Schneider versus Kräutler
19.7. 2019
V interview pro ORF 14. července tvrdil biskup Erwin Kräutler, že je to „takřka skandál, že v mnoha farnostech Amazonie se zřídka slaví Eucharistie“. Mluvit takto je samo o sobě zmatené a tendenční. Nikdo 
nemá nárok na Eucharistii. Svátost Eucharistie je nejvyšší Boží dar; o
skandálu je možno mluvit spíše tehdy, když se v katolických farnostech popírá a nepraktikuje katolická víra, když je Bůh urážen tím, že se pohrdá jeho přikázáními, páchají se těžké hříchy proti lásce, modloslužba atd. Bylo by třeba mluvit o skandálu, když se v katolické farnosti lidé málo modlí. To by mohl být skutečný skandál.
O skandálu by se mělo mluvit spíše tehdy, když zjišťujeme, že v Amazonii nebyly uskutečněny v posledních desetiletích žádné účinné pastorační iniciativy na podporu povolání. Iniciativy, které by byly ve shodě s dvoutisíciletou zkušeností církve: vytrvalé modlitby, duchovní oběti a svatý a příkladný život, který si osvojili samotní misionáři. Neboť podpořit účinně solidní kněžská povolání je nezbytné i v Amazonii, aby zde byli misionáři, kteří vedou život skutečných mužů modlitby, pravých apoštolů, tj. život lásky a modlitby zcela odevzdaný Kristu a spáse nesmrtelných duší.
To, co podporuje biskup Kräutler a mnoho jeho druhů jako cestu kléru, jsou spíše karikatury kněží, kteří mají svůj vzor v humanitárních pracovnících OSN, v socialistických odborech a ekologistech. To však není misie Ježíše Krista, vtěleného Boha, který obětoval svůj život na kříži, aby vykoupil lidstvo z velkého zla, tj. hříchu, aby všichni lidé mohli mít hojnost božského a nadpřirozeného života (srov. Jan 10,10).
Není nutné utíkat se k líčení a dramatizaci „eucharistického hladu a nedostatku slavení Eucharistie, protože ke spáse není nezbytná Eucharistie, tak jako víra, modlitba a život podle Božích přikázání.
Jestliže katolíci nemohli po dlouhou dobu z důvodu nedostatku kněží přijímat svaté přijímání, bylo zapotřebí naučit je praktikovat duchovní svaté přijímání, které je velkou silou a má velký duchovní účinek. Otcové na poušti například žili celé roky bez Eucharistie a dosáhli velkého spojení s Kristem. Moji rodiče a já jsme v SSSR celá léta nemohli přijímat svaté přijímání. Ale praktikovali jsme duchovní přijímání, které nám dávalo velkou sílu a útěchu. Když pak přišel kněz, mohli jsme se vyzpovídat, účastnit se mše svaté a přistoupit k svátostnému přijímání, byl to tedy pro nás pravý svátek a zakoušeli jsme velmi hluboko drahocenný dar kněžství a dar Eucharistie.
V Amazonii by mělo být zavedeno, aby kněží misionáři přicházeli na jednotlivá místa - i když jen několikrát do roka – aby zde organizovali skutečné duchovní svátky s dobrými zpovědmi a se mší svatou slavenou důstojným způsobem. Mohli by také zanechat Ježíše ve svatostáncích, aby věřící mohli přicházet na adorace a bylo by třeba věřící učit, jak konat adoraci a jak se modlit růženec na vyprošení dobrých domorodých svobodných kněží a dobrých křesťanských rodin. Pak by Bůh bezpochyby tuto milost udělil. Měli by se na celosvětové úrovni vyzvat kněží, aby šli do Amazonie pastoračně osobně pomáhat. Mohli by být vysvěceni ženatí jáhni, nebo ve výjimečných případech pověřeni akolyté a katolické ženy, aby vystavovali Nejsvětější Svátost a vedli modlitby.
