Záludná ekleziologie
Kristus udělil Petrovi a římským papežům, jeho nástupcům nikoliv čestný primát, ale jurisdikci: moc vládní a soudní, vyučovat a spravovat církev přiměřenými výroky. To je obsah nauky de fide I. Vatikánského koncilu (DB 1823). Petr je skála, na které Kristus zbudoval svou církev: Ty jsi Petr a na té skále vzdělám svou církev (Mt 16, 18-19).
Ježíš představuje svou církev obrazem domu, království a stáda a klade ji do základů Petra, klíčníka a pastýře. Petr ihned po nanebevstoupení Krista jedná jako nejvyšší Hlava církve. Povstane ve Večeřadle a navrhuje nahradit Jidáše ve sboru apoštolů; jako první vystupuje s kázáním o Letnicích; přijímá první pohany do lůna církve v domě Korneliově; vyšetřuje a trestá manžele, kteří se provinili lží; první se ujímá slova na Jeruzalémském koncilu. 1. vatikánský koncil (DB 1831) definoval slavnostně nauku o primátu papeže, který má nad Kristovým stádem jurisdikci plné nadvlády všeobecné, bezprostřední a řádné, týkající se víry, mravů a potřebné kázně [3].
Biskupská kolegialita je přinejmenším rozředěním této dogmatické definice. Episkopát není nadřazen papeži ani mu není v moci rovný. Bludy konciliarismu a galikanismu, které učí, že nadřazenost koncilu pochází přímo od Boha, a nikoli skrze papeže, byly I. Vatikánským koncilem odsouzeny (srov. DB 1322 a 1589). Církev je založena na Petrovi jako na skále a základní primát papeže jako nástupce Petrova je podstatný; i když je episkopát institucí božskou, zůstává podřízen papeži. Všechna moc přechází od Boha na papeže a skrze něho na podřízené biskupy [4]. Dilema je vyřešeno věrností k tradiční nauce o nadvládě papeže, které biskupové podléhají, i když jsou sjednoceni na celosvětovém koncilu.
Krystalicky jasná slova jsou z textu dona Curzia Nitoglii. Jejich potvrzení a prohloubení je možno najít v těchto pramenech:
1. Nástrahy kolegiality. Dvě eklesiologie [qui];
Upevnění synodality a konciliarismu? Rada C9 a decentralizace církve [qui];
Konciliarita a synodalita. Jak se mění církev? [qui];
2. Neuvážené a lehkomyslné případy rozvoje kolegiality, na které poukázal kardinál Müller:
delegovat některá nauková a disciplinární rozhodnutí na biskupské konference je absolutně protikatolické - biskupské konference, i když mají autoritu v některých otázkách, nepředstavují pobočku Magistéria bez papeže a bez společenství se všemi biskupy.
Církev není sdružení národních církví, jejichž předsedové delegují své lídry na všeobecné úrovni;
Problém je navíc v tom, že tuto otázku (odjakživa delikátní a palčivou), provokovalo s nevídaně zcestným záměrem již Evangelii gaudium:
Není ještě dostatečně vysvětlen statut biskupských konferencí, který by jim přidělil také autentickou doktrinální autoritu. Přílišná centralizace, i když je nápomocná, komplikuje život církve a její misijní dynamiku.
Co se za vším tímto podvodným bergogliovským magistériem skrývá, můžeme si ozřejmit na konkrétním problému, jak „odůvodnit“, že rozvedení, kteří se klidně zabydleli v cizoložství, si mohou dovolit svatokrádežní přijímání Nejsvětějšího Těla Páně. Vysvětluje nám to předseda polské biskupské konference arcibiskup Stalisław Gądecki, který nám odhaluje, co se odehrávalo v Polsku za zavřenými dveřmi:
»Svatý Otec prohlásil, že obecné zákony (Boží přikázání) jsou příliš obtížné, než aby je bylo možno aplikovat v každé zemi, a proto mluvil o „decentralizaci“. Z toho důvodu by prý biskupské konference měly mít možnost, aby podle své iniciativy nejen interpretovaly papežské encykliky, ale také na základě pozorování vlastní kulturní situace po svém se směle vyslovili k některým specifickým tématům. V apoštolské exhortaci Amoris Laetitia papež napsal, že ne všechny diskuze naukové, mravní a pastorační musí být řešeny zásahem magistéria. ... v každé oblasti si (biskupové) mohou hledat řešení více inkulturované, pozorné k tradicím a místním „výzvám“. Neboť kultury se mezi sebou velmi liší a každý generální princip (Boží přikázání?) musí být více inkulturován, zda je možno jej zachovávat a aplikovat«. Tato pasáž je pramenem velkého zmatku.
Kardinál Arinze, tehdejší prefekt Kongregace pro posvátný kult, prohlásil, že místní církve nejsou oprávněny vyučovat jiným věcem, než jakým vyučuje Řím, protože tím by rušily jednotu církve. Desatero Božích přikázání není obsahem národních hranic. Také znalci církevního práva vyslovili k takové praxi výhrady, protože se tak ohrožuje jednoznačnost svátostí(pouze jednoznačnost, a nikoliv především platnost?).
Ohnisko problému jednak přisuzuje jurisdiční moc těm, kteří mají jen funkci poradní, ale především zakládá svou autoritu bezprostředně na obecném principu moci, která je zde na stejné rovině jako moc papeže. Z církve se má stát těleso s mnoha centry moci, jak na úrovni národní, tak provinciální a místní. Výsledkem je uvolnění pouta jednoty se značnou růzností v závažných bodech. Je to těžký atentát na univerzalitu církve. (Ve skutečnosti je to zcela nepokrytá a markantní aplikace principů modernismu do všech důsledků).
Demaskování falešné aplikace kolegiality prezentuje studie 45 odborníků k Amoris Laetitia (viz Kritika AL). Studie správně poukazuje na fakt, že kořeny celého zmatku sahají až ke koncilu, který pod maskou aggiornamenta a ducha koncilu maskuje různé nebezpečné novoty. Různé trhliny zdánlivě neškodné a prezentované v přijatelném kontextu, vystupují později v praxi jako zhoubné propasti, ve kterých tonou nesmrtelné duše. Jestliže se nevrátíme až ke skutečným původním příčinám, zůstane náprava pravdy neuskutečnitelná.
Dokud se nerozuzlí ono zvrácené koncilní dědictví, naše úsilí o obnovu pravdy a autentického věčného Magistéria, zůstane toto Magistérium něco jako zlatá žíla pro toho, kdo ji najde, nebo jako krasová jeskyně, která se vynoří na konci této temné noci, ale nebude mít vliv na současnou deformovanou a deformující realitu. Myšlenka na možnou slavnostní kanonickou korekturu je sporná, protože riskuje, zda by vůbec dosáhla žádaných výsledků. Takže jsme odkázáni na zásah nějakých faktorů, momentálně těžko představitelných.
Chiesa e post concilio, Maria Guarini (kráceno)
