Popírat trestajícího Boha?
3.3.2020
Popírat Boží trest znamená popírat pevnost Boží lásky
Tradice církve vždy hájila smysl trestu: je to nezbytné zlo pro záchranu člověka od zla věčného. Jestliže popřeme, že kalamity jsou silná volání po návratu k Bohu, naše slova otevřeně uklidňující s úmyslem „zachránit Boha“ a laciným způsobem těšit člověka, stávají se hlasem, který překrývá hlas Boží. Běda nám: Bůh je výheň lásky, proto zasahuje, otřásá člověkem, nechce ho omlouvat, ale zachránit, tak jako otec zachraňuje vzdorného syna.
Klameme sami sebe pokaždé, když se ocitáme uprostřed přírodní katastrofy způsobené lidskou nedbalostí, nebo uprostřed epidemie a vždy se najde někdo, kdo chce dělat obhájce „dobrému „Bohu“. Bůh nezasahuje, Bůh netrestá, to je cesta s obvyklými argumentacemi ohledně nejnemilosrdnějšího Boha a dospívá se k závěru pozitivistické sterilní exegeze, která všechno likviduje ve jménu primitivního antropomorfismu.
A tak zde máme sérii na téma „Pán je nám nablízku a těší nás“. Správně, velmi dobře, ale když se skončí zde, ale tím Pána redukujeme na matku, která sedí u trpícího dítěte, laská ho, dodává mu odvahy, ale nachází se ve stejné bezvýchodnosti utrpení a je stejně jako dítě bezmocná.
Existuje také způsob, který zavádí otázku Božích trestů, nabývající určité přijatelnosti ve světle Tradice, i když zůstává v jakémsi neurčitém šerosvitu víry.
Proto je třeba učinit alespoň nějakou úvahu: jsme si opravdu jisti, že Bůh nás netrestá, takže je skutečně milosrdný? Jsme si jisti, že popření Božích trestů je správný způsob, jak se zabývat pohromami, které stíhají lidstvo? Konečně, otázka otázek: jsme si opravdu jisti, že Bůh bez hněvu je ten pravý Bůh, kterého nám zjevuje Písmo svaté?
Na první otázku je možno odpovědět pouze tehdy, jestliže chápeme, co je to trest. Je to obtížné v dnešní době maminismu, postrádající správné otcovství. Jak byste posuzovali rodiče, který nechá své děti dělat, co jim napadne, protože jsou svobodné a on je dobrý? Rodič, který by se před svým dítětem, jež ničí sebe, svou rodinu a své přátele, omezil na prohlášení: to není správné, ale pak ho nechal být?
Trest je výchovný prostředek a současně i nástroj lásky. Trest, pokud slouží, není aktem jakékoliv lásky, je nezastupitelný, protože k podstatě trestu patří, že je to fakt, kterým se ukládá dítěti neodvolatelná restrikce, výprask. Jinými slovy, trestat znamená, zkrotit odbojnou vůli, aby nedělala a nezpůsobovala mnoho zla; uzavřít cestu k realizaci vlastního vrtochu je způsob, jak přivést osobu k rozumu, pokořit pýchu mimořádně scestnou, která může vyvolat nenapravitelné škody. Trest je tedy projevem lásky, která přesně odpovídá dané situaci. Dobrý rodič ví, že pohlazení a pohlavek jsou dva způsoby, jak dítěti projevit vlastní lásku, ale ví také, že to není zboží na vývoz.
A tak také tradice církve vždy střežila význam trestu, bohatě přítomného v Písmu jako projev pevné Boží vůle přivádět ke spáse duše, které by byly jinak ztraceny, protože by se ocitly v trestu věčném, který nemá účel léčebný, ale je jen postihem; totiž v pekle. Trest není odsouzení, ale prevence před odsouzením.
Svatý Řehoř Veliký, když komentuje Boží zásah, kterým chce přivolat k sobě Izrael, svou snoubenku, a zatarasí jeho cestu trním, zničí její lidské cestičky, zabrání jí dojít k falešným manželům, tj. modlám (srov. Oz 2, 6-7), říká: »Když nemůžeme zde na světě dosáhnout toho, co chceme, často se namáháme až k nemožnosti, abychom splnili pozemské tužby; proto se vracíme k Bohu a začíná se nám líbit to, co se nám nelíbilo: jeho přikázání nám byla hořká, ale Bůh nám nečekaně sladce vrací paměť a duše, která chtěla být cizoložná, ale nezdařilo se jí to, rozhodne se být věrnou snoubenkou (Homilie XXXVI).
Proto popírat, že Bůh trestá, znamená nechápat, jak vytrvalá je jeho láska, a znamená to také zbavovat lidstvo hlubokého pochopení všeho toho, co se děje a vydávat se zvůli sociálních, politických a vědeckých vysvětlení, která nikdy neudávají poslední důvod událostí, kterými procházíme. Jestliže tedy na první otázku odpovídáme, že trestá přesně proto, že je spravedlivý a milosrdný a v druhé zdůrazňujeme, že popírat Boží trest znamená odsuzovat lidi, aby zůstávali bez orientace ve svých hříších a nevěrnostech, pomáháme jim pochopit, že Bůh se neraduje ze smrti bezbožného, ale chce, aby bezbožník změnil své chování a byl živ (Ez 33,11).
Když tedy popíráme, že kalamity, které nás postihují, jsou silnou výzvou, abychom se vrátili k Bohu, na kterého jsme zapomněli a běháme za falešnými manželi, činíme tedy své bratry hluchými k Božímu volání.
Naše slovo otevřeně ujišťující a potěšující má za cíl „vysvobodit“ Boha falešnými antropomorfizacemi a potěšit lidi laciným slovem, které přehlušuje hlas Boží. Běda nám!
Luisiella Scosati- Nuova Bussola Quotidiana
