Homilie sv. Ambrože ad Lk 9, 1-6
Jaký by měl být ten, kdo hlásá Boží království, určují pokyny evangelia: bez hole, bez mošny, bez náhradního obuvi, bez peněz, tzn. nemají vyhledávat pozemské podpory, nýbrž mají být pevní ve víře, být přesvědčeni, že čím méně je budou vyhledávat, tím více jich naleznou. Stejná slova můžeme použít, jako poučení, jak zduchovnit city našeho srdce. Zdá se, jakoby srdce se svlékalo z materiálních šatů, kdykoliv není zcela spokojeno s tím, že se vzdává ambicí, že pohrdá bohatstvím, ale dokonce se zříká svodů těla. Jako první ze všeho je stanoven příkaz přinášet pokoj, zůstávat vytrvalý a střežit práva nezbytného pohostinství. Jinak řečeno, pro kazatele nebeského království je nevhodné přecházet z domu do domu a nedbat neporušitelných práv pohostinství.
Předepsána je také vděčnost za přijatá dobrodiní; stejně tak je přikázáno otřást z obuvi prach a vyjít z města, kde nebyli přijati. To nás poučuje, že odplata za pohostinství není zanedbatelná. Nejenže přinášejí pokoj tomu, kdo apoštoly přijímá, ale jestliže na svědomí hostitelů je nějaká poskvrna způsobená lidskou křehkostí, bude opuštěna skrze příchod a přijetí apoštolských hlasatelů. A není bez důvodu, když Matouš doporučuje apoštolům, aby si vybrali dům, kde se mají ubytovat. A aby ho neměnili a nebudili tak podezření, že se tak děje pro špatné pohostinství.
Toto přikázání o povinnosti pohostinnosti je třeba resektovat. Je to nauka z nebes plná krás. Volbou domu je totiž hledán důstojný hostitel. Uvažme tedy, zda to není právě Církev, které by se měla dávat přednost. Který dům je více hoden, aby byl zvolen pro apoštolské hlásání, než Církev? A nejeví se Kristus jako ten, kterému patří přednost přede všemi? Není to on, kdo svým hostům umývá nohy a nevadí mu, že příchozí s sebou přinášejí špínu z ulice, ale tím, že je přijímá i se skvrnami z minulého života, očišťuje je pro budoucnost? Kristus je tedy jediný hostitel , kterého by nikdo neměl opouštět ani měnit. O něm právem platí slova: »Pane, ke komu půjdeme, ty máš slova života věčného života, a my jsme uvěřili«.
