Trest jako milosrdenství
V mnoha modernistických katolických médiích a dokonce i tzv. „konzervativních“ se široce hlásá, že Bůh netrestá, a že ti, kteří jdou do pekla, jsou obětí své vlastní zlé vůle a nejedná se proto o pozitivní trest z Boží strany.
Jak říká dominikán P. Calmet: »Mnozí nedovedou rozpoznat Pána, když navštěvuje s důtkami trestu město, které ho urazilo; mnozí nevěří v zásahy Boží spravedlnosti. Za předpokladu, že evangelium hlásá spásu a milosrdenství, pokládají za nepřijatelné mluvit o nebeských trestech; něco takového mají za zastaralé a zpátečnické.
Je pravdou, že čas vykoupení je časem milosrdenství a spásy, ale současně je pravdou, že rány spravedlnosti jsou často velmi nutné, aby nasměrovaly provinilé k sladkosti odpuštění. Vzpomeňme na lotra po pravici, který nám to svým příkladem objasňuje. Je velmi pravděpodobné, že by nedosáhl odpuštění, kdyby nezakusil účinky Božího milosrdenství, nebyl potrestán a odhalil tak Boží ruku právě v tomto trestu. Písmo svaté obsahuje mnoho pasáží, ve kterých se sděluje, že Bůh trestá zlo pozitivně - v čase a způsobem, že se můžeme obrátit, kráčíme-li mimo cestu; anebo navěky, když umíráme ve smrtelném hříchu«(In Théologie de l´histoire, 108 - Edizioni Dominique Martin Morin - Říjen 1984 – Předmluva biskupa Lefebvra).
Pán cituje Jeremiáše a Judit, když učí: Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho. Je pro tebe lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne. Každý bude osolen ohněm (Mk 9, 47-49).
»Potom řekne těm po levici: Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť měl jsem hlad, a nedali jste mi jíst, měl jsme žízeň, a nedali jste mi napít. Když jste mě viděli na cestě, neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoděli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste se mě. Tu mu řeknou také oni: Kde jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? A on jim odpoví: Amen, pravím vám: cokoliv jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mě jste neudělali. A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života« (Mt 25, 41-46).
«Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‘Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.´ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo« (Žid 12, 4-13).
»Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků« (Zj 20, 7-10).
A Bůh v Trojici jediný potrestal i svého vtěleného Syna, aby zástupným způsobem zadostiučinil Boží Spravedlnosti za hříchy lidí. Kristus trpěl nikoliv za své viny, ale aby splatil svému Otci v náš prospěch za čest, kterou jsme mu uloupili. A kdy jsme uloupili Bohu čest? V prvotním hříchu Adamově v ráji, ,,když jedl z plodů zakázaného stromu poznání dobrého a zlého”. Protože, jak říká sv. Pavel, všichni jsme zhřešili v Adamovi a hřích neposlušnosti spáchaný Adamem měl charakter nekonečný, protože byl spáchán proti nekonečné Bytosti, jakou je Bůh. Tento dluh nekonečného charakteru nemohl být splacen Adamem a všemi potomky, protože jsou to omezené lidské bytosti a jejich zásluhy jsou omezené. Boží Syn splatil tento dluh tím, že vzal na sebe Adamův hřích, neboť Ježíš byl schopen splatit nekonečný dluh, protože je božskou nekonečnou osobou. Stal se Božskou Obětí Neposkvrněnou jako Host Boží Spravedlnosti. Splatil za nás nekonečný dluh, který sám nezasluhoval, když zemřel na kříži. Jeho Smrt zjednala spravedlnost a zajistila náš smír s Bohem.
»Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, mučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu« (Iz 53, 4-8).
Tato 53. kapitola z Izaiáše je jakoby shrnutím Kristova umučení podle evangelií - napsaným o osm století dříve.
Jakkoliv Boží Spravedlnost a odpovídající trest existují, všemohoucnost Boží se projevuje především v jeho odpuštění, jak to vyjadřuje orace z 10. neděle po Velikonocích: »Bože, jenž svou všemohoucnost nejvíce projevuješ, když odpouštíš a smilováváš se, rozmnož nad námi své milosrdenství a učiň nás, kteří spějeme za tvými přísliby, účastníky nebeských statků«.
Pán je milosrdný vždy a vůči všem, jeho soucit je nade všechna díla (Ž 144, 9).
Pramen: Non possumus 13.4. 2020 Hilarion Atanasius
