Neuvěřitelné: Falešná církev nastupuje k apostazi
2. 7. 2019
Po přečtení chvalozpěvu na amazonský Eden nechápeme, proč by jeho obyvatelé potřebovali křesťanskou víru. Naopak, vynořuje se zde skutečnost, že církev by se měla nechat obrátit od těchto domorodců.
Tady se už nacházíme zcela mimo herezi.
Křesťanství je tu redukováno na antropologii a ekologii. A to nikoliv jako překvapení, ale v přímé návaznosti na Evangelii gaudium a Amoris laetitita. Tak jako výrobky zhotovené v Číně se tváří jako evropské produkty, tak i tento produkt je plagiát. Představuje se jako křesťanský, ale vůbec jím není.
Křesťanství degradované na pseudobiologii
Že ohlášená synoda bude obsahovat překvapení a přinese další důvody pro rozkol, to bylo známo už dávno. V první chvíli se zdálo, že zde půjde o ženaté duchovní. Je však třeba říct, že Instrumentum laboris překonal bohatě všechna očekávání i tu nejbujnější fantazii. Dokument si vytyčil daleko náročnější ambici a závažnější cíl. Předkládá to nejodvážnější, na co si může troufat synodní sekretariát. Dokument totiž nenavrhuje a nepředkládá nic menšího než zničení samotné ideje církve a křesťanské víry od samého základu.
Rozředění křesťanství: víno přeměněné na vodu
Říkám „křesťanské“, nikoliv „katolické“, protože metody a obsah tohoto textu plného opakování a nadmíru zmateného nyní ve skutečnosti likvidují samotné základy křesťanství. Přirozeně, operace je provedena solidním systémem, který by za jiných okolností znamenal: nepopírat, ale zamlčet, neprotiřečit, ale zesměšnit. Činí tak způsobem, že čtenář může být příznivě zaujat všemi interesantními úvahami rázu ekologického, etnologického, hygienicko-zdravotního atd, které jsou zde obsaženy, a mnohé z nich jsou dokonce správné. Ale uprostřed těchto rigorózních a bohatých empirických analýz neříkají nic nového, co by odborník nemohl vyjádřit lepším a důkladnějším a doloženějším způsobem. Osoba Krista a jeho evangelium se však ztrácí a doslova utápí v bujaré přírodě.
K ilustraci vztahu mezi vírou a kulturou by měla být klasická christologie představena od prvních ekumenických koncilů, které potvrzují transcendenci božské Osoby Slova vzhledem k lidské přirozenosti, kterou obsahuje zahrnuje a přetváří, ale nikoliv naopak. Avšak Instrumentum laboris de facto vyjadřuje ve své základní logice zcela obrácenou koncepci, která vůbec neodpovídá christologické pravověrnosti. Když čteme tento hymnus na ráj v amazonské zemi (představené jako nový Eden neposkvrněné nevinnosti a harmonie společenské i kosmické, nikoliv jako přinesený západní kulturou (srv. Ods. 103), je nepochopitelné, proč a jak by toto konkrétní lidstvo potřebovalo víru o vtělení Božího Syna.
Mýtus velké amazonské řeky, pramatky života zaujímá své místo ve velkém christologickém a velikonočním obrazu jako řeka, která pramení v chrámě a podle proroka Ezechiela „kamkoliv dospěje, uzdravuje“. Místo otázky, jak přinést zvěst evangelia těmto národům a jak by živá voda Kristova mohla uzdravit život této populace, pokládá se zde za jisté, že oni již mají tento život díky tradici předků v situaci nového Edenu, a nyní se musí podrobit obrácení sama církev. Tato církev musí totiž přijmout „amazonskou tvář“, říká se zde opakovaně, ale z dokumentu není zřejmé, zda může Amazonie přijmout tvář, a je-li to žádoucí, nebo ne.
