Unavený rozum produkuje mýty
25. 6 . 2020
Když se rozum odloučí od víry, upadne do mýtů. To je jedna z velkých nauk Benedikta XVI. Pro něho platil i opak: Když se víra odpojí od rozumu, rovněž upadne do mýtů. Pád náboženství do mýtů se nazývá fideismus, pád rozumu do mýtů se nazývá racionalismus. Jsou to dvě mystická náboženství. Ale ve slavném projevu v Řezně 2006 to Benedikt vysvětlil velice dobře. V této naší době konstatujeme, že na jedné straně se velebí mytická zbožnost, panteistická, modloslužebná a animistická u primitivů (stačí se ohlédnout na amazonskou synodu) a na druhé straně rozum politický se živí mýty přesně politickými. V obou případech je zde nedostatek racionality.
Během pandemie covid-19 si politika vynalezla mnoho mýtů sebeutěšujících a sloužících politické moci.
První velký mýtus je nesporně mýtus samotné pandemie. Úmrtnost byla nižší než 4%. Velký počet mrtvých padá na vrub nedostatečných sanitárních struktur. Oběti, které se přičítaly Covidu, nejsou úmrtí na nákazu, ale na jiné patologie, protože nebylo dostatek míst pro intenzivní terapii. Sám Covid byl transformován na mýtus.
Druhý mýtus je nesporně mýtus o vědě, konkrétně o vědě virologů. Žádný z nich nebyl schopen nám dát jistoty, jejich domněnky si protiřečily, mnozí využili příležitosti objevit se televizi a prodat své knihy... nicméně vláda se vytrvale skrývala za „znalosti odborníků“. Lid byl přesvědčován, že „pomůže vakcína“, lékaři, kteří byli proti, byli vypískáni, nastoupili finančníci jako Bill Gates a proces povinných zdravotních opatření (PZO) se šířil, „protože to říká věda“.
Tak se začalo s mýtem strachu. Přehnaný alarmismus je zdůvodňován sanitárními nedostatky. Televize se málem 24 hodin denně zabývá jen epidemií. Zavádění nezbytných „vzdáleností“ to jen podporuje. Mnozí senioři nechodí ani na mši kvůli panujícímu umělému strachu. Režimy vždy propadají mýtům a nastolenému strachu.
Pak nastoupil mýtus »společně to půjde«, a proto byla stigmatizována různá veřejná mínění, veřejné manifestace za zachování pravidel, byl zmrazen parlament a kritická opozice byla obviněna, že nespolupracuje, protože v nouzi by se měli všichni sjednotit. Je mytizován hypotetický nepřítel, aby byly odsouzeny interní fronty a obviněny z defétismu. Hlasy disidentů byly umlčeny a veřejné podezření padlo na ty, kteří tvrdili, že určité zásahy jsou neracionální a škodlivé.
Další mýtus se vytvořil kolem expertů. Vláda se obklopila skupinami expertů, nejen aby čelila viru z hlediska sanitárního, ale také aby rozhodla, co udělat po viru. Byly dokonce svolány generální štáby a situace se stala směšnou. Tím způsobem se zpoždění a evidentní nekompetence skryly za mýty superhrdinů, superkompetentů a superzaplacených.
Všechny tyto mýty si osvojila také katolická církev, která nedokázala říkat slova pravdy a projevila se jako velmi rigidní při aplikaci chování, které požadovaly nové mýty. Církev jako expert na mytologii brání pokleknout v kostele a přijímat správně do úst Tělo Kristovo, i když to stát nežádá. Byly akceptovány nepřístojnosti, záhady, protikladné dispozice a absurdní restrikce. Politický rozum se stal mýtem a zplodil zatvrdlou náboženskou mytologii. V supermarketech, parcích a na hřištích je plno lidí bez rozestupu a ochrany, ale v kostelích se měřila teplota a rozestupy.
V církvi se rozšířil mýtus, že pro dobrého křesťana stojí na prvním místě být dobrým občanem a nediskutovat o opatřeních, často tak absurdních a v rozporu s konkordátem.
Stefano Fontana, Chiesa e post concilio
