Lumen de Lumine

Rány církve. Nezoufejme, ale nedělejme si iluze!

  21. 7. 2020

 

Bylo to povzbuzující a současně dramatické napomenutí sv. Augustina: »Neztrácejme odvahu, jeden z lotrů byl spasen! Ale iluze stranou: jeden z lotrů byl zavržen (sv. Augustin, Kázání 232, 16): Spása, nebo zavržení! Tertium non datur!

Časy efemérního a opojného „milosrdenství“, které se jeví jako stále více zahnízděné, jako synonymum odpadlictví, když se nesvěřujeme se stále větší kajícností a důvěrou nekonečné Lásce, jaké je schopná jen nejvyšší Láska.

Nebeský Králi, Utěšiteli, Duchu pravdy, všude přítomný, který všechno naplňuješ, schránko všeho dobra a dárce života, před kterým vyznáváme: Zapomeň na mé nepravosti, Pane, z Panny narozený, a očisti mé srdce, učiň je chrámem tvého těla a tvé nejčistější krve, nezavrhuj mne od své tváře, ty, jehož milosrdenství je bez konce. Jak se mohu odvážit, já nehodný, abych se přiblížil k tobě s těmi, kteří nejsou tebe hodni; můj šat mě prozradí, protože to není oděv vhodný ke svatební hostině a přivolává výrok odsouzení mé velmi hříšné duše. Pane, očisti mou duši od jejích nečistot a zachraň mě, příteli lidí!

(Divina Liturgia sv. Jana Chryzostoma, Tropáry 5 a 6 sobotních nešpor).

Žijeme v době, ve které došlo ke zmatku, že „mít Milosrdenství patří vlastně jen Bohu“ a zapomíná se, že milosrdenství je ve skutečnosti podstatná vlastnost samotného Boha (srov. Svatý Ireneus, Epištola 60).

Časy poznamenané tíživou zálibou v křehkostech a hříších, které místo abychom je poráželi a vítězili nad nimi, jsou prostě přehlíženy novým samozvaným „spasitelem světa“ v domnělé nové církvi z existenčních periférií.

Je zde řeč o „polním lazaretě“, kde žvanící Arcivladař nemá odvahu ani před tváří ohromujících a nejhanebnějších hříchů vyslovit samotné slovo hřích, aby neporušil zavedený politicko-korektní, nábožensko-korektní a eroticko-korektní receptář.

„Polní lazaret“, ze kterého opravdový Lékař duší a těl byl vlastně vyhnán, protože měl tu velkou neřest rozlišovat dobro a zlo, a dokonce určovat jeho terapii.

„Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mě, protože nemáš na mysli věci božské, nýbrž lidské“ (Mt 16,23). „Jeruzaléme, Jeruzaléme, zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna svá kuřátka pod křídla, ale nechtěl jsi. Proto váš dům zůstane opuštěný. Neboť vám říkám, neuvidíte mě od nynějška, dokud neřeknete: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!“ (Mt 23, 37-39).

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Krize, která se dramaticky vyostřuje a zatěžuje katolickou církev, není obyčejná groteskní komedie o desítkách dravých predátorů dospívajících, v tom horším případě o homosexuálech vysvěcených pro posvátnou službu Bohu a jeho svatému lidu, k však svým základním zlořádem prokazují nikoliv záslužnou, ale tu nejhanebnější službu v prvé řadě své duši, Bohu a svaté církvi.

Kdyby šlo jen o to, postačilo by, aby dobrý a svatý Boží lid se bránil metlami a v těžších případech také motykami, a jak se nyní modlí silným hlasem četní američtí katolíci, pevně držel své zapečetěné peněženky a vyprázdnil pokladničky od almužen.

Ale současný stav je mnohem závažnější a zraňující pro Boží církev, krize, kterou dnes už nelze měřit jen podle počtu osob přítomných v chrámě dokonce v Den Páně, ani podle výnosu sbírek.

Pravým důvodem krize je dramatické odpadlictví, které evidentně nastoupilo a nic se proti tomu již delší dobu na žádné úrovni nepodniká. Je dokonce maskováno a akceptováno jako nové slovo nové církve, a zvláště v posledních sedmi letech se krize zrychlila a zintenzivnila úroveň své nezřízenépropagandy a troufalosti i svůj smrtonosný dopad.

Ve smyslném sebeuspokojování a chorobném masochismu našli jsme si své zalíbení a cítíme se blažení z převládajícího nihilismu; tleská se ubohé myšlence totalitarismu s jeho významnými zásadami nejen nekřesťanskými, ale dokonce protikřesťanskými a především protikatolickými. Soutěží se v „neodsuzování“ nejen hříšníků, ale také hříchů; jistě nikoliv z milosrdného a upřímného duchovního úsilí, ale z ryzího sebezalíbení a světské seberealizace, abychom se zavděčili světu, přičemž zapomínáme: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás; kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho; jelikož ze světa nejste, ale já jsem si vás vybral ze světa, proto vás svět nenávidí“ (Jan 15, 18-19).