Instrumentum laboris vyslovuje názory, které se mohou někomu také líbit, ale není to dokument křesťanský. To budiž řečeno naprosto jednoznačně. Nestačí několik biblických termínů v nadpisech některého paragrafu jako „Církev“, „obrácení“, „pastorační“, aby byl zaručen evangelijní charakter textu. Podobají se bezpečnostním zástěnám, ale slovo živého Boha nepředstavuje předivo a inspiraci, na které je tento dokument postaven. Stačí se podívat na exemplární titul kapitoly I. část I. věnované tématu života. Titul naráží na Jan 10, 10: „Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti“. Zdálo by se, že je to dobrý start. Ale to, co následuje, neříká, v čem spočívá onen život, se kterým Ježíš přišel a přinesl ho, ani to, že Jan mluví o „životě věčném“, a tento život je sám život trinitární darovaný Duchem Svatým. Při komentáři tohoto Janova verše se text spokojuje s ilustrací biologické amazonské pestrosti s bohatou hydrografií povodí Amazonky a s chválami na „dobrý život indiánského národa, který - ohromující objev – znamená ústřední charakter transcendentního vztahu lidských bytostí a stvoření a předpokládá „konat dobro“ (odst.13).
Přirozeně nechápeme, zda Kristův kříž a jeho zmrtvýchvstání jsou ještě vůbec nutné pro tento typ „dobrého života“, který model představuje. O kříži je zde řeč dvakrát, ale nikdy se nevztahuje na onen Kristův a vykupitelský, nýbrž na dějiny kříže a zmrtvýchvstání, které spočívají v solidaritě církve s boji indiánských národů při obraně teritoria (odst. 33 – 34; 145).
Odstranění základního principu - Písma: jde více o apostazi než herezi
Kardinál Brandmüller ve svém komentáři, který již široce koluje, tvrdí nekompromisně, že dokument je heretický. Je obtížné to popřít. Budiž však poznamenána jedna věc, abychom lépe pochopili to, o jakou herezi se jedná. Dějiny církve nás učí, že hereze se vyvíjejí na základě kontroverzní interpretace textů Písma. Heretik povolání, typický heretik vždy předkládá správnější interpretaci Písma, jehož autoritu nezpochybňuje. Proto to bývaly citace z Bible, které všechny spojovaly a živily. Jinak řečeno, od Aria po Luthera a dále, předpoklad, který spojoval bez ohledu na pravověrnost či herezi, pro katolíky a nekatolíky, byla vždy neoddiskutovatelná autorita Písma svatého, uznávaného za inspirované slovo, jehož platnost byla základem každé nauky a každé teologie.
Ale po tomto biblickém předpokladu není v Instrumentum laboris k amazonské synodě ani stopy. Šiřitelé dokumentu se ani v nejmenším nenamáhají prokázat, že to, co říkají, je v souladu s Písmem a teologií. Říkají, že podle jejich zdání jediné „teologické místo“ je „teritorium“ a „volání chudých“. Čteme zde: „Teritorium je teologické místo, na kterém žije víra a které je také zvláštním pramenem Božího zjevení. Tyto prostory jsou místem epifanie, kde se zjevuje zdroj života a moudrosti pro planetu, život a moudrost, která mluví o Bohu“ (odst. 19; srov. 144; 126e).
Přirozeně není zde řeč o žádné části Písma ani liturgie, o velké apoštolské a církevní tradici, které podle řádu důležitosti jsou prvními teologickými místy, ani o dalších eventuálních menších teologických místech, jimiž mají být jejich slova potvrzována, a není zde ani zmínka o pramenech primárních. Dei Verbum a Sacrosanctum concilium jsou překryty výhonky popínavých tropických šlahounů, nebo utopeny v pohyblivých písčitých bažinách.
