Velikonoční týden , který, vstoupí do dějin
11.4. 2020
Velikonoční týden 2020 je určen, aby vstoupil do dějin pro svoji mimořádnou výjimečnost, podobně jako onen únorový den 2013, kdy Benedikt XVI. oznámil svou abdikaci na pontifikát. Jak se zdá, tajemná nit spojuje tyto dvě události. Spojuje je stejný smysl.
Benedikt XVI. abdikoval jurisdikčně na petrský mandát, aniž by vysvětlil legitimní morální důvody, které by mohly vyložit toto extrémní gesto. Papež František ze své strany podržuje jurisdikce tohoto mandátu, ale zdá se, že se chce zbavit nejvyššího titulu, který mu přísluší, totiž titul Náměstka Kristova, který je v poslední papežské ročence přejmenován na historický, nikoliv ustavující název. Jestliže se Benedikt XVI. zřekl justičního vykonávání úřadu Náměstka Kristova, věc se jeví tak, jakoby papež František rezignoval na morální výkon tohoto úřadu. Zrušení velikonočních obřadů na celém světě, způsobené koronavirem, jeví se jako symbolická, ale reálná a dosud nikdy nevídaná situace, ve které Boží Prozřetelnost odnímá Pastýřům lid, který opustili.
Nevíme, jaké budou politické, ekonomické a sociální důsledky koronaviru, ale zvažujeme v těchto dnech důsledky pro Církev. Zdá se, že se nadzvedla opona: je to hodina prázdnoty, stádo je zbaveno svých pastýřů. Náměstí Svatého Petra, prázdné o Květné neděli, zůstane prázdné i o neděli velikonoční. »Svatý Otec – oznámil Vatikán – bude slavit obřady Svatého týdne u oltáře katedry v bazilice Sv. Petra, bez účasti lidu v důsledku mimořádné situace, jaká nastala z rozšíření pandemie Covid-19.
Podle philosophia perennis příroda se děsí prázdnoty - natura abhorret a vacuo. V hodinu duchovní prázdnoty se duše toho, kdo má víru, obrací instinktivně k Té, která nikdy nebyla prázdná, protože byla vždy plná všech milostí: Nejblahoslavenější Panna Maria. Jen u ní může najít duše duchovní a morální plnost, jaké vymetené Náměstí Sv. Petra a zamčené kostely na celém světě již nenabízejí. A mše v přenosu může uspokojit jen zrak, nikdy však nenaplní duši. A František, místo aby živil zbožnost a úctu k Marii, chce také Ji zbavit jejích titulů, které jí právem náležejí. Dne 12. prosince 2019 zlikvidoval možnost nových mariánských dogmat, ono spoluvykupitelství, a tvrdil: když se přihodí historky, pro které by toto mělo být prohlášeno, nebo vytvořeno nové dogma, nebo něco takového, neztrácejme se v hloupostech. A 3. dubna 2020 tvrdil, že »Madona nikdy nežádala být jakoby vykupitelkou nebo spoluvykupitelkou. Ne. Spasitel je jeden. Pouze učednice a matka«.
Tato slova byla pronesena v předvečer Svatého týdne, toho týdne, kdy Maria naplnila na Kalvárii své poslání spoluvykupitelky a prostřednice všech milostí. Papež Benedikt XV. to zdůvodňuje takto: Tak jako ona trpěla a téměř zemřela se svým trpícím a umírajícím Synem, tak se zřekla pro spásu lidí svých mateřských práv na tohoto Syna a obětovala ho, aby usmířila Boží spravedlnost, takže je možno říci, že opravdu spolu s Kristem vykoupila lidský rod. Evidentně z tohoto důvodu všechny rozmanité milosti z pokladu vykoupení jsou rozdělovány rukama Bolestné Matky (A. L. Inter sodalicia, 22. 3. 1918).
Podle některých teologů výraz spoluvykupitelka obsahuje pojem prostřednice. Podle jiných, jako Manfréda Haukeho, řeč o Marii a všeobecném prostřednictví má širší význam než jen spoluvykupitelka a samo v sobě ji zahrnuje (Introduzione alla Mariologia, Eupress FTL, Lugano 2008, pp. 275-277). Zahrnuje aspekt „sestupující" vzhledem k milostem, kterých se dostává lidem, spolu s tím i aspekt „vystupující“ v obsahu spoluvykoupení, skrze něž se Maria spojuje s obětí Kristovou. Oba tyto tituly jsou každopádně komplementární, jak uvádí mons. Brunero Gherardini ve své úvaze La corredentrice nel mistero di Cristo e della Chiesa (Viverein, Roma 1998) a spojují se v titulu Královna nebe a země.
Je třeba ještě pokračovat? Svatý Bernard říká: O Marii nikdy dosti (Sermo de Nativitate Mariae, Patrologia Latina, vol. 183, col. 437D) a svatý Alfons Maria Liguori tvrdí: »Když názor nějakým způsobem oslavuje Svatou Pannu, má to jistě svůj důvod a není to v žádném rozporu s vírou ani s dekrety církve, ani s pravdou, proto nepřijímat ho a protiřečit mu, jakoby i opačný názor mohl být pravdou, představuje malou úctu k Matce Boží. Nechci být zařazen mezi tyto duše, tak málo zbožné, a nechtěl bych, aby patřily k mým čtenářům, ale spíše bych chtěl, aby se znovu zařadily mezi ty, kdo plně a pevně věří všemu tomu, co bez omylu mohou věřit o Mariině velikosti« (Le glorie di Maria, Cap. V, § 1).
Mariánští ctitelé jsou jedna duchovní rodina, která má svůj prototyp a patrona ve svatém Janu Evangelistovi, milovaném apoštolu, který přijal na Kalvárii od Ježíše nesmírné dědictví. Všechno je obsaženo ve slovech Ježíšových, »... když viděl svou Matku a toho učedníka, kterého miloval, řekl své Matce: „Ženo, hle, tvůj syn“ a obrátil se na Jana: „To je tvá matka“ (Jan19,26-27).Těmito slovy stanovil pevné a nerozlučitelné pouto nejen mezi Marií a sv. Janem, který zastupoval lidský rod, ale mezi ní a všemi dušemi, které následovaly sv. Jana jako příklad víry a věrnosti. Svatý Jan je vzorem pro všechny, kteří v hodinu zrady a odvratu zůstávají věrní Ježíši skrze Marii. »Bůh Duch Svatý si chce zbudovat příbytek z Jejích vyvolených a skrze ni, když říká: „V mých vyvolených jsem zapustila kořeny“ (Sir 24,12), jak to píše sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu (Traktát o pravé úctě k Svaté Panně, 34) a ujišťuje nás, že její ctitelé získávají pevnou a neporušitelnou víru, která působí, že zůstávají pevní i uprostřed všech bouří (tamt. 214).
Plinio de Oliveira demonstroval, jak mariánská úcta, nikoliv povrchní a nestálá, ale pevná a vytrvalá, je rozhodujícím faktorem při střetu Revoluce a Kontrarevoluce, který se bude vyostřovat v temných dobách, jaké nás čekají. Maria je universální Prostřednice a skutečný kanál, kterým procházejí všechny milosti a odkud budou milosti pršet v hojnosti těm, kdo ji prosí a kdo za Ni bojují (Rivoluzione e Contro-Rivoluzione, ed. it. Sugarco, Milano 2009, pp. 319-332
Roberto de Mattei - Corrispondenza Romana
