Z protestantského pastora katolíkem
Luis Miguel Boullón podává svědectví, jak se stal katolíkem. Opustila ho rodina a přátelé. Díky vstřícnosti katolického kněze našel cestu ke Kristu a jeho církvi.
Ďábel je protestant
Jednou jsem poslal své chlapce, aby vedli dialog s hochy z katolické farnosti. Chtěl jsem využít toho, že katoličtí hoši byli velmi málo vzdělaní ve své víře. Za jejich zády jsme si o nich říkali: chodí na faru, aby se pobavili, rozdávali něco chudým, dělali nějaké praktické věci, ale z nauky a Písma neznali nic. Bylo snadné je přivést do úzkých.
Jednou jsem se rozhodl, že sám zajdu na katolickou faru... Byl tam farář, jeden z těch, kterým se říkalo „noví“, s kytarou v ruce a snažil se být ke mně velice vstřícný. Chtěl jsem s ním poklábosit o některých věcech, které pohoršovaly moje farníky. Ale ten ubohý farář vůbec nepochopil, že ekumenismus slouží k tomu, aby degradoval katolíky, a nikoliv aby přibližoval vzdálené bratry.
Když jsem tam opět jednou zašel, farář tam nebyl. Přijal mě starý kněz s pronikavým pohledem. Byl sem poslán za trest. V posledních třech letech se zde z katolické většiny stala většina protestantská, nebo nepraktikující.
Kněz mě přijal velmi vlídně, ale udržoval si odstup. Položil jsem mu některé otázky obecného charakteru. Začal do mě rýpat v naukových otázkách. Začal jsem odpovídat, jak je zvykem, tím, že jsem citoval biblické fráze a dokazoval mu jeho omyl. Řekl mi: „Pastore Boulone, jistě již víš, že ďábel byl prvním evangelíkem“. To mě zranilo. Otevřeně mě napadl a jednal se mnou jako s ďáblem. A řekl mi: „Vzpomeň si, že ďábel se pokoušel svádět Krista s biblí v ruce“.
Šel jsem domů plný vzteku. Není přece možné, aby Bible dokazovala dvě protikladné věci. To je rouhání. Buď jak buď, jeden musel mít pravdu, a druhý ne. Vyhledal jsem si různé evangelické autory. Dodal jsem si odvahy a vrátil se znovu na faru. Přijal mě opět vlídně. Půl hodiny jsem mluvil o spáse skrze víru a nikoliv skrze skutky. Skončil jsem úryvkem ze Skutků: Pane, co mám dělat, abych došel spásy? On odpověděl: „Uvěř v Ježíše Krista a dojdeš spásy ty a tvoje rodina“.
Když jsem skončil, kněz mi řekl: Pokračuj v četbě sv. Pavla. Pokračoval jsem: 1 Kor 13, 2: Kdybych měl víru v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. Víra tedy není to, co dává spásu. Neřekl apoštol Jakub, že i „duchové věří, a třesou se hrůzou?“ (Jak 2, 19). Tak také víra, která nemá skutky, je sama bez života (Jak 2, 17). Když se bohatý mládenec zeptal Ježíše: Co mám dělat, abych získal život věčný? On mu odpověděl: „Chceš-li vstoupit do života, zachovávej přikázání! (Mt 19,17). Neřekl: Měj víru, a ta tě spasí.
Na závěr mi řekl: „Hledej v Bibli a najdi tam jediný text, který tvrdí, že se má vyučovat jen tomu, co je v Bibli“ Umíte si představit výsledek. Nenašel jsem skutečně nic takového. Naopak, našel jsem biblická místa, kterými se přiznávala stejná autorita nauce předávané pouze ústně a tradicí (2 Sol 2, 15; 3, 6; 1 Sol 4, 2; 2, 13; 1 Kor 11, 2; 11, 23-24) .
Za týden jsem se svěřil své manželce. Byla mou důvěrnicí a družkou v bolestech i radostech. Pozorně mě vyslechla. Její slova byla tak prostá jako její závěr: „Musíš okamžitě skončit s tím katolickým knězem, vrátiti se a zabývat se svými farníky! Máme své náboženské povinnosti a musíme vydržovat svoji rodinu“. Víc o tom nemluvila. Pro ni byla záležitost skončena. Já jsem dále navštěvoval skrytého kněze. Hledal jsem odpovědi na moudré otázky, které mě napadaly. Byl jsem nucen dát mu zapravdu.
Vzpomínám si přesně na jedno chladné ráno, kdy jsem byl povolán, abych ho navštívil v nemocnici. Dověděl jsem se, že má rakovinu. Rozhodl jsem se, že veřejně přiznám naše přátelství a denně jsem ho navštěvoval v nemocnici. Napětí se vystupňovalo tak, že jsem byl vystaven slovním inzultacím a hrozbám, že přijdu o postavení a plat, dokud neshromáždím své farníky a neujistím je o svém návratu. Žena mě vyhodila z domu. Od té doby a poté, co jsem konvertoval, nebyl jsem doma přijímán jako otec a manžel... Dnes je navštěvuji tak často, jak mi to okolnosti dovolují, ale jejich srdce jsou příliš zatvrzelá.
Kněz, dříve než zemřel, mnoho se mnou hovořil, ale to, co nás nejvíce spojilo, byla jeho oběť za mou duši a moji spásu. Kéž Bůh vyslyší prosby mého přítele za moje děti a manželku, aby jednou začali žít v milosti, která je darem svaté víry.
V dubnu 2001 jsem byl přijat do lůna katolické církve. V červnu stejného roku můj milovaný přítel odevzdal svou duši Pánu a byl oplakáván všemi, kteří ho znali. Plakali nemocní a vězni, které navštěvoval, děti a mladí katecheté, chudí a potřební, které těšil, a věřící, kteří se k němu utíkali a hledali u něho radu a odpuštění. Na jeho památku jsem napsal tyto řádky.
Nyní spojen s vámi setrvávám u nohou Nejsvětější Panny Marie a prosím, aby pro lásku a božskou krev svého milovaného Syna vyprosila všem obrácení.
Z knihy RITORNO A CASA - Cristiani, atei ed ebrei covertiti alla fede cattolica (Návrat domů. Křestané, ateisté a židé obrácení na katolickou víru)
Chiesa e post concilio
