Všech věrných zemřelých
Martyrologium Romanum:
Dnes slavíme památku všech věrných zemřelých. Když Církev jako společná a dobrotivá Matka oslavila důstojnou poctou všechny své děti, které se již v nebesích radují, chce svými mocnými přímluvami u svého Pána a Ženicha přispět všem duším, které ještě strádají v očistci, aby co nejdříve dospěly ke společenství nebešťanů.
Podnět k zavedení zvláštní památky duší v očistci dal benediktinský opat Odilo z Cluny, když nařídil, aby se ve všech clunyjských klášterech po nešporách 1. listopadu konaly církevní hodinky za zesnulé a následující den aby řeholní kněží obětovali mši svatou ze všechny věrné duše v očistci.
Pius X. povýšil liturgicky Den věrných zemřelých a doplnil v tom smyslu denní modlitbu církve. Papež Benedikt XV. udělil všem kněžím právo v Den zemřelých slavit 3 mše svaté. K tomu účelu byly sestaveny trojí mešní texty.
Láska k duším v očistci je plodem živé víry. Svatý František Saleský v ní spatřuje souhrn všech skutků milosrdenství v těch nejčistších formách.
Milujeme duše v očistci, protože jsou to budoucí svatí, které miluje Bůh. Usilujeme ukrátit dobu jejich očistcového vyhnanství, abychom rozmnožili Boží slávu. Z našeho vtělení do mystického těla Kristovy Církve vyplývá mystická jednota mezi církví vítěznou, bojující a trpící. Je to útěchyplné dogma o společenství svatých, že zásluhy a přímluvy jedněch je možno uplatnit ve prospěch druhých především prostřednictvím modlitby Církve, která mši svatou, odpustky, almužny a oběti obětuje Bohu spolu s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista za své trpící údy.
* * *
V mešních textech se nikde nepoužívá doxologie Sláva Otci a vypouští se 42. žalm ve vstupních modlitbách. Odpadá žehnání vody při obětování i závěrečné požehnání věřících. Všechna pozornost a plody se sousteďují k duším v očistci.
Následuje jedna z pěti dosud používaných sekvencí Dies irae (autorem je minorita Tomáš z Celana, kterého do řádu přijímal sám sv. František r. 1213. Zemřel 1255), obecně uznávaná za vrchol mezi mešními sekvencemi. Před působivým líčením hrůzy obecného soudu se jako nicotná pára ztrácejí marnosti tohoto světa. Proti tomuto napětí staví autor působivé argumenty v dojemných prosbách o milosrdenství věčného Soudce.
V mešním textu druhé a třetí zádušní mše se kromě obměny prosebných modliteb mění jen perikopy. Epištola ve druhé (Mk 12, 43 – 46) na příkladu Judy Makabejského zdůvodňuje oprávněnost modliteb a obětí za naše zemřelé a je důležitým svědectvím pro článek víry o existenci očistce. Evangelium (Jan 6, 67-40) obsahuje podobnou útěchu z úst samotného Spasitele jako v první mši: Otec ho poslal, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný a dostalo se mu vzkříšení v poslední den.