Mezi Božími služebníky, samotným 'služebníkem služebníků' počínaje, hraje se hra opičení po nových rock-star společnosti otevřené, rozplizlé, postižené bulimií, zbavené vlastního cíle, ve které se všechno řídí individuálním svědomím a nic není chápáno jako kolektivní příslušnost k Tajemství a jeho podstatnému sdílení. Společnost, jak napsal Zygmund Bauman, kde jediná trvalá věc je změna a jediná útěcha je nejistota (srov. Zygmunt Bauman – Leonidas Donskis, Moral Blindness: The Loss of Sensitivity in Liquid Modernity, 2003).

Co tedy udělat s takovou Katolickou církví, která prohlašuje: „Důvěřujte, já jsem přemohl svět (srov. Jan 16,33), ne-li zlikvidovat ji, a to navždy?

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Místo toho, abychom padli na kolena před Tím, který „byl pozdvižen a přijal jméno nade všechna jména, aby ve jménu Ježíš pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Fil. 2, 9-10), dáváme tvrdošíjně přednost tomu, co je politicky a sociologicky korektní, a ještě více všemu iracionálnímu před nábožensky korektním, abychom se vyhnuli tomu, že se znelíbíme Pánům Chaosu, a můžeme se proto těšit jejich mediální ochraně.

Místo toho, abychom se radovali, že nám byla dána moc šlapat po hadech a štírech a moc nad nepřítelem (Lk 7,18-19), dáváme přednost zálibám, takže kterýsi pastýř vytvoří video, jak navštěvuje Il Bel Mondo Glamour v Metropolitan Museu v New Yorku, nebo si vyrábí dobrou pověst tím, že pořádá večeře s chudými, samozřejmě před zrakem pozorných kameramanů a novinářů.

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Dietrich Bonhoeffer byl protestantský teolog a pastýř, který zahájil nakonec dvojí bitvu ve jménu víry.

Proti protestantské církvi v Německu, zcela prodejné služce, politicky korektní k duchu své doby, což nebylo nic jiného než nacionální socialismus.

Jak dokládají s jistotou německé dokumenty, zúčastnil se atentátu proti nejvyššímu Vůdci Adolfu Hitlerovi 20. července 1944.

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Za to byl nahý pověšen na šibeniciv koncentračním táboře Flossenburg za úsvitu 8. dubna 1945.

Jeho slavný spis z roku 1937 píše s prorockým tušením o smrtelných nebezpečích, která se pilně a hrozivě slévala se vším politicko-korektní a nábožensko-korektním jeho doby.

Stejná slova by mohla posloužit dnes, abychom přivedli k rozumu katolickou víru, nad níž se dnes

pne jiný duch času, duch naší doby, neméně jedovatý, smrdutý, morový, totalitní a smrtelný, jaký tížil morbidní dobu Třetí říše.

»Milost za levnou cenu je smrtelným nepřítelem naší církve. Dnes bojujeme o milost za drahou cenu. Milost za levnou cenu je odpuštění udělené bez lítosti, je to křest bez společné kázně, svatá hostina bez vyznání hříchů, absoluce bez osobní zpovědi. Milost za levnou cenu je však také milost bez následování Krista, milost bez Kříže, milost bez Krista živého a vtěleného« (Dietrich Bonhoeffer, Nachfolge, 2007, str. 24).

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Započítali jsme si do účtu hned v den našeho svatého křtu: „Kdybyste byli z tohoto věta, svět by miloval to, co je jeho; ale protože nejste ze světa, ale já jsme vás povolal ze světa, svět vás nenávidí (Jan 15,19).

Z výšky svých trůnů dokážou se na nás stále šklebit jako divocí psi, kterým se protiví „mlčenlivé mýty“, navenek jsou zdánlivě pokorní jako františkáni, ale jinak ubozí, vždy připravení vztekat se na toho, kdo se nepodřizuje království tohoto světa, které vždy předpokládá moc a bohatství.

Moc a bohatství tohoto světa, to je chiméra, pro kterou prodávají všechno, jen aby měli moc a bohatství: těla, duše, srdce, úzkosti, i samotné plody milosti, jaké Moc jediného Spasitele světa probouzí ve Svatém Božím Lidu.

Ve svém ohnivém purpuru, tváří v tvář děsivým skandálům, jejichž pravé příčiny se skrývají ještě po dvou letech, mohou se vydávat na scestí a tvrdit, že nyní jde o jinou agendu, jak se nazývá nová a milosrdnější pastorace: „Papež má velmi širokou agendu: prostředí, migranty… (kardinál Cupich 28. srpna 2018 na NBCC Chicago).