Je k tomu příklad v dějinách církve: japonští katolíci, kteří si bez kněží zachovali víru více než dvě stě let. Dnes je v Japonsku dostatek domorodých kněží, kteří jsou přirozeně svobodní. I když určitou dobu pohanská japonská kultura odmítala celibátní kněžství, japonští katolíci k němu chovali tak vysokou úctu, že se pro ně stala rozlišovacím znamením. Proto když v XIX. století přišli protestantští misionáři, kteří byli ženatí, odmítali je právě z tohoto důvodu. Naopak, když se vrátili katoličtí kněží, ujistili se, že jsou svobodní, a přijali je jako kněze pravé církve Ježíše Krista. Církev tedy v XIX. století mohla uvádět stejné argumenty jako dnes amazonská synoda ve prospěch svěcení ženatých domorodých kněží, neboť v oné době mnoho farností mohlo počítat s návštěvou kněze jen několikrát do roka.
Kněžské manželství bylo legalizováno ve východní církvi v VII. století, nikoliv však pro nedostatek kněží, neboť to bylo období s hojností kněží, zvláště v Konstantinopoli. Tento indult vznikl spíše kvůli lidské slabosti, protože ti, kteří v biskupském a kněžském úřadu měli být obrazem Krista, vzdálili se od apoštolského pravidla celibátního kněžství. V oné době v řecké církvi se jednalo o řešení regionální, které však římští papežové neuznávali a nepřijímali. Byla to deviace a věrolomnost vzhledem k požadavku následování Krista a apoštolů, kteří žili po celý život v pohlavní zdrženlivosti, jak dosvědčuje Petr, když říká: Opustili jsme všechno a následovali tebe (Mt 19,27).
Všichni církevní otcové žili kněžství v pohlavní zdrženlivosti. I když někteří byli ženatí, např. sv. Hilarius, bylo zřejmé, že po kněžském svěcení praktikovali zdrženlivost a neměli již děti, protože znali a respektovali apoštolský příklad pohlavní zdrženlivosti kněžské i biskupské.
Římská církev předávala věrně tuto apoštolskou normu a brání ji až dodnes s pouhou výjimkou poskytnutou východním církvím v souvislosti se sjednocovacím jednáním na koncilech v Lyonu a ve Florencii. V tomto případě byl dispens od celibátu zdůvodněn dobrodiním jednoty.
Zavedení ženatých kněží v Amazonii by nezplodilo pravé apoštoly, ale spíše novou kategorii kněžství, jakýsi druh dynastie. Současně je třeba mít na mysli, že domorodá kultura amazonských národů nedospěla ještě do stavu věrohodné zralosti, plně proniknuté duchem evangelia, ověřené křesťanskými generacemi.
Po počáteční a systematické evangelizaci sv. Bonifáce např. germánské kmeny potřebovaly několik století, než byly schopné vydat četné a věrné celibátní kněze.
V Amazonii v XIX. a XX. století jistě byli svatí a hrdinští misionáři: biskupové, kněží a řeholnice. V posledních desetiletích však někteří misionáři se vzdálili pravému duchu Ježíše Krista, apoštolů a svatých a obrátili se spíše k duchu tohoto světa. Už nehlásali s plným přesvědčením jediného Vykupitele Ježíše Krista a neusilovali dostatečně o to, aby zprostředkovali jeho nadpřirozený život a milosti národům Amazonie a přivedli je k věčnému životu, i za cenu oběti vlastního života.
Spíše naopak. Zneužívali Ježíše a svatý biskupský a kněžský úřad a místo evangelia a věčného života hlásali evangelium žaludku, nikoliv evangelium Kříže. Evangelium klanění se přírodě, pralesu, vodě a slunci. A dělají to nadále, i když lid této oblasti žízní po zdrojích božského věčného života. Tak se stala z evangelizace Amazonie zrada pravého evangelia a tato zrada pronikla v posledních desetiletích široké oblasti této země. A nyní by někteří chtěli, aby se pomocí synody a biskupů tato zrada nadpřirozené evangelizace v duchu Ježíše a apoštolů na mezinárodní úrovni legalizovala.
