Sine dominico non possumus
25. 4. 2020
»Sine dominico non possumus«
Kdo pronesl tuto větu a jaký je obsah výrazu dominicum, který přiměl mučedníky, aby raději podstoupili smrt, než by se ho zřekli?
Abitene je město v římské provincii, dnešním Tunisu, podle údajů sv. Augustina jižně od antické Markesy, dnes Medjez el-Bab na řece Medjerda.
Roku 303 za císaře Diokleciána po několika letech relativního klidu propuklo kruté pronásledování křesťanů s nařízením, že je nutno vyhledávat svaté knihy a Písma Páně, aby byla spálena; je nutno zbourat Pánovy baziliky; je třeba zabránit slavení obřadů a nejsvětějším shromážděním Páně (Akta mučedníků I).
V Abitene byla skupina 49 křesťanů, kteří se vzepřeli proti císařskému nařízení, shromažďovali se každý týden v domě jednoho z nich ke slavení nedělní Eucharistie. Byla to malá pestrá skupina křesťanů.
Během shromáždění byli překvapeni v domě Oktavia Felice, uvrženi do vězení a předvedeni v Kartágu před prokonzula Anulina k výslechu. Prokonzul se jich otázal, zda mají v domě Písmo. Mučedníci odpověděli s odvahou, že je střeží ve svém srdci, a dali tak najevo, že nehodlají v žádném případě opustit víru svého života.
Samotné jejich mučednictví se proměňuje v eucharistickou liturgii; během mučení totiž je možno slyšet, jak vyslovují vyznání, jako je toto: »Prosím tě, Kriste, vyslyš mě. Bože, vzdávám ti díky... Prosím tě, Kriste, měj se mnou slitování«. Jejich modlitba je provázena obětí vlastního života a spojena s žádostí o odpuštění pro mučitele.
Mezi různými svědectvími je významné, co říká Emeritus. Ten bez bázně prohlašuje, že hostil ve svém domě křesťany, aby mohli slavit svůj obřad. Prokonzul se ho zeptá: Proč jsi přijal do svého domu křesťany, a tak porušil císařský příkaz? Emeritus odpověděl: »Sine dominico non possumus«; jako křestané nemůžeme být ani žít, aniž bychom se v neděli scházeli ke slavení Eucharistie.
Termín dominicum v sobě obsahuje trojí význam. Označuje den Páně, ale současně určuje jeho obsah: Jeho zmrtvýchvstání a eucharistickou událost.
Oněch 49 mučedníků z Abitene statečně podstoupilo smrt, než aby zapřeli svou víru ve zmrtvýchvstalého Krista a nezúčastnili se setkání s ním v nedělní eucharistii. Proč? Jistě nikoliv jen proto, aby zachovali, co církev vydala jako sváteční přikázání. Proč tedy? Protože křesťané od počátku spatřovali, že v neděli a v Eucharistii slaví ten den jako podstatnou složku své identity. A to vyplývá jasně z komentáře, jaký uvádí redaktor Aktů mučedníků v odpovědi na prokonzulovu otázku: Neříkej, jsi-li křesťan, nebo ne. Odpověz raději, zdali ses účasnil shromáždění. A zde je komentář: Jakoby křesťan mohl existovat bez slavení Pánova tajemství, nebo Pánova tajemství se mohla slavit bez přítomnosti křesťana! Nevíš, satane, že křesťan žije ze slavení tajemství a slavení tajemství Páně se naplňuje v přítomnosti křesťana, takže nemůže existovat jeden bez druhého? Když slyšíš jméno křesťan, věz, že se spojuje s bratry před Pánem, a když slyšíš o shromážděních, poznávej v nich jméno křesťana.
Prokonzul Anulinus na závěr dne věnovaného výslechům, tj. 12. února 304 konstatoval, že vyznali křesťanskou víru a uvrhl je dovězení. V aktech není uvedeno, jak zemřeli, ale zdá se, že někteří byli popraveni, jiní zemřeli hladem v různou dobu.
Ve světle svědectví o mučednících z Abitene nabývá hlubšího významu to, co uvádějí italští biskupové v Pastoračních pokynech: Jako podstatné se jeví zdůraznit, že křesťanské společenství může být společenstvím služebníků Páně, jedině když zachovává ústřední význam neděle, „dne, který učinil Pán“ (Ž 118,2) jako „týdenní Hod“, jako střed slavení Eucharistie, že střeží současně místo – také fyzické – na které se společenství vytrvale odvolává (CVMC 47).
Jména 49 mučedníků podle Martyrologia (2004, str. 198):
Saturnin, kněz se svými čtyřmi dětmi, tj. Saturnin mladší a Felix, lektoři, Maria a Hilarion, chlapec; Dativus neboli Sanator, Felix; další Felix, Emeritus a Ampelius, lektoři; Rogacián, Quintus, Maximián, Telika neboli Tazelita, jiný Rogacián, Rogatus, Január, Kasián, Viktorián, Vincenc, Cecilián, Restituta, Prima, Eva, ještě další Rogacián, Givalius, Rogatus, Pomponie, Sekunda, Jenaria, Saturnina, Martin, Klautus, Felix mladší, Markéta, Magior, Honorata, Regiola, Viktorin, Pelusius, Faust, Dacián, Matrona, Cecilie, Viktorie, panna z Kartága, Berettina, další Matrona, Jennaria.
Pramen: https://it.aleteia.org/daily-prayer/mercoledi-12-febbraio/
Christiani sumus et sine Pane Dominico vivere non possumus
Příští neděli vyjdu z domu spolu se svou manželkou. Budeme mít s sebou jediný „průkaz totožnosti“: Christiani sumus et sine Pane Dominico vivere non possumus: prastará formule, s jakou naši první bratři vyznali víru a zvítězili nad nejmocnějším císařstvím v historii.
Postavíme se Císaři, i vtělenému do policisty či karabiniéra, a předložíme mu náš průkaz.
Jestli ho nepřijmou, připomeneme k dobru 25. duben, průkaz italských partyzánů jako magický pas. A když nám řeknou, že jsou poslušni „příkazů“, připomeneme jim, že stejnou výmluvou si posluhovali služebníci nejstrašnějších diktatur v Berlíně a Moskvě. Odmítáme platit jakoukoliv pokutu, ani liru.
Bude to tribunál k zjištění, zda naše svobody mohou být zahrnuty do tohoto našeho znamení. A pak vyzveme Církev a její ustrašenost. Jestliže najdeme bránu zavřenou, zatlučeme a budeme se dožadovat kněze, aby sloužil mši svatou. Se všemi bezpečnostními opařeními, odstupem a maskami. Jestliže kněz přijme, že splní svou povinnost navzdory současnému císaři, skloníme se před mužem Božím. Jestliže odmítne, budeme prosit Boha, aby se smiloval na duší malomyslného pastýře. A budeme hledat jiný kostel a jiného pastýře.
A vy, přátelé, udělejte totéž. Vyjděte v neděli z domu, zabušte na vrata, vstupte do chrámu. Reklamujte své nezadatelné právo na Mši a Chléb života. Opatrní v gestech, ale pevní v záměru. Je čas vyjít z katakomb: fyzických, kulturních, politických, do kterých jsme byli uzavřeni, my synové Zalíbení.
Biagio Buonomo
Chiesa e post concilio
