Když církev degraduje svou podstatu
Komentář ke zprávě o obecné základní neznalosti Eucharistie (viz)
Je opravdu více než zarážející, že se této zprávy a této děsivé skutečnosti zatím nikdo nezhrozil ani nad ní nepozastavil. Když mluvíme o Eucharistii, nemáme na mysli jen její konkrétní uskutečnění ve svátostných způsobách, ale celý komplex skutečností spojených s jejím cílem, předpoklady a vytouženými důsledky. Nevědomost v oblasti Eucharistie nepředstavuje jen nějakou mezeru ve znalostech nezbytných pro každého katolického křesťana, ale dosvědčuje zhroucení stěžejního sloupu, na kterém spočívá celá podstata a jedinečnost katolické víry. Ustanovení Eucharistie znamená zásah Boží lásky, moudrosti, milosrdenství a všemohoucnosti, který pozdvihuje a vyjímá katolickou církev jedinečným způsobem zcela mimo rámec všeho toho ostatního, co se na tomto světě řadí pod pojem náboženství.
Katolická církev je církví jen s Kristem a v Kristu, který ji založil v prvé řadě pro sebe, aby v ustavičném zpřítomňování své kalvárské oběti, skrze ni, v ní a s ní osobně, reálně a živě přebýval mezi svými a v nich samotných, a přikázal: „To čiňte“, protože toto ustanovení je jediným zdrojem všeho života a milostí.
To, čeho chtěl Bůh dosáhnout nedocenitelným darem Eucharistie, je trvalé a to nejdůvěrnější bezprostřední společenství a spojení se svým tvorem, které bychom mohli přirovnat přímo k implantaci tvora do svého Stvořitele, se všemi předpoklady a důsledky takovéto jedinečné symbiózy. Všechno ostatní, co je obsahem katolické víry, její nauky i praxe, je buďto přípravou nebo důsledkem naplnění tohoto nedocenitelného věčného Božího daru. Katolík, který toto neví, a ten, kdo tento Ježíšův požadavek svým celým způsobem životem důsledně neakceptuje, podobá se zatoulanému příslušníku královské rodiny, který už ani nezná její jméno a adresu a sytí se odpadky, které za sebou zanechali vepři (srov. Lk 15,16).
Jestliže dnes nevycházíme z úžasu nad žalostnou duchovní úrovní kléru všech stupňů a jejich neuvěřitelnou slepotou a hluchotou, je tomu tak proto, že současný klérus již dlouhá desetiletí nežije z Eucharistie a v Eucharistii, že svou zesvětštělou praxí fakticky vytlačuje živého Boha ze svého středu, aby sám suverénně zaujal jeho místo. Toto byl hlavní Satanův cíl, který dovedně realizoval v neuvěřitelné kamufláži 2KV a tzv. liturgické reformy, která ve skutečnosti není ani plodem tohoto pseudokoncilu, ale je výsledkem dlouhodobého spiknutí a kamufláže. V liturgické reformě není jediné opatření, které by vedlo ke zvyšování, prohloubení a garanci bohopocty a k trvalému soužití s reálně přítomným Bohem. Celá reforma - či lépe řečeno deforma - vyústila do epochy rouhavé liturgické degradace, neúcty a pyšné svévole, která Boha neuctívá, ale obrací se k němu zády, aby vzdávala hold sama sobě.
Odtud pramení všechna nenávist a odpor k věčné autentické liturgii, protože realizovat tuto liturgii vyžaduje také od základu změnit svůj život a být důsledně druhým Kristem, což je úplný opak dnešní zabydlené praxe. Věřící neznají eucharistii, protože pastýři nemají zájem zdůrazňovat Boží bezprostřední přítomnost, a to vede také ke ztrátě vědomí o Bohem darované důstojnosti. Dokud si byla církev svého jedinečného vyvolení a daru vědoma, žárlivě toto své tajemství střežila a nechodila s ním na trh, jak se to děje dnes. Od té doby, co si dala ďáblem své jedinečné vyvolení vymluvit, zařadila se jako rovná s rovnými mezi pohany, jejichž bohem jsou démoni. Vystupovat veřejně s bludaři, pastory a pohanskými předáky a šamany jako sobě rovnými je do nebe volající lež a rouhání, které degraduje Boží vyvolené stádo. Průvodním jevem tohoto žalostného duchovního stavu a sblížení s úhlavním Božím Nepřítelem je rozbujelé smilstvo a nečistota. Celý amazonský projekt se mohl zrodit jen v hlavách a srdcích, ze kterých byl Ježíš Kristus a láska a úcta k jeho eucharistické přítomnosti dávno vyhoštěna.
Ďábel se zde ve skutečnosti projevil jako největší znalec Eucharistie. Nikdo nezná její cenu a ovoce lépe než on, a proto je také jejím úhlavním nepřítelem. Jeho staleté úsilí o zničení eucharistické úcty slaví dnes úspěch a je katastrofou pro celý svět. Barnumským humbukem pozemských potěšení, radůstek, zábav a rozmařilostí zaplavuje a zaměstnává Satan člověka, aby mu už ani nepřišlo na mysl ono odhozené a ztracené synovství. Běda světu pro pohoršení!
-vu-