Amazonie nutně potřebuje pravé a svaté misionáře v duchu a příkladu velkých misionářů církevních dějin, jako je sv. Bonifác a velcí latinsko američtí světci sv. Toribiti de Mogrovejo, sv. Josuf z Anchiety a mnozí další.
Ve svém rozhovoru biskup Kräutler odůvodňuje svěcení žen pro slavení Eucharistie tzv. ženskou „empatií“. Jedná se o zcela jiné pojetí církve a eucharistie, jiné pojetí kněžství a jáhenství.
„Empatie není solidní teologické kritérium, tím je Boží vůle. Boží církev není nějaká korporace, není politickou stranou či lidskou institucí, kde úspěch a empatie jsou na prvním místě, i když jsou to jistě užitečné kvality. Kritériem pro úřad apoštolů a jejich nástupců, kněžství a jáhenství, musí být stejné jako to, které nám daroval Kristus a které církev vždy uchovávala: být muži s vysokou mravností, morálkou a charakterem nezbytným pro takový úřad. Kněží musí být muži víry, plní Ducha Svatého, připravení žít v celibátu; muži, u nichž je na prvním místě modlitba a hlásání Kristovy nauky; muži, kteří touží být pravými pastýři, ochotnými dát vlastní život za spásu nesmrtelných duší, těch, které jim byly svěřeny; muži, kteří jsou skutečnými otci všech věřících a nejen omezené části rodinného okruhu. Muži, kteří jsou pravými ženichy Krista a církve a kteří jsou jako takoví ženichy celibátními.
Ve II. století již sv. Irenej byl svědkem jednoty víry a kázně v církvi, byl takovým mezi všemi národy, i když v té epoše obrácení katolíci pocházeli ze všech možných kultur, z části také protikladných: „Církev, i kdyby byla roztroušena po celém světě, nicméně, jakoby bydlela v jenom domě – střeží přísně víru apoštolů. Věří, jakoby tyto pravdy měly vlastně jen jednu duši, jedno a totéž srdce, a hlásá, vyučuje a obětuje v dokonalé jednotě, jakoby měla jen jedna ústa. I když jazyky světa jsou rozličné, poselství tradice je jedno a totéž. Proto církev v Německu nevěří a nepředává nic odlišného, nedělají to ani církve ve Španělsku ani v Galii, ani ony na Východě ani v Egyptě, ani v Libyi ani ty, které se nacházejí ve střední části světa.“ (Adversus haereses 1,10, 2).
Také mnoho katolických farností právě obrácených z germánských kmenů v době stěhování národů (IV. - VI. stol.) mělo asi málokdy možnost účastnit se mše svaté a přijímat svaté Přijímání. Po několika generacích však se v těchto německých farnostech zrodily generace celibátních a všeobecně vzorných kněží.
Pravdou této otázky je, že ti, kteří hájí amazonský ženatý klérus s elegantním úskokem „viri probati“, pokládají amazonské národy za nižší, protože předpokládají, že zpočátku nebudou schopny dát církvi kněze celibátní zrozené ve vlastním prostředí. V průběhu 2000 let všechny národy byly schopny dát své syny s pomocí Kristovy milosti pro celibátní kněžství podle příkladu Ježíšova. Požadavek ženatých kněží pro národy Amazonie - pocházející od hodnostářů evropského původu – obsahuje skrytý rasismus. Krátce řečeno, můžeme to zjednodušit takto: My Evropané, tj. bílí, jsme opravdu schopni plodit celibátní kněze. Ale pro Amazonce je to příliš.“
Obránci amazonského ženatého kléru jsou takřka všichni Evropané, nikoliv domorodého původu, a ve skutečnosti nemají zájem o duchovní dobro věřících v Amazonii, ale o realizaci vlastní ideologické agendy, která míří k cíli - mít ženatý klérus i v Evropě i v Latinské Americe. Protože všichni vědí, že zavedení ženatého kléru v omezené oblasti Amazonie by se stalo dominovým efektem relativně v krátké době pravidlem ženatého kléru v římském ritu i v jiných částech světa. A tak by apoštolské dědictví a celibátní kněžství podle vzoru Ježíše Krista a jeho apoštolů bylo efektně zničeno v celé církvi.
