Ještě k Venezuele
Oficiální podpora, kterou Bergoglio poskytuje venezuelskému diktátorovi Nicolasu Madurovi, staví na hlavu všechno, co bychom mohli očekávat nejen od nejvyšší hlavy církve, ale od každého rozumného člověka. Tento „planetární kretén“, jak ho výstižně tituluje Marcello Veneziani, v tomto případě zdeptal v krátké době po sobě i svou vlastní ideologii. Pět roků se pokouší prosadit v církvi spornou koncepci synodality, ale když biskupové skutečně bez ohledu na tento jeho vynález, ale v duchu pravé nauky a zdravého rozumu se spontánně sjednotí na konkrétním a jedině rozumném postupu, kdo se jim postaví do cesty, ne-li horlivý strůjce synodality. Nedávno tak zkřížil plány americké biskupské konference na racionální a efektivní postup proti sodomským prelátům a nyní se obrací zády ke čtyřicítce venezuelských biskupů, kteří chtějí ukončit bezbožnou tyranii samozvaného marxistického uzurpátora na prezidentském stolci ve Venezuele, proti které protestuje celý svět. Oba tyto případy ukazují, komu otevírá diktátor od svaté Marty své srdce a kdo je tedy jeho poklad. Nejdražším pokladem jsou mu zjevně zarputilí šiřitelé bezbožectví a materialistické demoralizace jako Marco Panella, Ema Bonino či Nikolas Madura a hned vedle nich vnitrocírkevní sodomité jako preláti Barros, Pineda či McCarrick. To jsou sloupy jeho praktického světonázoru a svatí jeho plánovaného celosvětového náboženství. Jejich nedotknutelnost je mu světější než všechno svaté. Kdo to nesdílí, toho řadí mezi »farizejské pokrytce, kteří se skrývají za „dobré úmysly“ a s tvrdohlavou pýchou mluví o existenci nezměnitelných přikázání«.
-vu-
Farizeové a saduceové naší doby
