10. října 2013
Zvláštní komentář, který byl věnován měsíci říjnu, zdaleka nevyčerpává jeho bohatství. Dominantou je pochopitelně poklad svatého růžence, tento geniální dar, který Matka Boží dala svým dětem.
Svatý papež Pius V. jako první papež vyzvedl růženec, a také zakusil jeho moc. V onom století ohrožovalo církev dvojí smrtelné nebezpečí: islámská invaze a invaze protestantismu. Vítězství Matky Boží u Lepanta v říjnu 1571 symbolizovalo také vítězství církve nad protestantskou herezí.
Kdyby mělo luteránství představovat nějaký pokrok pro Boží království, Duch Svatý by zajisté nemobilizoval všechny síly k vítězství pravé víry a zbožnosti.
Dokladem jeho vítězství byl nápadný rozkvět, který je příznačný pro vývoj církve a svatosti v období po tridentském koncilu, jehož hlavním cílem bylo překonat těžkou krizi, jaké byla církev vystavena v důsledku protestantské reformace. Jen v samotné druhé polovině 16. století zazářilo na nebi církve více než 25 nových světců.
Památky některých z nich se sešly právě v měsíci říjnu. Všichni se vyznamenali svým neobyčejným úsilím o obnovu církve, pravé víry, hluboké zbožnosti a především neobyčejnou misijní horlivostí. Je to výrazné a přesvědčující dílo Ducha Svatého, po jakém se nyní po II. vatikánském koncilu marně rozhlížíme. I současný církevní kalendář je pokud jde o světce pročesán, a to především díky recidivě protestantismu, podporované falešným ekumenismem.
Ďábel ke svému působení proti Bohu a proti nesmrtelným duším využívá média daleko důsledněji, než to dokážou Boží služebníci. Využívá současně jedné mediální „finty“, zavádí nová slova a stará opatřuje zvláštním psychologickým nábojem ke svému prospěchu. Pro zavraždění nenarozeného dítěte vynalezl snesitelnější „paliativní“ termín „umělé přerušení těhotenství“. Pro sebevraždu docela libozvučný tajemný pojem „euthanasie“ neboli „dobrý způsob smrti“. Nelibě znějící termíny blud a rozkol zastřel účinně převlekem zvaným ekumenismus.
Naopak pokud mu není něco po chutí, označí to termínem s nádechem, který má navodit dojem, že se jedná o něco nežádoucího. Mezi takové pro něho krajně nepříjemné jevy patří samozřejmě každé obrácení nevěřícího ke Kristu. Proto vnukl lidem, aby se v takovém případě nemluvilo o konverzi nebo obrácení, ale o „proselytismu“, což má podle jeho pojetí a jeho interpretace navodit představu něčeho tak nežádoucího, jako přijetí nové víry vynucené násilím.
Termín „proselyté“ se objevuje v Novém zákoně dvakrát. Poprvé ho vyslovil Pán Ježíš v rámci své památné řeči s osmerým „Běda vám zákoníci a farizeové...“ Hned v druhém z nich zaznělo: Běda vám, farizeové a zákoníci, pokrytci,obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho proselytu, a když ho získáte, děláte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. (Mt 23, 15). Podruhé je nacházíme ve Skutcích apoštolů v líčení prvních Letnic: ve výčtu užaslých posluchačů se objevují také ti, kteří připutovali z Říma, židé i proselyté (Sk 2, 11). Za „proselyty“ označovali Židé rodilé pohany, kteří přistoupili k židům a přijali obřízku, ačkoliv nebyli židovského původu.
Proselyté jako takoví existovali tedy už v době před Kristem, ale v té době ještě vůbec nebylo obyčejem označovat něco dnes velmi rozšířenými termíny, které mají společnou koncovku – ismus. „Proselytismus“ se svým negativním obsahem vystoupil na scénu mnohem později. Přišly s ním náboženské skupiny, které se cítily poškozovány a ohrožovány tím, že někteří jejich členové je opouštějí a přecházejí k jiné skupině, kterou „poškozená“ skupina obvinila ze záměrné „záškodnické“ činnosti označené pejorativně jako „proselytismus“.
Ačkoliv takovéto „přestupování“ a „přetahování“ věřících bujelo nejvíce v době reformace, zvláště v souvislosti s protestantskou zásadou „cuius regio, eius religio“, o „proselytismu se zde nikde nedočteme. Kdo s tímto termínem v jeho odiózní podobě vystoupil s určitostí, byl moskevký patriarcha Alexej II., který ho použil opakovaně ve svých útocích na katolickou církev. Přímo masového rozšíření se tomuto pojmu dostalo především v islámských zemích, kde má dvojí podobu a dvojí směr: na jedné straně souvisí s přísným a obecně těžce stíhaným „odpadem od islámu“ k jinému náboženství, především křesťanství, jednak se o něm mluví v souvislosti s případy násilné islamizace křesťanských menšin v islámských zemích.
Tyto příklady „proselytismu“ však nemají pražádnou souvislost s oním spásonosným působením, které po výzvě Ježíše Krista: „Jděte do celého světa a získejte mi za učedníky všechny národy“ zahájili svatí apoštolové a učedníci o výše zmíněných prvních Letnicích a které musí nutně pokračovat až do jeho druhého příchodu, protože Pánův příkaz dosud zdaleka nebyl naplněn a uskutečněn.