Někteří katolíci – určitě nepředstavující většinu pravých věřících, nýbrž spíše funkcionáři bohaté církevní byrokracie, kteří získali mocenské pozice v církvi, chtějí přitahovat osoby světa ideou ženatého kněžství bez sebeobětování, bez nadpřirozené a horoucí lásky k Bohu.
Sám Pán nám řekl, co má dělat církev, aby věřící měli své kněze: Proste Pána žní, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,38). Neexistuje žádný lepší a účinnější prostředek. Kdyby takový byl, Pán by nám to řekl.
Abychom měli ženaté kandidáty pro kněžská svěcení, nepotřebujme iniciativy a zvláštní modlitby. Ti budou všude až do konce časů, jen na vinici Páně je málo dělníků. V době, kdy bylo mnoho kněží, papež Řehoř Veliký pronesl památná slova: „Vidíte, svět je plný kněží, ale je málo dělníků na vinici Páně (In Ev. hom., 34). Bůh plní vždy své dílo milosti a spásy duší pro život věčný za pomoci obětí a často jen malého počtu osob a nepotřebuje velké zástupy. V tomto smyslu sv. Řehoř Naziánský řekl, že Bůh si nelibuje ve velkých číslech (Or 42,7).
Biskup Ervin Kräutler řekl v interview: „Co můžeme dělat, aby tyto osoby mohly celebrovat Eucharistii? Život farnosti je velmi krásný, ale postrádá střed“. Odpověď na tuto otázku je následující: Střed je Kristus, Pravda, které učí, příklad, který dává On. Svatostánek je pravé centrum církve zde na zemi a centrum každé místní farnosti. Jestliže katolická farní komunita má svatostánek, a mnohé ho mají, pak mají centrum, a nakonec jim nic neschází, protože mají Boha uprostředmezi sebou, Boha s Tělem a Krví přítomného mezi nimi.
Je třeba spojit amazonské katolíky kolem svatostánku tak, aby měli své kněze a je-li to možné, četné kněze. Katolické matky a děti by se měly obrátit s vroucí modlitbou k Bohu, Dárci dobrých darů, s úmyslem přijmout domorodé kněze, dobré a celibátní s apoštolským duchem. Měl by se začít řetěz eucharistických adorací v celé Amazonii. Takový eucharistický řetěz prostých věřících spolu s jejich biskupy a jejich kněžími, - když je jich málo - může nepochybně – v okamžiku stanoveném od Boha - amazonským národům dát kněze, kteří jsou podle Ježíšova Srdce. Není třeba zneužívat amazonské národy pro své vlastní úpadkové ideologie teologické hereze, které se vyrábějí v Evropě.
Značná část dokumentu Instrumetum laboris amazonské synody a požadavky těchto kněží zdobí obraz Krista Krále perlami s hesly „viri probati“, „hlad po eucharistii“ a „ ženská empatie“. Tak touží uskutečnit tím nejprostším způsobem kněžské manželství a svěcení žen.
