Život katolíků v Bosně je ohrožen
V zemích, které vznikly na teritoriu bývalé Jugoslávie, je komunismus stále ještě živý. Dokládá to kampaň proti kardinálu Vinko Puljičovi po mši svaté, kterou celebroval za oběti partyzánských masakrů v tzv. Křížové cestě chorvatského lidu v květnu 1945 mezi lokalitami Celje a Maribor, kde byly povražděny tisíce Chorvatů na útěku a další hnáni v tvrdém pochodu do internace.
Tato připomínka se koná každoročně v Bleiburgu a vrcholí mší svatou, kterou slaví chorvatský biskup. S ohledem na koronavirus byla připomínka letos rozdělena na tři místa: Bleiburg, Záhřeb a Sarajevo a celebrantem byl kardinál Puljič.
Oznámení mše v Bosně vyvolalo ostré polemiky a kardinál Puljič byl obviněn, že chce rehabilitovat pronacistický režim, který podporovaly státy Osy během druhé světové války. Polemiky byly tak prudké, že přiměly kardinála k tvrzení, že pokládá život katolíků v Bosně za ohrožený. Inspirátory kampaně byli dva vládní činitelé Bosny a Hercegoviny, Komšič a Džaferovič. V průběhu protikatolické manifestace v Sarajevu, které se údajně účastnilo na pět tisíc osob, zazněly výslovné hrozby smrtí a těžké urážky arcibiskupa.
Není to překvapující, že v Chorvatsku a dalších zemích bývalé Jugoslávie ospravedlňuje levice partyzánské zločiny titovců a hodnotí modlitbu za oběti jako rehabilitaci ustašovského režimu. Jedná se o stejné politické síly, které označovaly kardinála Stepinace za filonacistu a ještě dnes hovoří o „osvobození Terstu“ partyzány v květnu 1945 a tvrdí, že pogromy proti italské a německé menšině, při kterých bylo v krátké době zmasakrováno 51 000 německých občanů, kteří žili v Chorvatsku ve Vojvodině, bylo oprávněné, protože se přikláněli k fašismu.
Co se ve skutečnosti stalo během tzv. Křížové cesty Chorvatů v květnu 1945? Již koncem roku 1944 a počátkem roku 1945 se město Záhřeb stalo útočištěm pro mnoho utečenců z území obsazených partyzány, kteří vraždili, koho potkali. To vyvolalo velkou paniku a dlouhé kolony vojáků, civilistů, především žen, dětí a starců zamířilo do Slovinska směrem k Rakousku, kde byla již britská armáda. Ta odzbrojila vojáky a pak ti i civilní obyvatelé byli vydáni na pospas titovským partyzánům, kde je čekalo otroctví, mučení a smrt.
Titovci masakrovali utečence již během jejich útěku, v Macelji bylo usmrceno 13 000 osob. Do dolů Huda Jama nedaleko Celje byly vhozeny mrtvoly 2000 Chorvatů, 700 Slovinců a 300 Němců. Jak potvrdil v rozhovoru partyzán Vlado Daprevič, během tří dnů bylo v Mariboru zastřeleno na 30 tisíc ustašovců. V koncentračním táboře Tharje bylo v červnu 1945 usmrceno 5000 osob, jak vojáků tak civilistů chorvatské, slovinské a německé národnosti. V Teznu padlo za oběť 15-20 tisíc osob.
Jako dosvědčují srbští partyzáni Simo Dubajič a Kočevši Rog, bylo zlikvidováno také 30 000 válečných zajatců. Každou noc vyváželi z koncentračních táborů v Lublani, Jesenici a Šentvidu 5-6 vagonů mrtvých těl. Byli postříleni samopaly a ti, kteří přežili, byli usmrceni výbušninami, aby nikdo nepřežil. Dubajič se dal za své zločiny na pokání a před svou smrtí se veřejně vyznal ve slovinské televizi. Také na rovině Bleiburg zůstalo několik tisíc mrtvých.
