Skrze Ježíše k Marii
Prožíváme měsíc, který katoličtí křesťané již před staletími jako nejkrásnější měsíc roku darovali a zasvětili zvláštním způsobem Panně Marii. Žijeme však v době, kdy se kromě podnětů povzbuzujících k prohloubení mariánské úcty setkáváme i s hlasy, které vyslovují obavy, aby tato úcta k Matce nezastínila a neochudila potřebnou úctu k jejímu Synu, jedinému Spasiteli a Prostředníku. Jak se vyhnout takovému údajnému nebezpečí? Jedna z možností by mohla být tato: Otočme známou cestu „Skrze Marii k Ježíši“ a pokusme se vydat skrze Ježíše k Marii.
Jak se modlíme ve vyznání víry, Boží Syn je „Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, skrze něhož všechno bylo stvořeno“. Ze všeho, co bylo takto stvořeno, k tomu nejkrásnějšímu a nejvznešenějšímu patří mateřství. Co je na něm tak krásného? Je to Bohem darovaná cesta vzniku nového lidského života a vývoje jedinečného a neopakovatelného jedince, který se uskutečňuje ve vztahu matka – dítě a v němž je nejvýrazněji a dynamickým způsobem obsažen právě onen „Boží obraz“, který Bůh sdílí s člověkem.
Svého času zveřejnil týdeník Světlo nádherný výklad Christy Meves o tom, jak geniálně promyslel Stvořitel proces lidského zrození a zrání, jak do nejmenších podrobností připravil a propracoval úchvatnou koordinaci biologických i psychických procesů a interakcí v úchvatné synchronizaci pudů a hormonálních vlivů jak u matky tak u jejího dítěte. Tak jako květ stromu je důmyslně uzpůsoben k tomu, aby přivábil včelu, která instinktivně vnímá v květu, jeho tvaru, barvě i vůni nabídku sladkého daru a při jeho vyhledávání prokáže květu a stromu vzácnou službu opylením květu, podobně je tomu i u dítěte a matky. Oba jsou „naladěni“ tak, že v postupujícím procesu vývoje působí na sebe svou přitažlivostí a vzájemným uspokojováním tužeb si prokazují neocenitelné služby, které umožňují probuzení, vznik a ukládání jednotlivých stop lidství do vzácné a neopakovatelné mozaiky osobnosti rozvíjejícího se lidského jedince.
Nebeský Otec sám nejvyšším způsobem vyzvedl a vyznamenal vznešenou krásu a geniální důmysl tohoto posvátného procesu, v němž dává tvoru účast na díle stvoření, když i pro svého Syna zvolil k jeho příchodu na svět právě tuto cestu, kterou mu připravil v Mariině panenském mateřství.
Co jsme my po svém početí až do stádia našeho prvního sebeuvědomění prožívali jen podvědomě a o čem si můžeme jen vyprávět, to všechno Boží Syn prožíval osobně tak říkajíc „při plném vědomí“ a kochal se od okamžiku svého početí s nevýslovnou rozkoší ze své nejkrásnější a nejsvětější Matky, v níž sám prožíval uvědoměle a pokorně onen obdivuhodný proces formování svého lidství v jeho biologické i psychické oblasti. V celých lidských dějinách se tento geniálně stvořený proces vztahu matka - dítě uskutečnil tím nejdokonalejším způsobem, právě ve vztahu Maria – Ježíš. Všechno to nejkrásnější, nejšťastnější a nejblaženější, co Ježíš na zemi prožil, je spojeno právě s jeho Matkou Marií, nejčistší a nekrásnější ze všech matek, která nejdokonaleji naplnila svůj úkol, a tím také všechna blažená očekávání svého božského Dítěte. V jejím vlivu a vztahu se odvíjelo celé Ježíšovo dětství, dospívání i celý jeho třicet let trvající život ve skrytu rodiny nazaretské byl dobou, kdy Duch Svatý počínaje vtělením dále formoval Ježíše Nazaretského skrze svůj vyvolený nástroj - Matku Marii. Všechno, co Maria je a co má, je od Boha a pro Boha, je to jediný a jedinečný Bohem chtěný a stvořený most mezi božstvím a lidstvím. A tento most spočívá v pravém a dokonalém mateřství. Matka je nástrojem Boží plodnosti a je tímto nástrojem na nejvyšší úrovni. Mateřská něha se projevuje jako síla, která plodí život v jeho nejvlastnější podobě. Ježíš Kristus k nám sestoupil, aby nám ukázal Boží tvář. Může nám ji však ukázat jen díky své Matce Marii, která mu ze svého lidství dala lidský život a jeho božské tváři lidskou podobu.
