvapením, a jsou jakoby očarováni, asi jako davy ze známé Andersenovy pohádky. Svou věrohodnost a spolehlivost však sám kazatel podkopává svými dvojznačnými i protichůdnými výroky, ke kterým dochází právě v důsledku jeho „obojživelnosti“.
Pokud se někomu např. Františkova velká exhortace jeví nějak špatně srozumitelná, je to právě důsledek jeho dvojakosti. Klasickým příkladem budiž 182. odstavec z Bergogliovy exhortace Evangelii Gaudium, kde autor píše:
Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto, aby připravilo duše na nebe. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože On stvořil všechno a hojně nám to „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6, 17), aby to mohli užívat všichni. Z toho plyne, že křesťanská konverze vyžaduje přehodnocení „zvláště všeho, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha.“
Celý text je přímo snůškou diskvalifikujících „evangelizačních“ faux pas. Začíná obvyklým ohromujícím bergogliovským šokem: Již nelze tvrdit, že... neboli všechno je jinak, a já vám řeknu, jak to vlastně je. Každého soudného čtenáře však napadne otázka: Ale kde se vlastně tvrdilo, že se náboženství musí omezit na nějaké sektory? Co to vůbec znamená? Jestliže se jedná o oficiální věroučný text, měla by jeho terminologie přesně a jednoznačně odpovídat tomuto jeho charakteru.
Ale papežovo „úsilí o sociální nápravu“ zde sahá k svéráznému tvrzení: Hlavním posláním náboženství podle něho již není příprava pro život věčný, vede nás také k tomu, že si máme radostně užívat již zde na zemi. Jako důkazu se dovolává 1. listu apoštola Pavla Timoteovi. Tento list byl ovšem napsán před dvěma tisíci lety, není to tedy žádný překvapující objev, který se náhle vynořil, nebo který jsme po celou tu dobu zanedbávali. Překvapující je jen Bergogliova aplikace, protože apoštol Pavel v uvedeném citátu ve skutečnosti vůbec nemluví o Boží vůli, abychom si užívali radostí na této zemi, ale vyzývá bohaté, aby nedůvěřovali v majetek, ale v Boha, protože on nám všechno potřebné v hojnosti poskytuje, a aby mysleli především právě na onen svůj poklad v nebi. Co je tedy třeba nadále tvrdit? Že zůstává v platnosti Pánovo učení o jiném pravém místě radosti, jak to stojí v např. v podobenství o bohatci a Lazarovi a také na mnoha dalších místech, neboť je to ústřední téma Kristova poselství. Poučení, které si může čtenář z odstavce 182. odnést, je tedy zcela jiné: že v tomto úryvku papežovy exhortace nemůžeme důvěřovat ani jednomu slovu. Tak bychom mohli Bergogliovu zbožňovanou exhortaci rozbírat odstavec za odstavcem. Problém je v tom, že tato „evangelizace“ je poznamenána účelovou deformací v duchu cizí ideologie.
Není divu, že Vatikán k tak rozporuplnému Bergogliovu textu pocítil potřebu svolat zvláštní shromáždění, jak si s ním poradit, a přizval si k tomu dokonce Světovou banku. Toto Satanovo hnízdo superzlodějů je jistě tím nejpovolanějším rádcem v boji proti světové chudobě.
Je však posláním církve vymýšlet ekonomické modely, které by zajistily pro všechny sociální spravedlnost? I kdyby takový model teoreticky existoval, jeho uskutečnění a fungování je podmíněno především morálním charakterem, odpovědností a opravdovou solidaritou všech lidí, jinými slovy věrným zachováváním Božích přikázání, podle kterých všichni s naprostou samozřejmostí dávají Bohu, co je Božího, a císařovi, co je císařovo. Izraelité v Knize soudců těžce naříkají nad svým osudem, nikoliv však proto, že trpí nespravedlností a bídou, ale protože se dopouštěli toho, co je zlé z Hospodinových očích o on na ně poslal jejich nepřátele. Problém je úplně někde jinde, nikoliv v nějaké nezasloužené bídě, ale v jejich hříšném životě. Nezbytné bylo především jejich obrácení. Stěžejním problémem současného světa není sociální nerovnost, ale nadvláda mocností, které si počínají, jako by Boha nebylo, a proto si samy hrají na boha. Lví podíl má na tom sama církev, která na své skutečné poslání z pohodlnosti rezignovala, přizpůsobila se světu a svým hlásáním „svobody vyznání“ a „svobody svědomí“ přispěla vydatně k ignorování Božího řádu, jehož měla být hlasatelem a strážcem. Stala solí, která se zkazila a nehodí se k ničemu, než aby byla pošlapána.
Takže se není co divit, jestliže se nezadržitelně rýsují dramatická řešení včetně velkého tříbení duchů v podobě závažného schizmatu, při kterém dojde na Petrova slova: Více se sluší poslouchat Boha než lidi. Pro mnohé věřící to bude tvrdý oříšek, zvláště pokud jim díky zbloudilé a optimistické „evangelizaci“ scházejí jak potřebné náboženské znalosti a pevné přesvědčení, tak také připravenost a ochota k modlitbě a nezbytné oběti.
A bude to jako v době před potopou, lidé jedli, pili, ženili se a vdávali a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila...
