Menu


Ruka Boží

 

Sv. Lev XIII. a Atila

Mezinárodní scénář jara 2020 je nový, nečekaný a dramatický. To, co převládá, je zmatek, protože nikdo nemůže říct, že opravu ví, co se stalo, odkud přichází koronavirus, kdy zmizí a jakým způsobem se s ním vypořádáme. Jisté však je, že na pozadí tohoto scénáře dvě města pokračují v historickém souboji: Město Boží a Město ďáblovo: jejich cílem je zničit se a zvítězit. Jsou to ona dvě města, o kterých mluví sv. Augustin: Jedno je společnost zbožných lidí, druhé rebelů. Každé s anděly, kteří k němu náležejí, v nich na jedné straně vévodí láska, na druhé sebeláska (De Civitate Dei, lib. XIV, c. 13,1).

Tento boj na život a na smrt byl popsán působivým slovem Pia XII. k členům Katolické akce 12. října 1952. Papež prohlásil, že svět ohrožuje nepřítel o mnoho horší než ten, jakého představoval v V. století Attila, „bič Boží“. »Ó, neptejte se Nás, jaký je to nepřítel, ani jak je oděn. Nachází se všude a mezi všemi; dokáže být násilný a podlý. V posledních staletích se pokoušel vyvolat zmatek intelektuální, morální a sociální v jednotě tajemného organismu Kristova. Chtěl přirozenost bez milosti; rozum bez víry; svobodu bez autority. Často autoritu bez svobody. Je to nepřítel, který se stává stále konkrétnější, vždy se zaujetím, který nás dokáže ohromit: Kristus ano, církev ne. Pak Bůh ano, Kristus ne. Končí bezbožným křikem: Bůh je mrtev; zajisté, nikdy žádný nebyl. A je zde pokus vybudovat strukturu světa na základech, které neváháme označit jinak, než jako základní viníky, kteří jsou odpovědní za hrozby, které doléhají na lidstvo: ekonomie bez Boha, právo bez Boha, politika bez Boha«.

A tento strašný nepřítel, škola kontrarevolučního myšlení, které se odvolává na učení papežů, si dal jméno Revoluce: historický proces v několika staletích, který má za cíl zničit církev a křesťanskou civilizaci, tu jedinou, která je hodná toho jména, jak připomíná Pius X. (Encycklika Il fermo proposito dell’11 giugno 1905).

Střet mezi revolucionáři a kontrarevolucionáři pokračuje i v epoše koronaviru. Je logické, že každý se snaží z nové situace vydobýt maximální prospěch. Existence znepokojujících revolučních manévrů za zisk z nových událostí neznamená, že by tyto síly vytvořily situaci, ve které se nacházíme, že ji kontrolují a řídí. Představitelé vlád jsou různí, od Číny k USA, od Velké Británie k Německu, od Maďarska k Itálii, ale všichni uložili svým zemím stejná sanitární měřítka jako karanténu, které některé země zpočátku důvěřovaly. Tito političtí lídři snad podléhají zdravotní diktatuře svých virologů? Ale virologové, ačkoliv zpočátku byli rozděleni, protože někteří z nich pokládali koronavirus za jen jakousi „škaredou chřipku“, najednou se všichni přidružili a jsou zajedno v nutnosti provádět drastická opatření, aby zadrželi koronavirus. Pravdou je, že lékařská věda se ukázala jako neschopná potlačit virus. Volba karantény, stejná, jak tomu bylo po tisíciletí při boji s těžkou epidemií, rodí se ze zdravého smyslu, nikoliv z lékařské kompetence.

Je to problém nejen sanitární a v nesourodé společnosti může mít těžké následky v oblasti ekonomické a sociální. Ale řešení problémů tohoto druhu, které se kupí na celém světě, se týká politiků a nikoliv lékařů. A jestliže mezinárodní politická třída pro přijímání nových rozhodnutí se schovává za štít autorit zdravotnických, je to příčinou nekompetence těch, kteří dnes spravují svět. Politické selhání je paralelní s oním sanitárním. Jak nepřipomenout, že nejvyšší zdravotnická mezinárodní organizace vyhlásila svět bez epidemií díky projektu Zdraví pro všechny počínaje rokem 2000, s důsledky, že v mnoha státech fondy věnované na zdravotnictví byly rozděleny a věnovány na převáženě řídká onemocnění? Ředitel SZO Tedros Adhanom Ghebreyesus, politicky blízký komunistické Číně, se 28. ledna 2020 odebral do Pekingu, kde na závěr setkání s prezidentem Xi Jinpingem oznámil světu, že celý Wuhan je pod bezpečnou kontrolou a minimalizoval dopad katastrofy. Jen po mnoha váháních SZO vzala na vědomí skutečnost a pokračuje ve lživých údajích o nákaze a úmrtích, která dále vyvolává a které jistě nejsou zveličeny, nýbrž spíše potlačeny.

K ekonomickým a sociálním problémům se připojují další, stejně závažné, totiž problémy psychologické a morální jako důsledek prodlouženého lock-down a radikální změny života, kterou ukládá koronavirus. Ale zde spíše než politikům a lékařům patří slovo kněžím a biskupům a v neposlední řadě nejvyššímu pastýři univerzální církve. Proto obraz, jaký představil papež František ve velikonočním triduu, je obranou člověka v úpadku a depresi, neschopného ani za sebe čelit katastrofě duchovními zbraněmi, jaké má k dispozici. Totéž je možno říct o většině biskupů, postrádajících vážné teologické studium a autentický duchovní život, jak se to projevuje nepřiměřeně stejně jako v politické oblasti i v jejich orientaci stáda v temnotách současné doby.

Co by měli dělat v této situaci kontrarevolucionáři, věřící v Tradici, horliví katolíci naplnění apoštolským duchem? Jaká by měla být strategie, abychom čelili manévrům temných sil?

Měla by na prvním místě ukázat, že se hroutí globalizovaný svět, svět deformovaný projekty Billa Gatese a jeho přátel, a tyto síly přes všechno úsilí tomu nejsou schopny zabránit. Konec tohoto světa, syna revoluce byl oznámen ve Fatimě, ale horizont, který máme před sebou, není hodina konečné diktatury Antikrista, ale neodvratného triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, který předcházejí tresty oznámené Madonou, pokud se lidstvo neobrátí. Dnes i mezi nejlepšími katolíky existuje psychologický odpor před řečí o trestech, ale Joseph de Maistre varuje: Trest vládne nad celým ,lidstvem; trest ho chrání; trest bdí, zatímco lidé na strážích spí. Mudřec pokládá trest za dokonalost spravedlnosti (Le serate di San Pietroburgo, tr. it. Rusconi, Milano 1971, p. 31).

Svatý Karel Boromejský připomněl svého času, že mezi všemi korekcemi, jakými jeho božský Majestát disponuje, jsou to obyčejně zvláštní druhy moru, které posílá jeho ruka, a vysvětluje tento princip na příkladu Davida, hříšníka, kterému Bůh dal na vybranou trest mezi morem, válkou a hladem. David si vybral mor s tímto odůvodněním: Raději ať upadnu do rukou Božích, než do rukou lidských. Proto, uzavírá sv. Karel: Mor, mezi hladem a válkou se zvláštním způsobem přisuzuje Boží ruce (Memoriale ai Milanesi di Carlo Borromeo, Giordano Editore, Milano 1965, p. 34).

Nastal čas uznat milosrdnou Boží ruku v ranách, které začínají otřásat lidstvem.

Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana





 



 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010