Výzkum v roce 1991 odhalil na 600 společných hrobů a jeskyní ve Slovinsku, stovky v Bosně a Hercegovině. Nejznámější je Jazovka blízko Záhřebu, kde bylo zabito a do propasti vhozeno 450 osob z řad vojenských, zdravotního personálu a sester z nemocnic Sveti Duh a charity v Záhřebu.
Jak uvádí P. Ante Bakovič ve své knize Chorvatské martyrologium XX. století, v období 1945-50 bylo usmrceno 660 katolických kněží: 53 jich zemřelo na následky bombardování, min, granátů, útoků na vlaky a autobusy, 19 jich bylo usmrceno bez procesu, 338 bestiálně mučeno, 80 odsouzeno polními soudy, 72 zemřelo na následky mučení, hladu a násilí od mladých komunistů ve vězeních a táborech, 7 usmrceno neznámým způsobem.
Jen nepatrná část z nich patřila k ustašovcům, nejednalo se, jak tvrdí levicoví Srbové, o personál tábora v Jasenovaci, kde zahynuly tisíce Židů, Srbů a Romů. Oběti, které zahynuly v květnu 1945, byli převážně civilisté nebo obyčejní vojáci či důstojníci, kteří se ničím neprovinili. Modlitba za zemřelé Bleiburgu nepředstavuje žádnou rehabilitaci ustašovského režimu, naopak, ten byl katolickou církvi silně kritizován, jak to dokládá kázání kardinála Josipa Bozaniče, arcibiskupa v Záhřebu, když mluvil o třech velkých zlech, která zatížila dvacáté století: fašismu, nacismu a komunismu. Modlitba za deseti tisíce obětí, které tragicky zemřely, často ve velmi mladém věku, nemůže tedy být pokládána za žádný zločin.
Ve své homilii 16. května kardinál Puljič především citoval slova Jana Pavla II., která pronesl při své návštěvě v Sarajevu 1994: »Osud míru závisí především na solidaritě srdcí po tolikeré krvi a nenávisti a vyžaduje především odpuštění«. Kardinál dále pokračoval, že každá lidská kultura, křesťanská či pohanská, chovala vždy zvláštní úctu k mrtvým a jejich hrobům. »Nemůžeme zapomínat na naše mrtvé, z nichž mnozí přišli o život v tak obtížných situacích, byli týráni a zemřeli v nelidských podmínkách. Kdo tuto úctu nezachovává, jaké hodnoty v sobě nosí? Bojím se, že žijeme ve společnosti lidí, pro které nic není posvátné a kteří jsou schopni pošlapat vše, co druzí pokládají za svaté«.
Po vzpomínce na všechny oběti všech válek, které zkrvavily Balkán ve XX. století, lidi všech ras, náboženství a národností, kardinál Puljič zdůraznil, že není možno uskutečnit proces míru a smíření, jestliže se takový proces se nezakládá na pravdě. Jen přijetí pravdy, ať je jakkoliv hořká, vytváří prostor pro klima důvěry mezi lidmi: »Kdo nechce přijmout pravdu, schvaluje zlo, a tím způsobem podporuje negativní klima mezi lidmi. Není strůjcem míru, kdo podporuje zlo. Žádný zločin není možno omlouvat a kdo se od něho neodlučuje, je za zločin odpovědný«.
Kardinálova slova nepřijal člen vlády Bosny a Hercegoviny Žilko Komšič, který po mši v katedrále triumfálně prohlásil, že »nepřátelé tohoto města nezvítězili«. Jeho „nepřáteli“ jsou evidentně chorvatští katolíci; jsou tedy obavy, že to, co se stalo v těchto dnech, ještě více zhoršilo křehké základy, na nichž v Bosně a Hercegovině spočívá soužití různých etnik.
Josip Horvatiček, La Nuova Bussola Quotidiana
