Špinavá válka
17.9. 2019
Přede dveřmi je Amazonská synoda, na které se se bude hledat způsob, jak zavést ženatý klérus. Jeho proroci začali svá hlásání. Příkladem je don Giovanni Nicolini, který přednáší o nezbytnosti zrušit celibát. Má zalíbení v dialogu, ale jeho řečnění je málo dialogické a příliš poručnické.
Podívejme se tedy, zda trvání na závazném celibátu má skutečně na svědomí velkou krizi povolání, anebo je tomu právě naopak.
V loňském roce uskutečnil mons. Cyril Vasil, sekretář Kongregace pro východní církve návštěvu syrské církve. Syrsko-malabareská církev má 64 biskupů. Když uvážíme, že před sto lety měla pouze tři a její území se omezovalo na malý ostrov Kerala, musíme konstatovat její neobyčejný růst. (…) Je to mladá církev plná povolání s 8600 kněžskými a 36 000 řeholními. Praktikuje pouze celibát, který tato církev pokládá zděděnou kázeň, a ta nemá za následek nedostatek povolání. Otázka celibátu není spojena s nedostatkem povolání. Na rozdíl od latinské církve celibát je zde kompatibilní s velkým růstem kněžských povolání.
Udělejme opačnou zkoušku; podívejme se, zda tam, kde celibát není závazný, projevuje se to vzrůstem počtu povolání. Pater Chad Halfield, ředitel kněžského pravoslavného semináře sv. Vladimíra tvrdí, že všechny pravoslavné jurisdikce přítomné v Severní Americe strádají těžkou krizí povolání. Zůstaneme-li ve světě východních církví, kde celibát není pro kněze závazný, pokud se nacházíme v katolické oblasti, situace zde není dobrá. Mons. Sviatoslav Ševčuk, arcibiskup v Kyjevě na Ukrajině a předseda Synodu řeckokatolické církve, nezná zde krizi povolání, ale v jiných částech světa, především v USA a Kanadě, je situace naopak dramatická. Z toho mons. Ševčuk vyvozuje, že »růst kněžských povolání nezávisí na možnosti uzavřít sňatek. To je naše zkušenost«.
Krize povolání vyžaduje vážnou úvahu ve světle víry a kněžské identity, tak jak ji vtělený Bůh praktikoval a předal. Levná řešení nedělají nic jiného, než že nemocného odsuzují na smrt. V tomto případě je nemocným církev. Domnívat se, že krizi je možno zastavit, když se celibát zdobrovolní, je velký omyl. Něco takového znamená v podstatě konec. Znamená to zastavit se u symptomu a zcela opominout diagnózu a přiměřenou terapii.
Don Nicolini se mýlí rovněž v tom, když tvrdí, že »zachovávat celibát je pouze disciplinární a juriskdikční záležitost. Není to slib, není to Boží dar (…) Prostě platí pravidlo, že se nesmí oženit«. Jakoby nějaký papež, který měl fobii proti sexu, zničeho nic rozhodl o zavedení celibátu a houf bezzásadových jedinců mu dal za pravdu.
Pozice Nicoliniho je neudržitelná jak historicky, tak teologicky. Z historického hlediska jasně vyplývá, že celibátní situace je vlastně tou nejstarší v církvi. Církev ji vždy zachovávala jako poznanou a přijatou od apoštolů. Papež Siricius dekretem Directa ve věci pohlavní zdrženlivosti stanovil, že vyšší klerici jsou vázáni nezrušitelným zákonem. Je pravda, že církev připouštěla ke kněžství ženaté osoby, ale současně jim uložila podle apoštolské nauky povinnost zdrženlivosti. To pak vyplývá z četných svědectví a z listu papeže Lva Velikého biskupovi v Narbonne: »Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře, pro biskupy a kněze, kteří pokud byli laici nebo lektoři, mohli mít manželky a plodit děti. Jakmile přijali příslušnou ordinaci, nemohli už konat to, co mohli konat dříve«.
Z hlediska teologického by bylo možno uvést mnoho. Postačí to, co napsal Jan Pavel II. v § 50 Pastores dabo vobis:
»Kněžský celibát nelze považovat za pouhou zákonnou normu nebo zcela vnější podmínku pro připuštění ke svěcení, ale je třeba v něm vidět hodnotu hluboce spojenou se svátostí kněžství, kterou je člověk připodobňován ke Kristu, dobrému Pastýři a Ženichu církve, a tedy jako rozhodnutí se pro větší a nerozdělenou lásku ke Kristu a jeho církvi, jako plnou a radostnou pohotovost srdce pro pastorační službu. Celibát je nutno pokládat za zvláštní milost a dar«. Je to nauka, která slovo za slovem vyvrací to, co si dovoluje hlásat don Nicolini.
Luisiella Scrosati La Nuova Bussola Quotidiana
