Pošlapává církev princip zákonnosti?
10. 7. 2019
Pokud by papeže Františka obvinil v kterékoliv části světa některý soudce ze zločinu, musel by se vzdát papežského úřadu a podrobit se soudu.
Toto je logický a nutný důsledek nehorázného rozhodnutí Svatého stolce, který zbavil diplomatické imunity mons. Luigi Venturu, apoštolského nunia ve Francii, když byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Svatý stolec ho mohl odvolat z jeho úřadu a v očekávání na soud francouzské spravedlnosti podat kanonickou žalobu na jeho jednání spolu se svou garancí. Ale rozhodnutí svěřit papežského představitele do ruku civilního soudu přeskakuje stav diplomatické imunity, která je výrazem suverenity církve, její svobody a nezávislosti. Oné stejná diplomatická imunity, budiž poznamenáno, jaká byla uplatněna k tomu, aby hájila skutky, kterých se dopustil v Itálii Almužník papeže Františka kardinál Konrad Krajewski.
To, co se nyní děje, zapadá do závažného obrazu, podle kterého byl zrušen v církvi jakýkoliv princip legality. Právo být součástí církve má svou dimenzi charismatickou a dimenzi právní, které jsou spolu neoddělitelně spojeny jako duše a tělo. Právní dimenze církve je totiž zaměřena ke svému nadpřirozenému cíli a stojí ve službách Pravdy. Jestliže církev ztrácí ze zřetele tento nadpřirozený cíl, stává se pouhou mocenskou strukturou a moc církevní funkce převládá nad tím, co je spravedlivé a správné. Takovou funkcionalistickou koncepci odsoudil kardinál Gerhard Müller v posledním rozhovoru s Edwardem Pentinem v National Catholic Reporter. Kardinál Müller prohlásil, že tzv. reforma kurie, o které se v těchto měsících diskutuje, riskuje, že přetvoří kurii na instituci, ve které je všechna moc soustředěna ve státním sekretariátě a zbavuje autority kardinálské kolegium i kompetentní kongregace: Přetvářejí kurii na prostou byrokracii, na pouhý funkcionalismus, a nikoliv na církevní instituci.
Projevem tohoto funkcionalismu je reforma kanonického práva zneužívaného jako nástroje stíhat řeholní instituty a jednotlivé kněze, kteří nejsou ochotni akceptovat nové pojetí církve, jaké zavádí papež František. V případě řeholních komunit se takový represivní zásah uskutečňuje prostřednictvím komisariátu, po kterém následuje dekret o potlačení nebo úplné přeměně institutu, často tzv. „specifickou formou“, tj. s papežským schválením, která postrádá jakoukoliv možnost odvolání.
Tyto procedury, které se dějí stále častěji, a to současně za velkého nátlaku, jistě nepřispívají k vyjasnění vnitřní církevní situace. I když připustíme, že se v řeholních komunitách mohou vyskytovat lidské nedostatky, nebylo by lepší je korigovat a nikoliv bourat? Co se stane s mladými kněžími a seminaristy, kteří se rozhodli věnovat svůj život církvi, a nyní jsou zbaveni příslušného charismatu? Jaké milosrdenství se uplatňuje v jejich situaci? Případ františkánů Neposkvrněné je v tomto směru velkou školou.
V případě jednotlivých kněží se na stejnou úroveň dostává suspendování z klerikálního stavu a tzv. převedení do laického stavu. Není vhodné směšovat klerikální stav, který má charakter právního postavení, se svátostným řádem a stavem, který tiskuje do duše kněze nezrušitelné znamení. Ztráta klerikálního stavu je problematické opatření, především pokud jde o biskupy, nástupce apoštolů. Mnoho biskupů v průběhu dějin upadlo do těžkých hříchů schizmatu a herezí. Církev je často exkomunikovala, ale nebyli převedeni do laického stavu, právě vzhledem k nezrušitelnosti jejich biskupského svěcení. Dnes se však docela snadno přistupuje k převádění do laického stavu, a to často zcela bez soudního procesu, pouhým administrativním trestním řízením podle kodexu z roku 1983. V administrativním procesu je pouze jeden právní stupeň, pravomoci soudců jsou příliš široké, postiženému se neposkytuje právní obhájce a je zbaven svých práv, která mu podle právního řádu náleží. Prefekti příslušné kongregace mají navíc možnost, jak je tomu v případě rozpuštění řeholního institutu, žádat o papežské schválení, které vylučuje jakoukoliv možnost odvolání.