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Vyhladit ze svaté církve Boží zlo, které nyní již nevstupuje jen nějakou skulinou jako satanův dým do Božího chrámu (Pavel VI., 29. 6. 1972), nýbrž dokořán otevřenými dveřmi a okny, to vyžaduje od vrátných našich dnů stejnou odvahu, jakou měl bl. Antonín Rosmini, který neváhal nazvat pravým jménem Pět Ran svaté Církve, i když je jich už mezitím více než pět.

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

První rána:

Poddajnost a servilnost církevní hierarchie vůči duchu doby a nové vládnoucí totalitní ideologii.

Zdá se, že klérus Božího lidu zapomněl, že již samotný titul odlišuje, že svatá Církev Boží je Kristus, je plnost zjevení Boha Jednoho a Trojjediného, který přišel a opět přijde jako znamení protiřečení: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jeho znamení se bude odporovat (Lk 2,34).

Pánem Domu byl ustanoven od samotného Boha jako seméion antilegómenon, jako znamení a titul, který je protikladný, jak vyplývá z následující řeči: „Nedomnívejte se, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsme uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí (Mt 10, 34-36).

Sama církev buďto je seméion antilegómenon, nebo se zříká nejen sebe, ale zříká se samotného Krista a jeho tajemství vykoupení a spásy!

To je naprosté a podlé přijetí současného Zeitgest, kterého hlásá nikoliv svatý Boží lid, ale katolická hierarchie, která s ním se zalíbením flirtuje, ničím se od něj neodlišuje, často i nestydatě jej hýčká, jeho prohnané lži nejen neobezřetně přijímá, ale i je šíří, takže se stává naopakem legomenon, tedy opakem svého poslání,kekterému je svatá církev Boží povolána: být kamenem nárožním.

Toto je tedy význam slov: „Kámen, který stavitelé odhodili, stal se kvádrem nárožním. Každý, kdo na ten kámwen padne, ten se potluiče a Na koho padne, toho rozdrtí.(Luk 20,17-18).

Pro svatý Boží lid nastal čas, kdy je třeba se varovat kvasu současných farizeů a s pokornou odvahou volat ze střech, protože nic není skrytého, co by nebylo zjeveno, a nic tajného, co by nebylo poznáno (Luk 12,2).

Jak nepřipomenout slova, která nikdy nebyla aktuálnější než dnes, slova kardinála Ratzingera v předvečer jeho volby na Petrův Stolec?

Mít jasnou víru podle Kréda církve se často označuje za fundamentalismus. Zatímco relativismus, to znamená nechat se unášet sem a tam nějakým větrem nauky - jeví se, jakoby to bylo jediné na výši dnešních dnů. Utváří se diktatura relativismu, která neuznává nic definitivního a která uznává za poslední měřítko své vlastní já a jeho zvůli. My naopak máme jinou míru: Božího Syna Boha a pravého člověka, On je mírou pravého humanismu, „dospělá“ není víra, která sleduje vlny módy a poslední novoty; dospělá a zralá víra je hluboce zakořeněná v přátelství s Kristem. To je přátelství, které nás otevírá pro všechno, co je dobré a poskytuje nám kritérium pro rozlišování mezi pravdou a lží, mezi podvodem a pravdou (Homilie in Missa pro Eligendo Pontifice, 18. dubna 2005).

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Druhá rána: Zřeknutí se obrany antropologické pravdy.

Neuniká nám, že ani jeden z pastýřů svatého Božího lidu nenašel odvahu k pravdě, aby nebyl umlčen jako odsuzující?

Asi nám také uniká, že naopak mnoho pastýřů se baví tím, že si zahrávají s ohněm v tématech, která mohou aplikovat především v oblasti antropologické záchrany budoucích generací bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost?

Uniká nám napomenutí: „Varujte se falešných proroků, kteří přicházejí v rouše beránčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte (Mt 7,15-16).

A žeň jejich plodů je velmi dobře vidět například na víře, která je zesměšňována na veřejných místech.

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Třetí rána. Řečnický mýtus o chudé církvi

Církev tolik prohlašovaná za chudou církev, snad nikdy nebyla tak žádostivá peněz a moci.

Případy, které se týkají vlivných německých kardinálů a biskupů a také degradovaného kardinála Edgara McCarricka a jeho neopuštěných ale podporovaných „vnuků“, mají co do činění s hledáním imunity ve věci hrubých finančních machinací, povolených i zamítnutých.

Celkem vzato, mnoho dalšího je snadno vysvětlitelné moudrou nápovědou: Cherchez l´argent.