Toto je fenomén, kterému se nemůžeme vyhnout, protože je tím nejdůležitějším ukazatelem, který umožňuje rozpoznat pravou povahu prezentovaných deviací, oné „změny paradigmatu“, jakou zavádí Instrumentum laboris. V moderní epoše se již objevili významní předchůdci odstranění biblického principu ve prospěch prvenství jiných instancí. Tzv. liberální teologie z počátku XIX. st. v protestantské oblasti představovala v podstatě pokus ospravedlnit křesťanství (nebo jeho kulturní zbytky) proti četným útokům moderní kultury a uzavřít ho „do mezí pouhého rozumu“ nebo do zvláštní formy redukované na všeobecný náboženský cit. Víra a církev byly redukovány na svou univerzální pochopitelnost v procesu racionální homologace. Základní slova a koncepce křesťanství zůstávají, ale jejich význam je sekularizován. (…)
Ve světle tohoto vývoje, který dosud není uzavřen, je třeba posuzovat i takový fenomén, jako je Instrumentum laboris o Amazonii. Jedná se o rozpouštění křesťanství na antropologii a dokonce na ekologii, aby se jí dostalo zdání přijatelnosti a souhlasu od OSN a od postmoderní protizápadní ideologie o klimatickém prostředí. V tomto směru je diagnóza kardinála Brandmüllera přesná, ale hned dodávám, že spíše než o herezi se jedná o apostazi.
Odstranění biblického principu (tedy rezignace na teologii a misie), kdy fenomény misijního poslání církve ve světle Božího slova jsou nahrazeny „teologickým místem“ kontaminovaným mytologií a prostředím, teritoria chudých, (jakoby toto všechno bylo znečištěné dědičným hříchem, a tedy fikcí, že Bůh může vytvořit i dva paralelní zákony), znamená opustit terén víry, který se pro Pavla a Církev rodí z kerygmatu, a nikoliv z ekologického obratu k teritoriu (termínu, který je v dokumentu opakován 9x). Apoštolská církev a církev, která následovala po ní, předávala ve svém hlásání zprávu o Ježíši Kristu, Božím Synu, který zemřel a vstal z mrtvých pro naše hříchy. Proto byla církví vždy misijní. Ale o této zvěsti není v našem dokumentu ani zmínka. Nemáme tedy před sebou variantu křesťanství, třeba nepravověrnou a heretickou, nýbrž fenomén úplného opuštění biblické víry, záměnu biblické víry za něco jiného, co nemá pro křesťana právoplatnou značku. Je to jako produkt importovaný z Číny a prodávaný na evropském trhu.
Řeknu ještě více. Velcí představitelé teologického liberalismu, o kterých jsem se zmínil, zachovávali pro křesťanství alespoň důstojné postavení: zůstávalo pro ně nejvyšším výrazem lidského étosu o náboženství lidstva. Svým způsobem jim nebylo možno upřít, že jsou křesťané. V nové mytické redukci, představované v předsynodním dokumentu, se děje něco mnohem radikálnějšího: Tato privilegovaná pozice je zrušena. Zdá se, že nyní má církev jediný úkol: chránit jako dobro to, co je údajně amazonské populaci již vlastní. Ztrácí se tedy také vize křesťanství dále rozvinutého či realizovaného člověkem. Vyvstává zde problém pravého náboženství, které už nemá právo na existenci. Tedy i otázka Boha, kterého náboženství uctívají: »Chování, které není otevřeno pro druhého, korporativní chování, které váže spásu výlučně na vlastní krédo, je destruktivní prosamotné krédo (odst. 39). Jinak řečeno: věřte si, co chcete, stejně budete spaseni. Něco podobného bylo již v dokumentu z Abu Dhabi. Není to tedy žádný lapsus.