Výsledkem je právní praxe, která zapomíná na slova, s nimiž se Pius XII. obrátil na právníky: Funkce práva, jeho důstojnost a cit pro rovnost, který je člověku vlastní, vyžadují, aby trestní jednání od počátku až do konce bylo založeno nikoliv na uvážení a na zaujatosti, nýbrž na jasném a pevném právním řádu (…) Kdykoliv je nemožné rozhodnout o vině s naprostou mravní jistotou, je třeba uplatnit princip: „V pochybnosti je třeba dát za pravdu obviněnému“. (Projev k účastníkům mezinárodního kongresu trestního práva, AAS 45 1953, ss 735).
Na rozdíl od exkomunikace, která se odvolává na absolutní pravdy uchovávané v církvi, převedení do laického stavu je pro svět více pochopitelné, protože ten chápe církev jako podnik, který může „propouštět“ své zaměstnance i bez spravedlivého důvodu. Toto funkcionální pojetí autority však znehodnocuje penitenciální (nápravnou) dimenzi církve. Tím, že církev ukládá kajícníkům a provinilcům modlitbu a pokání, ukazuje, že jí leží na srdci především dobro jejich duše. Avšak dnes, abychom se zalíbili světu, převažují především exemplární tresty a opomíjí se duše viníků, kteří jsou vylučováni, aniž by se církev o ně dále starala.
V jednom článku v Corriere della Sera z 11. dubna 2019 Benedikt XVI. připisoval příčinu morálního kolapsu církve „garantismu“. V letech, která následovala po r. 1968, měla být údajně také v církvi garantována práva obviněných, a to až do případného vyloučení trestu. Ve skutečnosti problém nespočíval v přehnané garanci za obviněné, ale v přehnané toleranci vůči jejich proviněním, z nichž některá, jako homosexualita, přestala být hodnocena jako nepřípustná už od času 2. vatikánském koncilu, který probíhal dříve než revoluce ´68. Bylo to v letech koncilu a pak po koncilu, kdy do seminářů, kolejí a katolických univerzit pronikala relativistická kultura a homosexualita byla pokládána za irelevantní a pokojně tolerována. Benedikt, který požadoval „nulovou toleranci“ proti pedofilii, nikdy nepožadoval „nulovou toleranci“ proti homosexualitě a přikláněl se, tak jako jeho nástupce, k světským zákonům.
V posledních týdnech se objevila nová odhalení ze strany arcibiskupa Carla Maria Viganò, týkající se zločinů proti mravnosti, kterých se dopouštěl arcibiskup Edgar Peña Parra, kterého papež František jmenoval náměstkem státního sekretáře. Proč církevní autority, které v průběhu let věděly o jeho skutcích, nepodaly ihned žalobu, stejně jako nepodaly žalobu na zločiny, páchané v malém semináři Pia X., který tvoří ministranti papežských ceremonií v bazilice sv. Petra? Když zazněla před celým světem odvážná slova arcibiskupa, příslušné autority mají povinnost podat žalobu, a to povinnost neodvolatelnou.
Na náležitou odpověď čeká ještě další otázka. Kardinál George Pell, který byl civilně odsouzen v prvním stupni, čeká od letošního března ve vazbě s nejvyšší ostrahou v Melbourne na nový soud. Proč mu církevní autority odepřely kanonický proces, který rozhoduje o vině nebo nevině, a to nikoliv před světem, ale před církví? Je to skandální, že kardinál je ve vězení, a církev mlčí a čeká na rozsudek světa a odmítá svůj vlastní rozsudek, který je evantuálně v rozporu s civilním výrokem
Čeho se církev bojí? Nepřišel snad Ježíš Kristus, aby zvítězil nad světem? Právo, které by mělo být nástrojem pravdy, se stalo nástrojem moci, a to na straně toho, kdo dnes řídí církev. Ale církev, ve které eventuálně vyhasíná princip zákonnosti, je církev bez Pravdy, a církev bez pravdy přestává být církví.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