Heroldy této chudé neocírkve nikoliv náhodou jsou dva němečtí kardinálové: Walter Kasper a Reinhard Marx, kteří z chudé a takřka umírající katolické církve udělali církev přebohatou, s enormními zisky z Kirchensteuer: taxa 9% daně, kterou němečtí katolíci musí platit na špinavý účet, aby mohli být dále pokládáni za to, čím jsou.

V Mnichově a Berlíně je možno si odmyslit všechnu „zrezivělou výzbroj“ starých dogmat a morálky. Je možno si však domyslet dokonce i svou vlastní víru, a budete zde připuštěni i k Eucharistii

Nikoliv však k neplacení, to nikdy! A proto v roce 2012 němečtí biskupové pohrozili exkomunikací latae sententiae s vyloučením od svátostí, od katolického pohřbu a jiných dalších aktivit pro ty, kteří neplatí. A to všechno s milosrdným použitím kanonického práva.

Mše LGBTQ+ jsou naopak vítané; žehnání homosexuálních svazků je v pořádku; přijímání pro nekatolíky také. Všechno toto je diskutabilní a také diskutované ve jménu milosrdného přijetí: ale plať!

Po ložním prádle došlo také na běžné účty a odhalujeme určité aktivity, které tvoří horizont velkodušných finančních operací velkomyslně poskytovaných a zbaběle přijímaných.

Jednoho dne snad odhalíme určité finanční toky, které byly podmínkou fungování celé nové „svaté Boží církve a jejího papežství“. Ale bude to Dies Irae Dies illa!

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Čtvrtá rána: Neo-církev Chudých

Tolik proklamovaná Církev chudých naopak padá do pasti tragického neoimperialismu, který nahrazuje nejvyšší zákon Kristovy církve: Spásu duší.

Pro tyto duše se všechno redukovalo na otázku osobního svědomí při rozlišování mezi dobrem a zlem na základě kazuistiky toho nejhoršího církevního moralismu.

V současném řádu naopak se proklamují neoddiskutovatelné jistoty, nedotknutelné vůdčí linie, pravé nejvlastnější politické manifesty, které často je třeba přičítat ne-li nepříteli lidu, pak samotnému Belzebubovi.

„Chudé máte vždycky s sebou, mne však vždycky mít nebudete“ (Jan 12,8). Toto upozornění Spasitele nikoliv náhodou bylo adresováno Jidáši Iškariotskému, zrádci, a Jan upřesňuje: „To řekl nikoliv, že by mu záleželo na chudých, ale protože byl zloděj, spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní vkládalo (Jan 12,6).

Chudí se stali v těchto letech něco jako veřejná tabule používaná jako sebepropagace a znamení příslušnosti k neo-církvi.

Skrývá se Kristův Kříž, aby vynikly jako trofeje kříže tohoto světa.

Mimo to, že morální laxismus odpovídá radikalismu politickému, neo-církev chudých zapomíná na stránku mravní, duchovní, intelektuální a přijímá vlastní ignoranci o tom, jak jsme chudí, když neznáme Boží slovo, což je bída mnohem mizernější než ona materiální.

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Pátá rána: neo-papolatrie a hledání trhu.

Svatý Boží lid vždy miloval a nesmírně ctil své Pastýře. Neměl proto nikdy super-papeže, super-kardinály nebo super-biskupa.

Svatá církev Boží vždy potřebovala zachovat pevnou víru v její vznešené niternosti, v poslušnosti a v jejím naplňování: „Ubi Petrus, ibi et Ecclesia”,volal svatý Ambrož a stal se tak ozvěnou sv. Irenea: „Ubi Christus, ibi et Ecclesia” (Smirnesi, 8, 2).

Znepokojuje pozorovat, jak Nástupce onoho Petra přibitého rovněž na kříž jako Božský mistr, miluje být „pop a rock“ a současně používat kdejaký text Písma pro svůj personalismus a propagandistické účely; znamená to pohrdat svatým Božím lidem dávat před ním přednost jakémusi mystickému neo-lidu a místo spásy duše zdůrazňovat velkou a nepravděpodobnou záchranu těl.

Jestliže někdo tíhne šířit podezřívání a mluví o „klerikalismu“ nebo „elitismu“ dnes více než jindy, je čas odložit novou a neústupnou formu papolatrie, která chválí nikoliv peterský úřad jako Kristem ustanovený, ale jen jeho aktuálního představitele, který si pěstuje své servilní donašeče a jimi se obklopuje.

Neztrácejme odvahu, ale iluze stranou!

Šestá rána:  Legitimní vykonávání munus gubernandi (úkol řízení) se ve Svaté Boží církvi nikdy neinspirovalo podle vzoru Führera ani podle Desatera Jefe.