Holandsko není jen v Holandsku
Úvaha Arnalda Xaviera, zda může papež upadnout do schizmatu, nabývá ve světle situace, v jaké se ocitá holandská církev, obzvláštní závažnosti. Odklony od pravé apoštolské víry se stávají se postupně zřejmé i tomu, kdo není natolik fundován v teologii, aby je dokázal spolehlivě rozpoznat. Zůstává mu však spolehlivé rozlišovací znamení, které uvádí sám Pán: Po ovoci jejich poznáte je. Špatný strom nemůže nést dobré ovoce.
Závažné schizmatické kauzy z „papežské praxe“ nalezneme nejen u současného pontifika, ale také u jeho zesnulých předchůdců Roncalliho, Wojtyly i Montiniho. U papeže Františka jsou to povážlivá fakta např. z oblasti bergogliovského „ekumenismu“(viz) (viz) (viz)
Umí si někdo představit, že by se podobné způsoby vyskytovaly ve výkonu úřadu předkoncilních papežů? A pokud by k tomu došlo, chodili by teologové kolem nich po špičkách jako dnes?
Schizmatem a herezí zavánějící způsoby na nejvyšším stupni církevní hierarchie jsou možné díky tomu, že už dostatečně zdomácněly v papežově prostředí.
A zdomácněly v důsledku „proheretické přestavby“, při které církev tichou cestou zcela změnila svůj postoj k herezím. Roncalli nastolil „nový druh“ koncilu záměrně a přímo rafinovaně: věděl dobře, co dělá, když velkoryse odboural jeho dogmatickou nesmlouvavost a otevřel tak možnost, aby bludy vstupovaly dovnitř bez zábran, tak říkajíc inkognito, v pastoračním převleku. Důsledky jsou nikoliv jen teoretické, ale už velmi zřetelné, konkrétní a pro církev doslova katastrofální.
Optimismus, který dal Roncalli koncilu do vínku, se projevil jako neuvěřitelně zhoubný plevel. Co tento nezkrotný plevel prakticky dusí, je sama podstata křesťanství: úcta k Bohu, bázeň, pokora, poslušnost, kázeň, opravdová kajícnost. A současně „optimizuje“ i to nejnebezpečnější zlo: hříchy a bludy. Čím více se vzdalujeme od koncilu, tím více bledne pravá apoštolská víra a v církvi i u samotné její hlavy zdomácněly novodobé hereze. Jakoby pravdy víry i pravdy mravů byly nikoliv neoblomné, ale spíše gumové.
V pravověrné dogmatice Dr. Josefa Pospíšila, člena Akademie sv. Tomáše v Římě, Co jest Církev z roku 1925 (je jí tedy letos devadesát) čteme:
Božská víra může mít za předmět jen Božskou pravdu. Kdyby však Církev mohla někdy různými bludy nebeskou nauku poskvrniti, pak bychom Božskou vírou museli také věřit, že víra v Církev, ačkoliv může bloudit, je podmínkou k dosažení věčné spásy. Rozumně můžeme v Církev věřit jen tenkrát, když je stále taková, jakou Kristus založil, když je jen jedna svatá, obecná a apoštolská.( str. 160)
Na jiném místě:
Zlo mravní, hřích a zlo rozumové, blud, je opakem pravdy. K dosažení věčného života musíme mravní i rozumové zlo naprosto odsuzovat a zavrhovat, a proto nemůže být při něm o toleranci vůbec ani řeči. Proto také Církev nemůže žádné bludy tolerovat, nýbrž musí je co nejrozhodněji odsuzovat a zamítat. Kdyby tak nečinila a chovala se k nim lhostejně nebo je tolerovala, dávala by najevo, že pravdu i její opak stejně cení, pravda by přestala být pravdou a blud bludem a Církev přestala by být Kristem ustanovenou učitelkou pravdy zjevené člověčenstvu. ( str. 186)
A do třetice:
Poněvadž sám Kristus Pán, jenž o sobě říká: Já jsem cesta, pravda a život, je zakladatelem církve, nemůže připustiti, aby se jeho náměstek jako její nejvyšší učitel, kněz a pastýř mohl dopustit bludu, a tak vydat celou církev do moci pekelného knížete. (…) Kristus by se mýlil ve svém vědění a neměl by moc, aby svou církev uchránil záhuby, kterou jí brány pekelné strojí. Kristus by nebyl ani vševědoucí, ani všemohoucí, nebyl by vůbec Bohem. ( str. 275)
Církev, která si tyká s bludy, nemůže být Kristova a platí o ní jeho slova: Beze mne nemůžete činit vůbec nic. Do očí bijícím důkazem je soumrak církve v Holandsku.