Praví katolíci z Amazonie a ze všech částí světa poznávají podvod a nepokládají tento obraz za obraz Krista Krále. Velké části Instrumentum laboris a revoluční požadavky biskupa Erwina Kräutlera a jeho druhů představují ve skutečnosti intelektuální chování velmi podobné gnózi a naturalismu, které chtěly vniknout do církve počínaje II. stoletím, jak to potvrzuje sám sv. Irenej: „Taková je tedy metoda, kterou nám neoznamují ani proroci, ani Pán jí neučil, ani apoštolové nepředali, ale ti, kteří se chlubí, že mají dokonalé poznání, lepší než všichni ostatní. Sbírají své domněnky ze všech možných pramenů, které nejsou Písmo; a abych použil obecné přísloví, chtějí utkat provazy z písku, usilují opatřit vlastní zvláštní tvrzení zdáním pravdivosti, Pánovými podobenstvími, výroky proroků a slovy apoštolů, aby se jejich schéma nejevilo, jako by toto všechno postrádalo. Když to však dělají, neznají řád a souvislost Písma a proto to, co se v nich nachází, rozkládají a bourají pravdu. Přenášejí pasáže, oblékají je do nového a zaměňují jednu věc za druhou a výsledek je ten, že klamou mnohé díky své podlé obratnosti, která přetváří výroky Páně ve své vlastní názory. Jejich způsob přednesu je jako když někdo - poté co krásný obraz krále zhotovený zdatným umělcem s krásnými šperky – měl přeorganizovat perly a dát mu podobu psa nebo vlka, a to ve špatném provedení; a chtěl by tvrdit a vysvětlit, že toto je ten krásný obraz krále, který zhotovil zdatný umělec tím, že přemístil šperky obdivuhodně rozmístěné prvním umělcem, aby vytvořil obraz krále, ale ten byl přestavěn posledním umělcem do podoby psa a použil šperky, aby oklamal ignoranty, že nemají žádnou ideu, jakoby to byl král a přesvědčuje je, že tento nezdařený obraz vlka je ve skutečnosti obraz krále. Stejným způsobem tyto osoby slátají dohromady staré legendy o manželech o pak se snaží násilím se vzdálit od správného spojení slov a výrazů, aby z Božího slova vytvořili vlastní výplody postrádající základ.
Je zřejmé, že široké části Instrumentum laboris a požadavky biskupa Erwina Kräutlera a jeho druhů požadují opravdu nové křesťanské vyznání, která by se pak jmenovalo církev amazonsko-katolická, která se nakonec stane sektou v rozporu s jedinou pravou apoštolskou církví. Ta proplouvá a nadále pluje bezpečně přes všechny časy, vždy stejná, s bezpodmínečnou věrností k čistotě víry a neměnitelnému dědictví apoštolů v církevní liturgii a kázni. Katolíci naší doby budou živě reagovat na podobnou Amazonsko-katolickou sektu, která se klaní přírodě a která bude mít ženské kněžství – podle slov, která pronesl sv. Augustin na adresu sekty ortodontistů: Církev na celém světě je si jista pravdou svých soudů (Securus iudicat orbis terrarum: Contra epistolam Parmeniani 3, 3).
Nástupce sv. Petra papež má jasnou povinnost, svěřenou od Boha jako ochránce Stolce Pravdy (cathedra veritatiis), aby uchoval katolickou víru v její čistotě a celistvosti, Božskou ústavu církve, svátostný řád ustavený od Krista a apoštolské dědictví celibátního kněžství: Aby toto všechno předal svému nástupci a dalším generacím. Nemůže snášet ani v nejmenším s mlčením dvojznačné chování, jasně gnostický a naturalistický obsah části Instrumentum laboris, tak jako zrušení apoštolské povinnosti kněžského celibátu (které by bylo nejdříve oblastní a pak krok za krokem univerzální).
Jestliže by to papež na příští amazonské synodě činil, zradil by těžce svou povinnost Petrova nástupce a Zástupce Krista, a způsobil by tím duchovní zatmění ohrožující Církev. A Kristus, neporazitelné slunce pravdy, zmaří cestu tohoto krátkého zatmění a sešle znovu své církvi odvážné papeže a věřící, protože brány pekelné nejsou schopny zbořit Petrovu skálu (srov. Mt. 16,18). Kristova modlitba za Petra a jeho nástupce je neomylná, to znamená, že po svém obrácení znovu posílí své bratry ve víře (srov. Lk 22,32).
Pravda, jak to formuloval sv. Irenej, bude pevně stát i ve chvíli duchovního zatmění, které hrozí církvi - pokud by k němu došlo z nevyzpytatelného Božího dopuštění: „Protože v Římské církvi bude Apoštolská Tradice vždy zachována v části věřících, kteří jsou všude“ (Adversus haereses 3,3,2).
Athanasius Schneider, světící biskup arcidiecéze Sancta Maria v Astaně
Corrispondenza Romana