Prožíváme období, ve kterém byla Satanu poskytnuta lhůta k jeho obzvláštnímu působení. Šíření Božího království se dosud nikdy nesetkávalo s tak velikými překážkami a protivenstvími, jak právě nyní. To ale nic nemění na naší povinnosti jít do celého světa a získávat Pánu všechny národy. Právě v této tak kritické době, kdy dokonce tradičně katolické země se stávají misijním územím, je potřebné tento cílevědomý apoštolát zdůrazňovat jako prvořadý úkol, který je nutno plnit i za cenu největších obětí. Ale jaká je skutečnost? Místo všeobecné mobilizace k neúnavné misijní činnosti jakoby byla vyhlášena úplná kapitulace a demobilizace.
Ideologickým základem změny základního paradigmatu se stala nová nauka o církvi, která staví na hlavu to, co hlásal Ježíš Kristus, zakladatel a Hlava církve, a co o ní učili jeho apoštolové, jejich nástupci a svatí církevní Otcové. V čí hlavě se zrodil nápad, že Kristova církev je jakousi „podsložkou“ univerzální, všechny zahrnující církve, že všichni lidé jsou vlastně „křesťany“ a mají cestu do nebe otevřenou?
S tímo vynálezem nepřišel ani anděl z nebe ani nějaký učitel, který svatostí, moudrostí a osvíceností překonal svatého Tomáše Avinského, ale mravně zkažený a zvrácený jezuita, který si přímo během koncilu chodil po večerech pro inspirace ke své milence. Karlu Rahnerovi stojí po boku jiný jezuita Theillhard de Chardin, který ve své „filozofii“ smíchal umně všechno moderní bludařství a oděl do fantastického hávu materialistického evolučního panteismu. Na těchto dvou bludařích koncil uklouzl a založil svou scestnou nauku, kterou pak uvítali i Boží nepřátelé.
Dlouho panoval názor, že současné zmatení teologie, morálky a liturgie a všech základních pojmů je plodem mylné interpretace výsledků koncilu. Ale ve chvíli, kdy z úst dalšího jezuity papeže Františka slyšíme požadavky, že celá tato bludná teologie musí být konečně prosazena a praktikována, je konec všem pochybnostem a marným nadějím.
Jen si představme, co by si počali oni světci, velikáni, misionáři a mučedníci XVI. a XVII. století, kdyby papež jejich apoštolskou horlivost označil za zcela nežádoucí „proselytismus? Co by vlastně měli dělat? Jestliže je dnes uctíváme, vyslovujeme tím sami nad sebou neúprosný soud.
Každý, kdo chce vymáhat přijetí II. vatikánského, po výtce „pastoračního“ koncilu, proto, že to byl řádně svolaný koncil, musí nejdříve uznat nekompromisní, nespornou a závaznou nauku předchozích koncilů, které byly výslovně „dogmatické“ a jejich jednoznačné definice nepřipouštějí žádnou interpretační pochybnost. Pokud se nejnovější „pastorační“ koncil v něčem neshoduje s předchozími a neshoduje se s nimi především v základní otázce pojetí a definici církve, nemůže ani při nejlepší vůli obviňovat z omylu předchozí dogmatické koncily, ale musí veřejně přiznat, že poslední koncil se dostal do rozporu s naukou apoštolů, církevní Otců a ortodoxních církevních koncilů. II. vatikánský koncil se navíc pochybil nejen po stránce dogmatické, ale i pastorační, protože půl století této „pastorační praxe“ přivedlo církev po všech stránkách do nejžalostnějšího stavu. Čím déle v něm bude setrvávat, tím těžší a nenapravitelnější budou škody způsobené především nesmrtelným duším.
Místo aby hlásali Krista, konají papežové „bratrské“ návštěvy v synagogách a mešitách a utvrzují jinověrce ve jejich odmítání jediného Spasitele Ježíše Krista. Tyto kontakty nejsou ve skutečnosti ani církvi nijak ku prospěchu, jak je zřejmé z rostoucího pronásledování křesťanů a nepřátelství, jaké musí zakoušet i v současném zpohanštělém civilizovaném světě. Není to tragický omyl, když Matka Tereza zcela pomýlená falešným ekumenismem zůstala tolika ubohým hinduistům dlužna tak potřebnou svátost křtu a raději je upevňovala v jejich pohanství?
Božskému Spasiteli nezbývá, než aby se sám ujal misijní činnosti a skutečně už více než 15 let se zjevuje ve snách muslimům a zve je k sobě, a oni jdou za ním i za cenu velkého rizika, jaký to pro ně představuje. Tito od něho osobně pozvaní tvoří prokazatelně 20 – 30 % konvertitů. Je to skutečnost, kterou již nelze ignorovat.
Když někdo něco spravuje, požaduje se od něho, aby na něho bylo spolehnutí. To platí v nejvyšší míře o tom, kdo spravuje celou církev. Bohužel slyšíme z jeho úst stále více takových výroků, na které opravdu není spolehnutí a které nás upevňuji ve stále vážnějších obavách, že s ním nejsme stejné víry (viz). To je na pováženou mnohem více, než skutečnost, že byl také v církvi papež, který měl syny a vnuky.
Naše zraky se v této vážné době musí obrátit opět tak, kam se obracel zrak celé církve před 450 lety: K vítězné Ochránkyni křesťanů která se nevzdává svých dětí, ani když ji tak těžce zarmucují a neplní její vůli. Slíbila nám záchranu v Amsterodamu, jakmile jí přiznáme právoplatný titul Pomocnice, Prostřednice a Spoluvykupitelky. Ale když jí tento titul odmítal i papež, který měl heslo Totus tuus, jaké máme vyhlídky za současné situace? Modleme se, modleme se, modleme se. Čiňme pokání a mějme důvěru! Čím beznadějnější je situace, tím větší bude zázrak, kterým Panna Maria, Pomocnice, Prostřednice a Spoluvykupitelka oslaví Nejsvětější Trojici!
-lš-