Kdybychom slyšeli zprávu, že 90% Holandska zničilo zemětřesení nebo tsunami, byli bychom zdrceni. Žádný krach, bankrot nebo katastrofa se nevyrovná neštěstí, jakým je věčná ztráta lidských duší. Ale nezdá se, že by to někoho příliš vzrušovalo. Na vatikánském náměstí se stále scházejí obrovské zástupy! Nebo jsme už tak otupělí, že dál nevidíme a nevnímáme, co se vlastně děje?
Tak, jako bylo Holandsko předvojem pokoncilní revoluce, jejíž ovoce zřetelně demonstruje, kam fakticky směřuje ona „gumová praxe“ inspirovaná koncilem, tak je také předvojem nastupující likvidace víry. (To je cíl, který od počátků církve osnuje Satan a dvě stě let systematicky uskutečňují jeho náhončí.)
Hlavní a rozhodující vinu za tuto holandskou spoušť nenese nikdo jiný než samotná holandská církev, která žila v duchu bludů vzešlých z koncilu. (U nás je to otázka jedné generace, a budeme přesně tamtéž.) Je to doklad, jak promyšlený a účinný je plán, který se nepřátelům podařilo realizovat: církev musí zničit sama sebe. Nebyl to právě tehdejší kardinál a holandský primas Bernard Jan Alfrink, který patřil od samého počátku koncilu k nejbojovnějším progresistům a s nesmírnou horlivostí prosazoval revoluční nástup „nového ducha církve“? Kdyby byl koncil dílem Ducha Svatého, muselo by dnes být Holandsko poutním místem a zářící oázou svatosti.
Bohužel, církev, která si libuje v herezích a která je uvádí do života, není Kristova církev. Je to šok? Před tímto šokem varovala Matka Boží již před stoletím. Roncalli se domníval, že se ho to netýká!
Je tu pádný důkaz, že tato církev není Kristova: Naše chrámy nejsou něco jako prodejny Intersparu nebo Kauflandu: je malý obrat, zavřeme to a půjdeme jinam. To je jednání typické pro ty, kteří jsou najati za mzdu a kterým na ovcích nezáleží, kteří se nestarají o to, co se s nimi děje, kdo je uchvacuje.
Kam se poděla víra pastýřů? Už od prvních náznaků, že ovcí povážlivě ubývá, měli troubit na poplach. Církev, která je opravdu Kristova, by nemohla tak bezstarostně přihlížet půl století, jak její stádo vymírá. Proč vymírá? Protože to, co se dělo a děje, hlásalo a hlásá, není evangelizace, ale deevangelizace. Co jiného také očekávat od těch, kteří sice vystupují v roli pastýřů, ale paktují se s Nepřítelem v bláhovém domnění, že peklo je prázdné a duše hříšníků smrtí prostě přestanou existovat? Není možno sloužit dvěma pánům. Co je platná všechna moc, všechny tituly, všechny insignie, všechny paláce, kongresy a synody, když schází pravá víra a láska k Bohu a duším?
Bude to kruté a nikdy nekončící setkání mnoha pastýřů s nesmírnými zástupy svěřených duší právě tam, kam jim sami dopomohli. Tam bude pláč a skřípění zubů.
Kde tedy je Kristova Církev? Tam, kde trvá neporušená, dva tisíce let vyznávaná Kristova apoštolská víra a pravda, kde trvá bázeň Boží a neporušené hlásání vhod i nevhod, kde trvá neporušená bohoslužba, která uctívá Boha a nikoliv člověka. Církev, která nesubsistuje, ale pevně stojí na Petrově skále:Una, Sancta, Catholica.
Náš Pán nijak nezrušil svá zaslíbení a stále s námi zůstává, jak slíbil, až do skonání světa. Zůstává ovšem jen s těmi, kteří zůstávají s Ním, kteří si nelibují sami v sobě a v osvojené herezi a schizmatu.
Kdo chce opravdu poznat, kde je Církev Ježíše Krista, musí nejdříve poznat a uznat, kde není! Jinak by sotva začal doopravdy hledat.
Kristova Církev nevymírá a není ve výprodeji ani v této extrémní době. Má Pastýře, který ji bezpečně vede, bez lidských výmyslů a atrakcí. Ale je podezřele málo těch, kteří jsou ochotni zcela se odevzdat jeho božskémuvedení, i když nás ujišťuje:
Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.
-lš-