Poučení z USA
8. března 2020
Ať už jsou smutné nebo ne, nemocné nebo ne, lidské bytosti potřebují lékaře těla či lékaře duše, nyní více než kdykoliv jindy.
Měla jsem doprovázet skupinu studentů o jarních prázdninách. Je to dnes už dvacetiletá tradice navštívit o jarních prázdninách některá okouzlující místa světových dějin. Jeli jsme na Sicílii a pak do centra Itálie, kde všechny cesty vedou do Věčného města. Zůstali jsme tam až do 9. března, kdy měli studenti mít příležitost účastnit se modlitby Angelus na Náměstí Svatého Petra s papežem Františkem: celoživotní zážitek pro mladé lidi, katolíky i nekatolíky, vidět Svatého otce, jak vede modlitbu věřících a uděluje apoštolské požehnání studentům a žehná devocionálie pořízené pro jejich drahé.
Ale letošního roku byl zájezd do ciziny anulován v důsledku epidemie koronaviru, podobně jako pro mnohé univerzity v USA.
Byly stornovány nejen studijní cesty do zahraničí, ale také modlitba Angelus „na živo“. Tak byla pozastavena tradice trvající 66 let.
Byl to Pius XII. v říjnu 1954, který se začal modlit Angelus s věřícími, kteří se shromažďovali na Svatopetrském náměstí. Tak si počínali také Jan XXIII. a všichni jeho nástupci. Dialog mezi papežem a lidem se stal obřadem projevované lásky. Sestra Pascalina Lehnertová, osobní sekretářka papeže po čtyři desetiletí až do smrti Pia XII. v roce 1958 vzpomíná, že Svatý otec zůstával za zavřeným oknem. Několikrát je musel otevřít, protože lid se doprošoval požehnání.
Podle posledních zpráv přicházejících ze Sv. Stolce Angelus 8. března se konal v Knihovně Apoštolského paláce a nikoliv na Náměstí z okna. Modlitba byla vysílána do panelů na Náměstí Sv. Petra a poskytována médiím, která o to požádala. Pukalo mi srdce, když jsem konstatovala zrušení tradiční modlitby, a současně mě to vedlo k úvaze o roli církve v období krize v minulosti a dnes.
Ve středověku se lidé domnívali, že viry jsou ve vzduchu a se vzduchem se inhalují nakažené kapičky a způsobují infekci. Přichází mi na mysl slavný lékař a profesor medicíny na univerzitě v Bologni a Perugii Tomaso Del Garbo (1305-1370), autor slavné příručky Jak žít v době moru. Slavného učitele vychvaluje Petrarca, který měl, jak známo, averzi vůči lékařům a vůbec k celé medicíně. Překvapivě v dopise příteli lékaři Janu z Padovy ho Petrarca vychvaluje: „[Tomaso del Garbo byl] pro své lékařské umění tak vážený, že byl pokládán za schopného vzkřísit mrtvé“.
Del Garbo byl očitým svědkem epidemie v roce 1348, která zpustošila především Střední Evropu včetně jeho rodné Florencie. Proslavil se svým dílem „Rady jak žít v době morové nákazy“, jelikož byl lékařem, který nalezl prostředky, jak bránit šíření choroby.
Kromě praktických rad, co jíst a pít, o dýchání a koupání, mytí rukou a těla, slavný florentský lékař podává některé praktické rady v době morové nákazy také pro kněze. Jednu kapitolu věnoval všem těm, kteří pečovali o nemocné morem v Itálii: kdo se věnuje péči o tělo nebo duši, lékaři a kněží, ti, kteří nezištně pracují v nemocnicích, v kostelích a používají moc modlitby. V jeho manuálu jsou opatření proti šíření nákazy. Zdá se, že se nestaral příliš o lékaře, ale velice ho zajímali kněží - lékaři duše. Jednali v prvé řadě in persona Christi, posilovali nemocné a postižené, kteří padli v boji, a tito kněží byli v první řadě těmi, kteří pracovali v Kristově Těle v polním lazaretě.
Pro slavného lékaře pečovat o tělo a duši bylo jedinou komplexní péčí; byly to „dvě spravedlivé ruce medicínského umění“, jak napsal sv. Bazil Veliký (330-379), který byl sám lékařem. Podle manuálu Del Garba je kněz tím, kdo vstupuje do pokojů, kde leží nemocní morem, jejichž nemoc velmi pravděpodobně bude příčinou smrti. V období morové nákazy tisíce kněží se zabývali morem a nenechávali nemocné umírat o samotě. Jeho rada kněžím byla otevřít okna a dovolit vstup čerstvého vzduchu, aby se obnovil, umývat si ruce nikoliv vodou a mýdlem, jak se to nyní dělá při koronaviru, ale octem a vodou z růží (acqua rosata) a držet v ústech dva výhonky karafiátu.
Knězi, který zpovídal nemocné v jejich pokoji, Del Garbo radil, aby příbuzní opustili pokoj a nemocný mohl mluvit hlasitěji, aby kněz mohl zachovat odstup a nepřibližoval se příliš k ústům nemocného a mohl se vyhnout tomu, aby dýchal stejný vzduch. Dýchat stejný vzduch byla ona blízkost kněze, blízkost církve k těm, kteří zůstali během epidemie izolováni.
Středověká církev chápala lékařské umění jako praktickou aplikaci milosrdenství a kněze – lékaře duše – především jako toho, kdo uvádí milosrdenství do praxe. Byla to pozitivní teologie nemoci, protože nemoc přichází od Boha a nic z toho, co přichází od Boha, nemůže být zlé. V důsledku toho nemoc a utrpení spojené s nemocí nazírá autor jako prostředek spojení s Bohem a návrat k Bohu. Toto bylo a je dobrodiní utrpení: příležitost pro nemocné, aby se v první osobě účastnili utrpení Kristova, a pro kněze, aby jednal v osobě Krista, posiloval jejich ducha modlitbami a zpovědí.
Je-li nějaké naučení, které je možno vyvodit z koronaviru, pak je to krajní křehkost lidské přirozenosti. Osoby ve své nemohoucnosti vzhlížejí k těm, kteří jsou v první linii. Lékaři a sanitní personál jsou v první linii odvážného boje proti viru v Číně, Íránu, Jižní Koreji a Itálii, zemích, které jsou pokládány za zóny třetí úrovně, rudé zóny koronaviru v centrech kontroly a prevence nemocí.
Zůstává dnes Církev nasazena v první linii jako profesionálové lékařského sektoru? 'Vysílat' Angelus a zavírat kostely, zavírat bazény v Lurdech, podávat přijímání do rukou: plní všechna tato opatření to, co očekáváme od duchovní nemocnice v první linii?
Jedno je jisté: ať už jsou nemocné nebo ne, lidské bytosti potřebují lékaře těla i lékaře duše, dnes více než kdy jindy. Skutečná přítomnost je dar, rozdávat milosrdenství je vysoké povolání – pro svět, který trpí koronavirem, a církev je povolána, aby vykonávala onu obojí službu.
Inez Murzaku, Catholic World Report.
Zvukový záznam prvního Angelus