Žádný člověk se proto na světě necítí být své matce tak zavázán vděčností a láskou, jako je Boží Syn zavázán a vděčný své Matce. Každá její připomínka a zmínka o ní je pro něho připomínkou toho nejkrásnějšího a nejšťastnějšího, co jako bohočlověk mohl na této zemi prožít. Po Otcově lůně je pro něho její lůno a její náruč tím nejkrásnějším místem v celém vesmíru. Ať hledáme, jak chceme, nemůžeme najít dokonalejší příklad vztahu syna k matce a matky k synu, než je tomu u Ježíše a jeho Matky Marie. Tento vztah nestačí chápat jen ryze akademicky nebo teologicky. Je to také vztah v tom nejhlubším slova smyslu lidský.
Mezi všemi teologickými důvody, proč Ježíš vzal svou Matku k sobě do nebe s duší i tělem, by mohl být uveden i tento hluboce „lidský“ důvod: Milující Syn, který vystoupil k Otci ve svém oslaveném těle, přece nemohl čekat tisíce let, až bude moci Otci představit onen „blahoslavený život, který ho nosil“, onu tvář, která byla vzorem jeho tváře, a především nemohl tak dlouho čekat na onu náruč, která byla pro něho skutečným nebem na zemi.
Z toho plyne pro naši mariánskou spiritualitu významný závěr: Ze všech námětů, o kterých mohu hovořit s Božím Synem, představuje jeho Matka námět pro něho nejmilejší, protože nikoho z lidí nemiluje Ježíš více než svou Matku. Ale stejně tak ze všech námětů, o kterých mohu hovořit s Marií, představuje její Syn námět nade vše nejdražší, protože nikoho a nic nemiluje tato Matka více než svého Syna. Oni jsou ve své božské i lidské lásce tak spojeni v jedno, že si to sotva umíme představit. Jestliže žádný lidský syn nemůže být více hrdý na svou matku, než jak je hrdý Ježíš z Nazareta na svou Matku, nejdokonalejší dílo, které vyšlo z ruky jeho Otce, můžeme se vůbec domnívat, že by se Boží Syn mohl někdy cítit přehlížený, opomíjený nebo dokonce odstrčený, když myslíme na jeho Matku, když se na ni obracíme, když hovoříme s ní nebo o ní? I kdybychom my sami na to právě nemysleli, pokorná služebnice Páně nikdy neopomene odevzdat všechnu chválu, jakou ji zahrnujeme, Otci, Synu a Duchu Svatému.
Je to někdo zcela jiný, komu vadí každá myšlenka na Marii, každý okamžik, každá pozornost, kterou jí věnujeme, a to je ten, kterému Ona drtí hlavu.
Argument, že by člověk úctou, poslušností a oddaností k Matce narušoval a omezoval svou úctu k němu, nás má odvést od závažné skutečnosti, že spolu s Ježíšem i my všichni jsme jejími dětmi.