Kulturní fenomén: infantilní regrese
Když to domyslíme, musíme konstatovat jinou skutečnost neméně důležitou, a to v povážlivých rozměrech, která se týká aktuální operace (můžeme se zabývat kulturou a nikoliv už kulturou křesťanskou). Je zajímavé, že tím kdo je pokládán v Instrumentum laboris za privilegovaného, už není dospělý logos, který objasňoval a převáděl mytus z infantilní epochy lidské kultury včetně judaisticko-křesťanského mýtu, jak tomu bylo ve všech liberálních teologiích a ve všech osvícenských a pozitivistických redukcích typu kantovského, lessingovského, hegelovského, bultmanovského atd. Nyní pominulo kouzlo dospělého emancipovaného věku, „věk rozumu“, který se stal vedoucím pro svět Západu, ztratil již svůj appeal. Na jeho místo nastoupil znovu pohrdaný mytos - svět primitivů, dětský věk lidstva, dobrého divocha s dědictvím od animistických předků, (které mu homo technologicus závidí, ale ve skutečnosti je nezná). Poté co kritizoval a hlásal mytus , i biblický, jako reziduum infantilního lidstva, znesvěcoval dokonce rituální praktiky církve (obviňované z magické a pověrečné mentality), a nyní se snaží nahradit svůj vyprázdněný produkt a utíká se k mýtům a šamanským rituálům amazonských indiánů, k předkřesťanskému repertoáru, protože to se stalo novým paradigmatem, v němž se ředí na vodu víno Kristovy jedinečnosti.
Je nesporné, že z kulturně psychologického hlediska je to klasický fenomén infantilní postmoderní regrese, typický pro západní svět, který nyní už neaspiruje na věk dospělosti z dob osvícenské a pozitivistické paměti. Být dospělým je příliš náročné a příliš nudné. Prostší je čistý absolutní rozum, je konec s námahou na vytváření konceptů. Je lépe být bezstarostný a instinktivní jako děti, být prostí a spontánní jako ony. Už není věk rozumu, nýbrž věk snu a hry. Hřích tuto infantilní aspiraci kamufluje: za čarovnou nevinností puer je hluboký nihilismus.Jen si vzpomeňme na nitzscheovského superčlověka, který koketoval s koncem logosu a měl přesně podobu dítěte, nevinného ve svých hrách, daleko od dobra a zla, s kolotočem věčného návratu: „Dionisos proti Ukřižovanému“! Pohanský mýtus na místo křesťanského Boha. To, co je infantilní, to dnes okouzluje, protože to ztělesňuje instinktivní nevinnost a nezodpovědnost, kterou si dospělý nemůže dovolit.
Nepokládejte tuto diagnózu za přehnanou. (…) Mytizace nekontaminovaného novopohanského naturalismu Indiánů je regrese celého Západu a postmoderny. Kde najít spásu pro hypertechnologizaci, která cestou urbanizace se stala neovladatelnou. Jak uzdravit rány ze vzájemných vztahů stále více rozdrobených. Po pokušeních ‚dětí květů‘, ejhle, návrh kultovního modelu ekologicky více únosného a méně neurotického: život přenesený na své začátky, na luk a šípy, na šamanské rity uzdravování. Nový začátek! Všichni chtějí mít nový začátek, jinou možnost, jak se říká. Jiná možnost pro okcidentalizovaného člověka je obrátit se na toho, kdo zůstal tisíce let na začátku. To je nový typ představovaný v Instrumentum laboris, špatný příklad infantilní postmoderní regrese, opravdový komplex syndromu evropského stylu, i když usiluje na periferiích o antiokcidentalismus. Jako všechny regrese, ani tato si není vědoma sebe samé, jinak by se musela stydět. Naopak, zobrazuje se ve své působivé genialitě jako prorokyně, jenže neaktuální, zatímco všechny nudné stránky Instrumentum laboris jsou koktejl zlevněného zboží vhodného právě tak pro děti nebo bezzubé starce, kteří už jen žvatlají (…)
Při opěvování divů amazonského teritoria se dokument utápí v naivitě bez konce. Amazonie popsaná v dokumentu je konstrukce imaginárního Západu při hledání náhradních mýtů na míru poté, co své vlastní mýty zlikvidoval.
Autoři si měli alespoň přečíst nějakou stránku z Leopardiho »Příroda machecha«, aby se nedávali tak banálně zlákat rouseuaskými sirénami.
(V závěru se autor vrací ke své dřívější kritice »Evangelii gaudium« a baví se konstatováním, jak se tvůrci z této kritiky poučili pro svůj poslední výplod.)
Dom Meiattini in Duc in altum
