Italský episkopát: zákaz všech bohoslužeb do 3. 4.
Italská biskupská konference s odvoláním na vládní dekret rozhodla zakázat v zemi bohoslužby pro lid do 3. dubna. Je to závažné rozhodnutí, jaké nemá v dějinách precedent, poselství o bezvýznamnosti víry pro národ. Církevní hierarchie chápe sama sebe jako podřízenou vládě přesně podle čínského modelu vlastenecké asociace čínských katolíků. Překonává dokonce i „tajné“ kněze, kteří celebrují v kostelech nebo v bytech pro nevelký počet věřících, jakkoliv riskují udání u státních úřadů nebo vlasteneckých kněží.
MŠE SVATÁ JE PODSTATNOU ZÁLEŽITOSTÍ V ZÁJMU VEŘEJNÉHO BLAHA
(Stefano Fontana)
»Bůh není na nebesích proto, aby odpovídal na naše potřeby« (?!), prohlásila sestra Rosalina Ravasio v poselství, které provází uvedené rozhodnutí.
V nejdramatičtějších chvílích pro národ, kdy tak mnozí se ptají, kdo nás zachrání“, a „jak nás zachrání“, církev naopak odmítá obrátit se na Krista výslovně jako na jediného Spasitele. Celá Itálie poprvé v dějinách zavírá všechny své chrámy pro slavení mše svaté, a to i v oblastech, kde počet infekcí se spočítá na prstech jedné ruky.
Jsem si jist, že právě toto rozhodnutí pro někoho a možná pro mnoho lidí bude příležitostí k osobnímu odpadnutí od víry: mše pro nás nic neznamená, život je naléhavější. Důležité je zdraví, nikoliv spása.
Oznámení IBK má představovat postup proti šíření coronaviru a „zakazuje jako preventivní opatření do 3. dubna na celém území náboženské obřady včetně pohřebních“. Dekret má být projevem vůle, přispět alespoň tak k ochraně veřejného zdraví.
Ale že právě mše svatá a pokání věřících je nejúčinnějším prostředkem pro zastavení epidemie, to biskupům zřejmě nepřišlo ani na mysl. Zapomínají tak zcela na dějiny církve, že především v Itálii to jsou desítky a desítky chrámů postavených na poděkování za zadržení nebezpečné epidemie. A zapomínají tak na nauku církve, jak rozhodující je především vztah mezi mší svatou a veřejným blahem.
Bylo by třeba se vrátit k otázce legitimity zásahu italského státu do katolického kultu. Tím je však evidentně vyjádřena jasná vůle IBK ukázat, že katolíci jsou hodní občané a dělají přesně to, co od nich vláda očekává. Mše se stane jakýmkoliv náboženským obřadem, společenskou událostí, na kterou je možné také rezignovat ve prospěch veřejného zdraví.
Že právě mše svatá je nejmocnější zbraní a skrze modlitbu a pokání věřících může epidemii zastavit, to biskupy už ani nenapadá. Zapomínají tak na dějiny církve. IBK přijímá vládní nařízení, aniž by se pokoušela vysvětlit, že mše jsou významným prostředkem pro překonání viru. Už se ani nezmiňuje o obrazu církve jakožto nemocnice. Propagátoři mostů objevili, že zdi jsou pohodlný prostředek, jak se schovat do bezpečí.
A právě podstatu vyhlášky, tj. vyhnout se shromažďování, mohli biskupové využít poukazem, že naopak zvýšení počtu bohoslužeb představuje snižování počtu účastníků v prostoru a větší vzájemný odstup přítomných.
Někteří biskupové ve svých oznámeních uvedli: nemůžete přijít na mši, modlete se tedy doma. Chápeme tento úmysl, ale to se vrátí jako bumerang: v podstatě četba evengelia doma může nahradit mši. A jestliže Itálie, kde sídlí papež, udělá bez problému něco takového, co udělají jiné země, až se zde objeví virus? Budou napodobovat, a to hrozí katastrofou.
Četba vyhlášky IBK vyvolává znepokojující dojem, že máme před sebou církevní hierarchii, která sama sebe chápe formálně jakoby autonomní, ale fakticky podřízenou. I v italské církvi nastupuje čínský model: vystupuje jako katolická asociace, která je závislá na vládě, na jejích požadavcích, a podle požadavků vlády dělá svá rozhodnutí i v liturgické oblasti. Asociace, která nemůže sdílet mnohá rozhodnutí vlády v oblastech rodiny a svobody ve výchově. Asociace, která pro záchranu osmi promile pociťuje nutnost demonstrovat, jak je hodná ve výchově katolíků k poslušnosti ve všem, co by mohlo znepokojovat moc.
Z Číny tedy přichází celá řada virů, z nichž Covid-19 jistě není ten nejvíce nebezpečný.
Nuova Bussola quotidiana