Papež Pius XII. nám ve své u nás velmi málo známé encyklice Mystici corporis o mystickém Těle Kristově připomíná slova svého svatého předchůdce Pia X.: „Nejsvětější Rodička Boží je také Rodička všech Kristových údů“. A sám dodává: „Maria má o mystické tělo zrozené ze zraněného Srdce našeho Spasitele stejnou mateřskou péči a starostlivou lásku, s jakou do jeslí uložila a svým mlékem živila Dítě Ježíše.“ Závěr encykliky Mystici Corporis stojí opravdu za pozorné prostudování. Boží lid, mystické Tělo Kristovo, má tutéž Matku, jakou má osoba vtěleného Božího Syna. A protože mystické tělo je tělo stále živé, stále se rodící, stále se rozvíjející a zrající, potřebuje stejné mateřské lůno, jaké přijalo tělo vtěleného Syna Božího, stejnou mateřskou péči, které musí odpovídat odevzdanost, pokora, prostota a poslušnost dítěte. Tím, že Ježíš definuje jako nevyhnutelnou podmínku pro účast v Božím království duchovní dětství, tím nepřímo vyslovil i požadavek duchovního mateřství, které pak oficiálně ustanovil jako svou poslední vůli na Kalvárii. O „mateřství“ mluvíme tam, kde je také „dětství“ . Ten, kdo by chtěl dát stranou svou matku, kdo se chce z jejího vlivu vymanit, ten už nechce mít nic společného s dětstvím, a odmítá – li být dítětem, tím také odmítá onu mateřskou „formaci“, odmítá Bohem stvořené a určené zrání a pokládá se sám od sebe za dostatečně zralého a vyspělého, soběstačného a nezávislého. A to je bolestná choroba dnešních lidí i mnoha křesťanů.
Nikdo se nesmí divit, že ďábel projevuje eminentní zájem toto tak nezbytné mateřství vyloučit nebo alespoň co nejvíce omezit a ze svého pohledu „zneškodnit“. Podařilo se mu dosáhnout toho, že velká část západních křesťanů Mariino duchovní mateřství již dávno ze své víry vyřadila, a pod pláštěm ekumenického sbližování ovlivnil tento trend i smýšlení mnoha katolíků .
Ďábel jakožto „lhář a vrah od počátku“ je úhlavní nepřítel nejen Marie, ale mateřství vůbec. To on si nepřeje, aby Bohem stvořený optimalizační proces lidského vývoje ve vztahu matka – dítě probíhal bez překážek. To je prvořadý ďáblův zájem: vyřadit matku nejen jako dárkyni života, ale také jako dárkyni lidství a lidskosti, vyřadit anebo co nejvíce narušit onen Bohem tak důmyslně promyšlený optimální proces formování lidského jedince, protože to je onen proces, který v člověku konkrétně realizuje Boží obraz a podobu , pro kterou byl člověk stvořen. Ďáblovy záměry jsou už průzračné: chce zbavit dítě mateřské lásky již od chvíle početí, buďto zabít dítě ještě v mateřském lůně, nebo ho co nejdříve zbavit mateřského vlivu a mateřského prostředí. Dnešní žalostný stav světa je důsledek plánovité a systematické eliminace a odmítání mateřství ve jménu osvobození ženy, znehodnocování rodiny skrze gender a homo ideologie, podněcováním předčasné sexualizace, vyspělosti a osamostatnění dítěte, aby nezrálo pod vlivem matky, ale bylo zotročováno multimédiálním modlářstvím, což to vede neodvratně k trvalé lidské nezralosti a nakonec nejrůznějším podobám „nelidskosti“. Příklady není třeba uvádět, vidíme je všude kolem sebe.
To je hlavní důvod, proč sama Matka Boží v posledních staletích vstupuje tak intenzivně do dějin, obdarovává nás, ale především prosí, varuje, žádá. My žijeme v situaci, kdy potřebujeme mariánskou úctu nikoliv obezřetně omezit, ale naopak přivést k dosud nevídané plnosti a širokému rozkvětu právě pro onen aspekt mateřství, který je dnes v sázce a s ním i celé lidstvo. Obroda světa je možná jen tehdy, jestliže se lidstvo vrátí k MATCE v tom nejširším i nejužším slova smyslu, a tento návrat souvisí s návratem k Marii. Mariinu nenahraditelnost a nezbytnost je přitom třeba oficiálně uznat a veřejně se k ní přihlásit způsobem, který sama Matka Boží požaduje.
-vu-
